ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.484.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 484/2023-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně DELTAFLOR plus, spol. s r.o. , se sídlem v Losiné, č. p. 212, identifikační číslo osoby 04182898, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, proti žalované HOBR holding s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, identifikační číslo osoby 29011507, zastoupené JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, nám. Míru 65, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 6/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 86/2022-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2.178 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 41 Cm 6/2022-26, zamítl žalobní návrh na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Dany Kůsové, advokátky se sídlem v Plzni, Škroupova 2, ze dne 19. 10. 2021, č. j. 26/21 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 86/2022-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive má být dovolacím soudem posouzena jinak. Ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a je spravedlivý.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2
o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka v dovolání předkládá dvě právní otázky:
1) Zda je možné v rozhodčím řízení rozhodovat na základě rozhodčí doložky, která byla sjednána smlouvou, jež zanikla, tedy zda je možné v rozhodčím řízení rozhodnout na základě rozhodčí doložky ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 18. 10. 2018, když rozhodce k této smlouvě jinak nepřihlíží, považuje ji za zaniklou a ve všem ostatním vychází ze smlouvy o dílo ze dne 20. 10. 2018, kterou žalobkyně považuje za neplatnou z důvodu, že ve skutečnosti uzavřena nebyla.
2) Zda je přípustné soudem posuzovat samotné uzavření či platnost smlouvy, na základě které se následně v rozhodčím řízení rozhodlo, respektive kterou by mohla být založena rozhodčí doložka.
Dovolání přípustné není, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Dovolací soud vyložil ve své judikatuře, že s ohledem na zásadu autonomie rozhodčí doložky a její separace od smlouvy hlavní nelze automaticky vztáhnout námitku zániku hlavní smlouvy i na zánik rozhodčí doložky. Rozhodčí doložka je samostatným ujednáním ve smlouvě, tj. zánik smlouvy hlavní neznamená automaticky i zánik smlouvy rozhodčí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014 (jež odkazuje na výše citovaný rozsudek), podle kterého postavení rozhodčí smlouvy, byť obsažené ve formě rozhodčí doložky ve smlouvě hlavní, je autonomní a její platnost nelze eliminovat na dobu trvání smlouvy hlavní. V případě sporu spadajícího pod rozsah rozhodčí doložky, jejíž dočasnost není výslovně sjednána v rozhodčí doložce samotné, je i po ukončení platnosti smlouvy hlavní založen nedostatek pravomoci soudu a není důvodu pro závěr, že by rozhodčí doložka pozbyla svoji platnost pouhým plynutím času.
Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že mezi účastníky představuje uzavřená rozhodčí doložka samostatné ujednání o způsobu řešení budoucích sporů, zcela autonomní na smlouvě o dílo z 18. 10. 2018 – zánik hlavní smlouvy tak s sebou nenese též zánik rozhodčí doložky. Takový závěr je v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že podle §2 odst. 4 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, rozsah rozhodčí doložky byl účastníky věcně omezen pouze na spory týkající se finančního plnění objednatele, jinak již však ne – uplatní se tedy zcela dispozitivní §2 odst. 4 ZRŘ.
V rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že základní podmínkou pro rozhodování v rozhodčím řízení je projev vůle subjektů určitého právního vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce, a s poukazem na právní úpravu v §2 odst. 4 ZRŘ vyslovil právní názor, že pokud §2 odst. 4 ZRŘ hovoří o „právech s těmito právy souvisejícími“, má na mysli práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení apod. (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2404/2019). Dále např. v rozsudku ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1307/2022, Nejvyšší soud uvedl, že „podle zákonné úpravy (§2 odst. 4 ZRŘ) se rozhodčí doložka, není-li v ní uvedeno jinak, vztahuje i na práva související s právy, která vznikají z právního vztahu, v jehož rámci byla rozhodčí doložka uzavřena. Podle výše citované judikatury se pak za práva související považuje například náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy či bezdůvodné obohacení“.
V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka obsažená v čl. 5.4 smlouvy z 18. 10. 2018 se vztahuje i na sporná práva založená smlouvou z 20. 10. 2018, která je dle rozhodčího nálezu pouhou privativní novací předchozí smlouvy z 18. 10. 2018. I tento závěr odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dle skutkových zjištění přitom smlouva o dílo z 20. 10. 2018 obsahuje totožná ujednání účastníků jako smlouva o dílo z 18. 10. 2018, pouze obsahuje opravu v čl. 7.1 o doplnění označení „%“ ve vztahu k výši sjednané smluvní pokuty. V poměrech projednávané věci lze obdobně odkázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1254/2010, v němž dovolací soud uvedl, že rozhodčí doložka se týká jak sporů plynoucích přímo z písemně uzavřené smlouvy, tak sporů, které se týkají uzavřené smlouvy o dílo, resp. sporů, které se týkají předmětu písemně uzavřené smlouvy o dílo, pro jejichž řešení byla rozhodčí doložka sjednána. Takovým sporem je i spor o práva a povinnosti plynoucí z právního vztahu, který rozhodčí soud posoudil jako vztah z konkludentně uzavřené smlouvy o dílo, když dovodil neplatnost písemně uzavřené smlouvy. Stále však bylo rozhodováno o nárocích, které původně uplatnil žalovaný (v rozhodčím řízení žalobce) podle písemně uzavřené smlouvy o dílo.
V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu je pak i závěr odvolacího soudu, že materiální posouzení toho, zda tomu tak skutečně je, tedy zda smlouva o dílo z 20. 10. 2018 byla mezi účastníky vůbec či platně uzavřena, již představuje nepřípustné posouzení správnosti rozhodčího nálezu soudem, vybočující z jeho formálního přezkumného rámce dle §31 ZRŘ. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2940/2019. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani dovolatelčina druhá otázka (viz výše).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu