ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.45.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 45/2023-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce L. D. nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Tovární 1707/33, 737 01 Český Těšín, proti žalovanému P. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, 738 01 Frýdek-Místek, o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 113 C 12/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, č. j. 11 Co 140/2021-307, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 113 C 12/2015-265, výrokem I uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 106 117 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z částky 106 117 Kč ve výši 8,05 % ode dne 16. 4. 2015 do zaplacení; výrokem II žalobu co do částky 73 883 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,50 % od 2. 7. 2012 do zaplacení zamítl; výrokem III žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů ve výši 27 596 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí; výrokem IV zavázal žalobce zaplatit České republice - na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku částku 7 505 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí; výrokem V uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice - na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku částku 10 778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a výrokem VI rozhodl, že Česká republika nemá nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 575 Kč.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 113 C 12/2015-297, soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z částky 106 117 Kč od 2. 7. 2012 do 15. 4. 2015.
O odvolání žalovaného proti cit. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění jeho doplňujícího rozsudku, vyjma do jeho zamítavých částí, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 11 Co 140/2021-307, tak, že výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, V a IV; výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 22 754 Kč a výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 090 Kč.
Oba soudy při právním posouzení věci vyšly ze skutkového závěru, že účastníci si ústně sjednali, že žalobce provede za úplatu pro žalovaného konkrétní stavební práce na dvou nemovitostech. Následně provedený rozsah sjednaných prací žalovaný ani nezpochybňoval. Cena za provedení díla nebyla konkrétně smlouvou sjednána. Podle tvrzení žalobce měla být cena provedených prací odečítána z dluhu žalobce u žalovaného, k čemuž však nedošlo, když žalovaný směnku vystavenou 30. 3. 2011, podle níž se žalobce zavázal na řad žalovaného zaplatit směnečnou pohledávku ve výši 600 000 Kč, převedl na svou přítelkyni, která následně podala směnečnou žalobu, čímž žalobci bylo znemožněno provedení zápočtu jeho nároku na zaplacení ceny provedených prací objednaných žalovaným. Oba soudy dále vyšly ze zjištění, že účastníci se nedohodli na přesném termínu dokončení prací, ty měly být dokončeny v přiměřené době vždy podle pokynů žalovaného a probíhaly v období od dubna 2011 do června 2012. Účastníci smlouvu neuzavřeli jako podnikatelé, proto oba soudy sjednanou smlouvu posoudily jako smlouvu o dílo uzavřenou podle §631 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož určení výše úplaty, tj. konkrétní výše ceny díla ve smlouvě, není podstatnou náležitostí smlouvy. Vyplynulo-li tedy ze skutkových zjištění, že smlouva byla sjednána jako úplatná, ale účastníci si nesjednali cenu díla, oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaný, jako objednatel díla, je povinen ve smyslu §634 odst. 1 obč. zák. zaplatit žalobci cenu přiměřenou. Na základě závěrů znaleckého posudku, podle něhož znalec vyčíslil obvyklou cenu za provedené práce ve výši 106 117 Kč, považovaly soudy proto tuto částku za cenu díla přiměřenou, a rozhodly, že žaloba je důvodná co do výše 106 117 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (§517 odst. 1, věta první, a odst. 2 ve spojení s §563 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též „dovolatel“) dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a potažmo má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a to zda lze prostřednictvím ustanovení §634 obč. zák. zhojit procesní nedostatek spočívající v neprokázání výše sjednané ceny díla za situace, kdy však bylo prokázáno, že cena díla byla sjednána. Podle dovolatele oba soudy nesprávně dospěly k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci cenu přiměřenou, když žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že cena byla dohodnuta, neboť vždy před provedením prací bylo dohodnuto, jaká částka bude za provedené práce žalovaným odečtena z dluhu žalovaného u žalobce, a že si žalobce pouze nepamatoval výši dohodnutých částek. Podle dovolatele je možno aplikovat ustanovení §634 obč. zák. o přiměřené ceně díla jen za předpokladu, že cena díla nebyla vůbec sjednána. Byla-li však cena díla dohodnuta, ale žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně výše smlouvou sjednané ceny, bylo podle dovolatele namístě žalobu zamítnout. V souvislosti s otázkou neunesení důkazního břemene odkázal dovolatel na judikaturu dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1193/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá a žalobce je povinen žalovanému nahradit náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. advokátem, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelem formulovaná hmotněprávní otázka, o níž se dovolatel domnívá, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tato otázka vychází ze skutkových závěrů, které však soudy v dané věci neučinily. Zatímco dovolatel vychází při formulaci v dovolání uvedené hmotněprávní otázky, která podle něj zakládá přípustnost dovolání, ze skutkového závěru, že účastníci se dohodli na ceně díla za konkrétně vymezené a následně provedené práce, odvolací soud vyšel ze závěru, že účastníci si při sjednávání úplatné smlouvy o dílo cenu díla nesjednali. Navíc dovolatel při formulaci právní otázky, předestřené v dovolání, vychází z vlastních rozporuplných skutkových závěrů, že ač si účastníci podle jeho vlastního skutkového závěru cenu díla dohodli, zároveň vychází z tvrzení, že žalobce neprokázal výši této sjednané ceny díla. Spočívá-li tedy žalovaným uvedená hmotněprávní otázka v dovolání na odlišném skutkovém závěru, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, pak taková otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného pro řešení dovolatelem formulované otázky, založené na vlastním skutkovém závěru dovolatele, na němž však rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li tedy podané dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu