ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.649.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 649/2023-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Profisídla.cz s.r.o. se sídlem v Praze 1, Staré Město, Rybná 732/25, PSČ 110 00, IČO 24798169, zastoupené JUDr. Jakubem Maurem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Rybná 732/25, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) V. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené opatrovnicí JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem v Praze, K zahrádkám 1007/31, PSČ 155 00, a 2) J. D. , nar. XY, bytem ve XY, o zaplacení částky 87 042 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 164/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 55 Co 227/2022-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2 x 6 216 Kč (bez DPH) za každých 24 kalendářních měsíců za oprávnění užívat sídlo na dané adrese pro účely zápisu do obchodního rejstříku. První žalovaná poskytla platbu za dobu do 16. 12. 2015. Žalobkyně uplatnila svůj nárok pouze za tři roky zpětně za období od 20. 12. 2018 do 20. 12. 2020. Dalším nárokem uplatnila zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení s plněním své povinnosti. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty za dobu 36 měsíců od července 2018 do července 2021 ve výši 72 000 Kč, protože k výmazu sídla žalované na předmětné adrese dosud nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 C 164/2021-65, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni částku 36 642 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 521 Kč od 20. 12. 2018 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 7 521 Kč od 20. 12. 2020 do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 21 600 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 50 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 400 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III), a žalobkyni uložil, aby zaplatila České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradu nákladů řízení, které hradil stát, 57,9 % z těchto nákladů, přičemž jejich výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že první žalovaná uzavřela dne 16. 12. 2013 s žalobkyní smlouvu o poskytnutí sídla obchodní společnosti. Žalobkyně se zavázala zprostředkovat první žalované souhlas s umístěním jejího sídla po stanovenou dobu na adrese XY, pro účel zápisu do obchodního rejstříku za úplatu sjednanou ve smlouvě. V článku II bodu 1 smlouvy byla sjednána úplata za zprostředkování souhlasu s umístěním sídla ve výši 6 216 Kč bez DPH za každých započatých 24 kalendářních měsíců umístění sídla na zprostředkovávané adrese. Podle článku II bodu 2 smlouvy povinnost k úhradě úplaty trvá po celou dobu, po kterou bude mít první žalovaná zprostředkovanou adresu zapsanou jako sídlo společnosti v obchodním rejstříku, bez ohledu na případné ukončení této smlouvy. Úplata je vždy splatná do tří dnů od uplynutí období 24 kalendářních měsíců, za které byla úplata uhrazena. Podle článku III bodu 1 se smlouva uzavírá na dobu určitou – na dobu, po kterou je jako sídlo první žalované v obchodním rejstříku zapsána zprostředkovávaná adresa.
Podle článku IV bodu 2 smlouvy v případě, že první žalovaná neuhradí úplatu v souladu s článkem II smlouvy na období dalších 24 kalendářních měsíců, která by ji opravňovala k užití zprostředkovávané adresy na toto další období, nebo bude ze strany žalobkyně tato smlouva jakkoliv skončena, je první žalovaná povinna nejpozději do 30 dnů počítaných od prvního dne prodlení s úhradou úplaty, respektive do 30 dnů počítaných od uplynutí výpovědní lhůty či od okamžiku účinnosti jiného ukončení této smlouvy provést pravomocný výmaz zprostředkovávané adresy z obchodního rejstříku. První žalovaná je v těchto případech tedy povinna bezprostředně učinit veškeré kroky k odstranění sídla ze zprostředkovávané adresy, zejména je povinna zajistit rozhodnutí příslušných orgánů o umístění sídla na jinou adresu a učinit veškeré kroky k výmazu zprostředkovávané adresy z obchodního rejstříku. Pokud poruší povinnost stanovenou tímto článkem a nezajistí pravomocný výmaz zprostředkovávané adresy z obchodního rejstříku první žalované ve lhůtě uvedené v první větě tohoto odstavce, je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení se splněním této povinnosti.
Přílohou smlouvy bylo ručitelské prohlášení druhého žalovaného, že ve vztahu k věřiteli – společnosti Profisídla.cz s.r.o. na sebe bere závazek uspokojit závazek vyplývající dlužníkovi – první žalované ze shora uvedené smlouvy k úhradě dlužné úplaty ve výši 6 216 Kč bez DPH za každých byť jen započatých 24 kalendářních měsíců umístění sídla první žalované na zprostředkovávané adrese, včetně závazku k úhradě sjednané smluvní pokuty a závazek k úhradě případného úroku z prodlení, jestliže jej neuspokojí první žalovaná řádně a včas.
První žalovaná má v obchodním rejstříku od 28. 11. 2013 dosud vedeno sídlo na adrese XY.
Soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o poskytnutí sídla byla uzavřena v roce 2012, řídí se právní vztahy žalobkyně a žalovaných zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Předmětnou smlouvu posoudil podle §269 odst. 2 obch. zák. jako smlouvu inominátní.
Žalobkyně svou povinnost zprostředkovat první žalované souhlas s umístěním jejího sídla na adrese XY, splnila. Vznikl jí tak nárok na sjednanou úplatu a to za každý další započatý rok, po který měla první žalovaná evidováno sídlo na zprostředkované adrese. Žalobkyně se tak oprávněně domáhá po první žalované a druhém žalovaném jako jejím ručiteli úhrady dlužné úplaty ve výši 2x 7 521 Kč (tj. 15 042 Kč).
První žalovaná se zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý byť jen započatý měsíc, kdy poruší svoji povinnost zajistit pravomocný výmaz zprostředkované adresy jako svého sídla z obchodního rejstříku. Druhý žalovaný se k uhrazení tohoto závazku zavázal svým ručitelským prohlášením. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve shora uvedené výši je nepřiměřeně vysoká a podle §301 obch. zák. ji snížil na částku 600 Kč měsíčně, s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Soud prvního stupně svůj postup odůvodnil tím, že žalobkyni skutečnost, že nedošlo k výmazu zprostředkované adresy z obchodního rejstříku, nijak neomezuje ani neohrožuje, přičemž při posouzení přiměřenosti soud zohlednil i výši odměny sjednané za zprostředkování souhlasu s umístěním sídla (6 216 Kč bez DPH/rok), kdy smluvní pokuta měsíčně v podstatě představuje šestinásobek smluvního plnění připadajícího na jeden měsíc. Pokud jde o kompenzační význam smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody, když byla žalovaná (zřejmě správně žalobkyně) vyzvána ke sdělení výše škody vzniklé porušením této povinnosti, nedokázala ji nijak vyčíslit. S ohledem na shora uvedené považuje soud smluvní pokutu moderovanou na částku 600 Kč měsíčně za dostatečně vysokou, aby plnila jak svoji sankční a kompenzační funkci, tak svoji funkci preventivní, to je aby dostatečným způsobem motivovala první žalovanou ke splnění sjednané povinnosti. Pokud jde o smluvní pokutu, soud tak vyhověl žalobě co do částky 21 600 Kč a co do částky 50 400 Kč žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně, jež směřovalo pouze proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 55 Co 227/2022-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Zabýval se přitom pouze otázkou moderace smluvní pokuty. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006 s tím, že moderace smluvní pokuty je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje tři postupné fáze, kdy soud nejprve posoudí, zda sjednaná pokuta není nepřiměřeně vysoká. Pro toto posouzení zákon nestanoví žádná kritéria; závěr o tom, zda je sjednaná pokuta nepřiměřeně vysoká, je tedy věcí volného uvážení soudu. Není ale vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, tedy posouzení, zda použije své moderační právo či nikoliv, tj. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Je-li výsledkem této fáze rozhodování soudu závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování. V té posuzuje až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. V této fázi je pak ze zákona soud povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, ovšem možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená. Věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval přesně tímto způsobem. Není přitom důvodná odvolací argumentace žalobkyně, že soud výši smluvní pokuty snížil pouze a jen z důvodu, že nebyla schopná konkrétně vyčíslit případnou možnou škodu, a to z důvodů, které ve svém odvolání uvedla. Soud postupoval správně, když dospěl k závěru, že je smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, rozhodl se tuto moderovat a při moderaci hodnotil zajišťovaný závazek ve vztahu k výši smluvní pokuty. Soud sice konstatoval, že žalobkyně ani po jeho poučení neuvedla možnou výši škody, ale toto ve vztahu k moderaci smluvní pokuty se v rozhodnutí soudu prvního stupně nepromítlo. Přiznaná smluvní pokuta představuje sankci cca 100 % požadované jistiny ročně, je tak přiměřená danému smluvnímu vztahu. Argumentace žalobkyně opírající se o to, že sjednaná smluvní pokuta měla kompenzovat omezení „jejího práva s danou nemovitostí“, se v odvolacím řízení projevila jako nepravdivá. Sama žalobkyně uvedla, že není vlastnicí předmětné nemovitosti, na jejíž adrese má první žalovaná adresu uvedenou v obchodním rejstříku. Žalobkyně tedy nemůže s předmětnou nemovitostí disponovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní a procesněprávní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť neodůvodnil svůj závěr o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nijak neplyne, jak soud dospěl k moderaci smluvní pokuty. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3249/2019 a sp. zn. 33 Cdo 131/2012. Dovolatelka současně namítla, že tvrzení soudu o skutkových zjištěních neodpovídají skutečnosti, když soud nepřihlédl k tvrzením žalobkyně o dodatečné zátěži spojené s úkony, které jsou činěny v případě neplacení, o výši nákladů spojených s těmito úkony a škodě v případě, že nekontaktní neplatící žalovaná má sídlo v budově, která se ocitne v procesu prodeje. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body I a III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně neodůvodnil svůj závěr o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě a neodůvodnil, jak dospěl k moderaci smluvní pokuty na částku 600 Kč. Dovolání je ovšem opravný prostředek, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc soud prvního stupně i odvolací soud svůj závěr o moderaci smluvní pokuty odůvodnily.
V rozsudku ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, Nejvyšší soud judikoval, jakým způsobem soud postupuje při moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.
Dovodil, že rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva podle §301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze.
V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije, a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.
Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího se podává, že soudy takto postupovaly. Námitka dovolatelky, že soud prvního stupně neodůvodnil svůj postup při moderaci smluvní pokuty, je neopodstatněná.
Odvolací soud se tedy při řešení otázky moderace smluvní pokuty neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka dovolatelky, že tvrzení soudu o skutkových zjištěních v průběhu dokazování neodpovídají skutečnosti, rovněž nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobkyně na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu