ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.84.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 84/2023-232
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Porážka 207/1, proti žalované L. K. , zastoupené Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 290/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 13 Co 99/2022-205, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 13 Co 99/2022-205, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 10. 2021, č. j. 11 C 290/2019-167, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou (podanou původně proti D. O.) domáhal určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku p.č. XY a pozemku p.č. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, obou v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitosti“). V žalobě tvrdil, že se v roce 2015 dostal do finanční tísně a dluhů ve výši okolo 300 000 Kč. Tehdy se na žalobce a jeho manželku obrátil soused a dlouhodobý známý J. O., který se o jejich potížích dozvěděl, a nabídl mu pomoc tím, že mu uvedenou částku půjčí jeho přítelkyně (žalovaná), za což požadovala jako zástavu předmětné nemovitosti. Žalobce tuto nabídku přijal a dne 27. 8. 2015 u advokáta podepsal dokumenty, které mu byly předloženy, aniž je četl. Až do vzniku problému s finančním úřadem kvůli neuhrazené dani měl za to, že podepsal smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu. Následně zjistil, že dne 27. 8. 2015 došlo k podpisu kupní smlouvy, jíž nemovitosti převedl na žalovanou za kupní cenu 950 000 Kč, kterou ale nikdy neobdržel, vyjma toho, co bylo podle kupní smlouvy uhrazeno na dluhy žalobce soudním exekutorům. Žalobce také tvrdil, že kupní cena ve výši 950 000 Kč neodpovídala skutečné tržní ceně nemovitostí, jelikož následně dne 17. 12. 2015 žalovaná nemovitosti převedla za kupní cenu 3,5 milionu Kč na D. O. (dceru pana O.). Žalobce měl za to, že kupní smlouva ze dne 27. 8. 2015 byla toliko zastřeným a neplatným právním jednáním, kdy všichni zúčastnění využili tísně žalobce a jeho nevědomosti, a nemovitosti zcizili, aniž mu uhradili kupní cenu. V průběhu řízení bylo rozhodnuto o vstupu žalované do řízení, neboť se opět stala vlastníkem nemovitostí. 1.
2. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 11 C 290/2019-167, žalobu zamítl (první výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (druhý výrok).
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce se žalovanou uzavřel dne 27. 8. 2015 řádnou kupní smlouvu, na jejímž základě žalobce žalované prodal nemovité věci za cenu 950 000 Kč s tím, že podpisem na smlouvě stvrdil, že část této ceny ve výši 350 000 Kč byla uhrazena v hotovosti při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 10. 7. 2015, část kupní ceny ve výši 58 421 Kč a 198 997 Kč byla uhrazena po podpisu smlouvy o smlouvě budoucí na účet soudních exekutorů, kteří vedli exekuce proti žalobci, a že zbývající část kupní ceny ve výši 342 582 Kč byla uhrazena v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. Soud prvního stupně měl také za prokázané, že žalobce se nacházel v nelehké finanční situaci, akutně potřeboval finanční prostředky, aby mohl uhradit své exekuce. Tvrzení žalobce, že nevěděl o tom, že uzavírá kupní smlouvu, nýbrž vycházel z toho, že uzavírá smlouvu o půjčce, považoval za účelová. Z provedeného dokazování vyplynulo, že byla uzavřena smlouva kupní, čehož si žalobce musel být vědom, neboť měl dostatek času se s obsahem smlouvy seznámit, text smlouvy byl zcela jednoznačný (navíc obsahoval nadpis „kupní smlouva o převodu nemovitých věcí“ zvýrazněný tučně, kterého si nelze nevšimnout). Uzavření kupní smlouvy navíc předcházelo uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a žalobce rovněž podepsal návrh na vklad do katastru nemovitosti, jehož obsah je jednoznačný. Skutečnost, že byla uzavřena kupní smlouva, pak měl soud prvního stupně za prokázané i svědeckými výpověďmi zejména výpovědí advokáta, který smlouvu připravoval. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobce neprokázal, že neměl v úmyslu uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovité věci, a že jeho úmyslem bylo uzavřít se žalovanou smlouvu o půjčce a v té souvislosti smlouvu zástavní.
4. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud po částečném zopakování a doplnění dokazování z převážné části vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Výhradu vznesl jen k tomu, že ve věci nejde o neunesení důkazního břemene žalobcem, neboť provedené dokazování podle odvolacího soudu umožnilo rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu, pokud bylo zjištěno, že vůlí žalobce (i žalované) bylo dne 27. 8. 2015 uzavřít kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí na žalovanou za sjednanou kupní cenu. Skutkovou verzi žalobce o úmyslu zavřít smlouvu o půjčce se zástavní smlouvou měl za vyvrácenou. Zdůraznil, že k podpisu kupní smlouvy žalobcem dne 27. 8. 2015 nedošlo náhle a nepředvídaně, neboť smlouva odkazovala na smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou dne 10. 7. 2015, jejíž existenci oba účastníci potvrdili. Žalobce navíc podepsal návrh na vklad do katastru nemovitostí, kde je odkaz na příslušnou kupní smlouvu. Vedle toho žalobce dne 23. 9. 2015 převzal do vlastních rukou vyrozumění katastrálního úřadu o provedení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy a podle výpovědi manželky žalobce, dostávali opakovaně z finančního úřadu upomínku kvůli neuhrazenému „poplatku za přepis“, z čehož žalobci muselo být zřejmé, že nemovitosti převedl, nikoliv, že by ohledně nich uzavřel zástavní smlouvu, jak tvrdil. V úvahu vzal i skutečnost, že žalobce nikdy netvrdil, kdy mu žalovaná měla zápůjčku poskytnout, kdy s ní smlouvu o zápůjčce uzavřel, a především žalované ani nikomu jinému žádnou zápůjčku nikdy nesplácel.1.
2. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 27. 8. 2015 splňuje veškeré náležitosti platného právního jednání, neboť vyjadřuje pravou a svobodnou vůli žalobce převést nemovitosti kupní smlouvou na žalovanou. Žalobce právní jednání neučinil v omylu, v nějž by byl uveden žalovanou či jinou osobou, kupní smlouva se nepříčí dobrým mravům, ani neodporuje zákonu. Poukaz žalobce na neuhrazení kupní ceny uvedené v kupní smlouvě neměl podle odvolacího soudu ani v případě prokázání tohoto tvrzení žádný vliv na platnost kupní smlouvy. Bylo na žalobci, aby se úhrady kupní ceny domáhal u soudu žalobou na plnění. K námitce žalobce, že kupní smlouva je smlouvou lichevní s ohledem na nepoměr sjednané kupní ceny ke skutečné hodnotě převáděných nemovitostí, nebylo lze podle odvolacího soudu dospět k závěru o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu lichvy ve smyslu §1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť při uzavírání kupní smlouvy nikdo nezneužil tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalobce, což je základním předpokladem přijetí závěru o tom, že by kupní smlouva byla neplatná z důvodu lichvy. Odvolací soud konstatoval, že přijetí takového závěru provedené dokazování neumožňuje a žalobce žádné další důkazy ani nenavrhoval. Naopak odvolací soud poukázal na liknavé jednání žalobce, který kupní smlouvu bez relevantního důvodu podepsal, aniž by si její text přečetl. Takové jednání odvolací soud přičetl k tíži žalobce s odůvodněním, že „již stará právnická zásada říká, že pouze bdělým patří práva“. Odvolací soud také zdůraznil, že v projednávané věci bylo zjištěno, že i když si žalobce kupní smlouvu nepřečetl, tak toho, že podepisuje a uzavírá kupní smlouvu, si byl vědom a jeho nynější snahu s odstupem čtyř let zpochybnit platnost (uzavření) kupní smlouvy proto považoval za ryze účelovou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání (výslovně napadl rozsudek v rozsahu všech jeho výroků, podle obsahu dovolání však brojil jen proti rozhodnutí o věci samé), jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ), pokud neposoudil kupní smlouvu o převodu nemovitosti jako lichevní a neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a pro zneužití stavu tísně, ve kterém se žalobce nacházel v době, kdy ji uzavíral. Žalobce zopakoval žalobní tvrzení o své finanční tísni a o nabídce ze strany pana O. a žalované, kteří o jeho finanční tísni věděli. Stejně tak si podle žalobce žalovaná musela být vědoma nepoměru vzájemných plnění, neboť nemovitosti následně po několika měsících kupní smlouvou ze dne 17. 12. 2015 převedla na D. O. za kupní cenu ve výši 3 400 000 Kč, tj. kupní cenu několikanásobně vyšší, než je částka 950 000 Kč, za kterou nemovitosti (jako plnění z kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2015) sama nabyla od žalobce. Cena 950 000 Kč podle žalobce neodpovídá a ani se neblíží skutečné tržní ceně nemovitostí. Odvolacímu soudu žalobce též vytknul, že neposoudil ani jeho nezkušenost s uzavíráním obdobných smluv, pouze konstatoval, že při uzavírání smlouvy nikdo nezneužil tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalobce, přičemž dostatečně nezjistil skutkový stav stran situace, v níž se žalobce při uzavírání kupní smlouvy nacházel.1.
2. Žalobce dále namítal účelovost jednání pana O., jeho dcery a žalované, neboť kupní cena nebyla nikdy uhrazena, žalovaná ani dcera pana O. nikdy neprojevily zájem předmětné nemovitosti převzít či užívat a nechovaly se jako vlastníci. Dodal, že neměl skutečnou možnost se s obsahem kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitostem předem seznámit, neboť smlouvu neměl k dispozici a ani po jejím podpisu neobdržel od právního zástupce žalované stejnopis této smlouvy, což podle žalobce vyplývalo ze svědeckých výpovědí.
3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, příp. zamítnutí. Dovolání považovala za nepřípustné a případně i nedůvodné. Uvedla, že žalobce přichází s námitkou lichevní smlouvy teprve v dovolání, a navíc v zásadě brojí jen proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů.
III. Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Žalobce v podaném dovolání četně polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (k tomu srov. zejména jeho argumentaci uvedenou výše pod bodem 9). Takové námitky však přípustnost dovolání nemohou založit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
7. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro otázku posouzení neplatnosti předmětné smlouvy jako lichevní, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
8. Dovolání je důvodné.
9. Podle §1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
10. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022 při posouzení otázky tzv. lichevních smluv podle §1796 o. z. přihlásil k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (na které odkazoval žalobce v dovolání), podle nichž k právní kvalifikaci smlouvy jako lichevní je zapotřebí naplnění subjektivního a objektivního znaku lichvy. Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Nejvyšší soud v citovaném rozsudku současně s odkazem na svůj rozsudek ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněný pod č. 96/2022 Sb. rozh. obč. dodal, že pro určení, co se rozumí hrubým nepoměrem, je třeba vycházet i z pravidla o neúměrném zkrácení (§1793 o. z.), tj. že hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně od poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody. Subjektivním znakem je pak existence některé tzv. subjektivní slabosti poškozeného posuzované k okamžiku uzavření smlouvy (např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost – výčet subjektivních znaků v §1796 o. z. je pouze demonstrativní), přičemž alespoň jedna z nich musí být v konkrétním případě naplněna a ve vztahu k hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti. Současně musí být prokázáno zneužití tohoto stavu lichvářem, tj. že vědomě těžil z takto nepříznivé situace na straně převodce. 1.
2. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o tíseň nejde pouze v případech, kdy je někdo ohrožen ve své fyzické či ekonomické existenci nebo prakticky donucen k určitému jednání, nýbrž postačí i taková vážná nesnáz, že strana přistoupí na lichevní smlouvu jako na „menší zlo“; tíseň může existovat i jen v představě poškozeného (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 940/2022 a tam zmíněnou komentářovou literaturu). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, je pak při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, potřeba rovněž „zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti“.
3. V rozsudku ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
4. V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že „nelze dospět k závěru o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu lichvy …, neboť při uzavírání smlouvy nikdo nezneužil tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalobce“. Poukázal také na liknavé jednání žalobce, který smlouvu podepsal, aniž si její text přečetl.
5. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda odvolací soud ve věci shledal absenci všech jím vyjmenovaných tzv. subjektivních slabostí, anebo zda pouze dovodil, že těchto slabostí nebylo žalovanou zneužito.
6. Pokud měl odvolací soud za to, že ve věci nebyla zjištěna žádná z jím vyjmenovaných tzv. subjektivních slabostí, pak se v rozporu s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe řádně nevypořádal především s tím, zda žalobce neuzavřel smlouvu v tísni (právě zneužití tísně při uzavření smlouvy žalobce tvrdil již v žalobě). Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (z nějž odvolací soud také vycházel) se „žalobce nacházel v nelehké finanční situaci“ a „akutně potřeboval finanční prostředky tak, aby mohl uhradit své exekuce“. Odvolací soud se přitom k tomuto skutkovému zjištění při svém právním závěru o absenci předpokladů neplatnosti smlouvy z důvodu lichvy nijak nevyjádřil a podrobněji se otázkou tísně žalobce nezabýval. Omezil se na pouhé a blíže neodůvodněné konstatování, že „nikdo nezneužil tísně“ žalobce. 1.
2. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
4. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu