ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.93.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 93/2022-634
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) K. H. , narozeného dne XY, a b) P. H. , narozené dne XY, obou společně bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 142, proti žalovaným 1) L. K. , narozenému dne XY, a 2) Z. K. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Miroslavou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, třída Kpt. Olesinského 39, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 1/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2021, č. j. 18 Co 81/2018-585, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobci domáhají určení vlastnického práva k parcele č. XY s odůvodněním, že v minulosti, dávno předtím, než na místě vznikly domy žalobců a žalovaných, bylo uvedené území rozděleno na dvě parcely, kdy původní parcely nesly označení č. XY a č. XY. V roce 2000 došlo k obnově katastrálního operátu s doplněním zjednodušené evidence a najednou bylo zjištěno, že kdysi opominutý trojúhelníkový dílek „c“ z parcely č. XY není evidován na žádném listu vlastnictví (dále jen „LV“). Tento problém katastrální úřad vyřešil tak, že uměle, bez měření, vytvořil parcelu č. XY, která měla odpovídat původní parcele – dílu „c“ parcely č. XY (podle geometrického plánu č. 762-131-266-73), a tento pozemek s parcelním č. XY, zapsaný na LV č. XY pro k.ú. XY (dále jen „par. č. XY“) následně nabyli žalovaní kupní smlouvou ze dne 12. 1. 2010. Chybou pracovníka katastrálního úřadu však došlo k nesprávnému vytyčení vlastnické hranice mezi parcelami č. XY, pozemek zapsaný na LV č. XY pro k.ú. XY (dále též „par. č. XY“), který mají ve vlastnictví žalobci, a č. XY, ve vlastnictví žalovaných. Dále uvedli, že pozemek par. č. XY, který v minulosti funkčně souvisel s pozemkem par. č. XY užívali žalobci 40 let na základě smlouvy o dlouhodobém užívání uzavřené dne 11. 7. 1973 s tehdejšími spoluvlastníky.
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 18 Co 81/2018-585, poté, co jeho předešlý rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, č. j. 24 Cdo 1276/2020-491, výrokem I změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 28. 6. 2018, č. j. 12 C 1/2013-360, tak, že zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobci jsou v rámci svého společného jmění manželů vlastníky parcely č. p. XY o výměře 16 m 2 v k.ú. XY, vytvořené podle geometrického plánu č. 463-154/2012, vyhotoveného dne 5. 12. 2012 J. H. a ověřeným úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Š. V.; výrokem II až IV rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám právní zástupkyně žalovaných a o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení státu na účet Krajského soudu v Praze, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že vlastnické právo předmětné nemovitosti (pozemek par. č. XY) svědčí žalobcům z důvodu nesprávně provedených katastrálních zápisů, které nerespektovaly původní historické hranice mezi parcelami č. XY a č. XY, a že žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemku, který je ve skutečnosti svou částí o velikosti 16 m 2 (pozemek par. č. XY, vytvořený geometrickým plánem č. 463-154/2012) součástí pozemku par. č. XY, který mají ve společném jmění manželů žalobci.
Odvolací soud se při právním posouzení věci řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož nový způsob nabytí vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis katastru nemovitostí, (v poměrech účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) má být realizován na podkladě poskytování soudní ochrany dobrověrným uživatelům cestou respektování nálezové judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 a usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16) a Nejvyššího soudu, jak bylo shrnuto v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 429/2018, kdy k nabytí vlastnického práva od nevlatníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít jen v mimořádných situacích, nemohl-li dobrověrný nabyvatel ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, a nemohl tak ani při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitost od nevlatníka. Odvolací soud posuzoval věc i s ohledem na výtku Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 10. 12. 2020, č. j. 24 Cdo 1276/2020-491) k právnímu posouzení věci v jeho předešlém zrušeném rozsudku, spočívající v tom, že neposkytl protistraně odpovídající procesní prostor k tomu, aby mohla uplatnit protiargumentaci a důkazy, jejichž prostřednictvím má být status dobrověrného nabyvatele daného účastníka zpochybněn a neposoudil věc z hlediska uvedené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že pozemek par. č. XY vznikl z části odpovídající dílu „c“ z původní parcely č. XY, a že hranice mezi pozemky par. č. XY a par. č. XY nebyla katastrálním úřadem určena přesně, kdy nesprávným vytyčením hranice se výměra dílu „c“ bývalé parcely č. XY zvětšila o 12 m 2 . O tuto část došlo ke střetu dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a vlastnického práva původního vlastníka. S ohledem na vztahy mezi účastníky nebylo možno přicházet v úvahu jeho rozdělení mezi účastníky a bylo nutno řešit spor v souladu se zásadou spravedlnosti. Po zhodnocení důkazů a všech rozhodných skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že na straně žalovaných byly naplněny okolnosti, pro které byli žalovaní důvodně v dobré víře, že uzavřením kupní smlouvy a zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí se stanou skutečnými vlastníky pozemku par. č. XY. Odvolacím soudem nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by u žalovaných mohly vzbudit důvodné pochybnosti o tom, že by vlastnictví k předmětnému pozemku nenabyli v dobré víře, když žalovaní objektivně neměli možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupují od původních vlastníků pozemek o 12 m 2 větší, a že původní vlastníci tohoto pozemku v této části pozemku vlastníky nejsou. Odvolací soud nesdílel názor žalobců, že žalovaní se mohli dopátrat pozadí vzniku sporného pozemku, když žalovaná byla právní zástupkyní paní K., jako dědičky po spoluvlastníku pozemku par. č. XY v dědickém řízení, byla-li skutečná výměra dílu „c“ z původní parcely č. XY, pozemku, který nikdy nikdo nekoupil, zjištěna až znaleckým posudkem, bez něhož se nebylo možno dopátrat reálné skutečnosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaní před uzavřením kupní smlouvy ze dne 12. 1. 2010 neměli žádné informace, které by v nich důvodně mohly vzbudit pochybnosti o vlastnickém právu prodávajících. Odvolací soud proto z uvedených důvodů žalovaným, jakožto dobrověrným nabyvatelům, poskytl ochranu a žalobu zamítl, když neshledal žádný právní titul, z něhož by žalobci mohli odvodit své právo užívat pozemek ve vlastnictví žalovaných. Přihlédl i k tomu, že dobrou víru žalovaných verifikoval rozsudek Okresního soudu v Příbrami ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, kterým bylo žalobcům (tehdy žalovaným) uloženo vyklidit pozemek par. č. XY a odevzdat žalovaným (tehdy žalobcům) z důvodu ochrany jejich vlastnického práva, kdy bylo v těchto rozsudcích najisto postaveno, že smlouva o dlouhodobém užívání ze dne 11. 7. 1973, ze které žalobci dovozovali své právo užívat pozemek par. č. XY, je absolutné neplatná. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že pozemek par. č. XY byl žalobcům nabízen ke koupi původním vlastníkem, ale ti tuto nabídku odmítli s tím, že pozemek užívají na základě smlouvy o užívání. Odvolací soud s ohledem na uvedené proto změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky sporného pozemku, zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že je považují za přípustné z důvodu, že odvolací soud se důsledně neřídil předchozím právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 24 Cdo 1276/2020-491, kdy podle dovolatelů nebyla otázka vlastnického práva k nemovitosti náležitě posouzena a postaveno najisto, zda žalovaní mohli v dobré víře nabýt vlastnické právo k pozemku od nevlastníka, či naopak zda v dobré víře nebyli a vlastnické právo nabýt nemohli a náleží žalobcům. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že přenechal důkazní povinnost pouze žalobcům a nedbal, aby k důkazní aktivitě přinutil i žalované, a že všechny předkládané důkazy hodnotil naprosto jednostranně, kdy zcela pomíjel skutečnosti uváděné žalobci a nevypořádával se s jejich argumentací. V dovolání poukazují na tři kroky, kterými se měly právní úvahy odvolacího soudu ubírat při zkoumání dobré víry žalovaných, jak jsou popsány v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 429/2018), což podle dovolatelů odvolací soud neučinil, neboť podle jejich názoru vynechal krok druhý a pak nemohl náležitě dojít ke správnému právnímu závěru; v této souvislosti odvolacímu soudu zároveň vytýkají nesprávné právní posouzení na základě nesprávného hodnocení důkazů zjištěných okolností daného případu. V dovolání projevili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní se nemohli dozvědět o pravém pozadí vzniku pozemku par. č. XY, když žalovaná byla v době nákupu pozemků aktivní advokátka, a jako profesionálka měla dostatek možností postupovat před nákupem pozemku obezřetně a rozpoznat, že problém může existovat, ale na prověření stavu, nabývacího titulu k pozemku par. č. XY, zcela rezignovala, a místo toho, aby prověřila, jak mohl „jen tak“ nečekaně a uměle pozemek par. č. XY vzniknout, se soustředila jen na to, jak tento pozemek co nejrychleji katastrálně nabýt. Žalovaná přitom byla právní zástupkyní paní K., jako dědičky po spoluvlastníku pozemku par. č. XY v dědickém řízení, proto nesouhlasí s odvolacím soudem, že se žalovaná ani v rámci tohoto dědického řízení nemohla dopátrat pozadí vzniku sporného pozemku a nemohla rozpoznat defekt. Pokud odvolací soud při právním posouzení vycházel i z úvahy, že dobrá víra žalovaných byla verifikována předešlým rozhodnutím soudu, v němž byla konstatována neplatnost smlouvy ze dne 11. 7. 1973 o dlouhodobém užívání předmětného pozemku žalobci, dovolatelé namítají, že rozsudek okresního soudu byl vynesen až rok poté, co žalovaní pozemek par. č. XY kupní smlouvou nabyli. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají paušalizaci právních závěrů a poukazují též na to, že mělo být přihlédnuto i k počátečnímu základnímu důvodu sporu mezi žalobci a žalovanými, kterým nebyla potřeba vykonávat prosté vlastnické právo nad parcelou č. XY, ale snahou bylo docílit odstranění stavby bazénu žalobců, který o necelých 20 cm přesahuje současnou parcelu č. XY, což žalobci v době stavby ale netušili. Žalobci nezpochybňují, že žalovaní jsou vlastníky pozemku par. č. XY ve výměře 10 m 2 , zpochybňují pouze, že jsou vlastníky té části pozemku, která přesahuje tuto výměru v rozsahu nové parcely č. XY. Mají za to, že odvolací soud nezohlednil všechna specifika daného případu, a mají za to, že střet zájmů dvou práv k otázce vlastnictví měl být spravedlivě řešen rozdělením parcely č. XY tak, že část pod stavbou bazénu by připadla žalobcům a zbytek parcely žalovaným.
Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podali žalovaní vyjádření, v němž navrhli zamítnutí dovolání, neboť mají za to, odvolací soud rozhodl věc správně. Nesouhlasí s námitkou žalobců, že by soud postupoval nesprávně a jednostranně, pokud vyzval žalobce k doložení důkazů o neexistenci dobré víry žalovaných, neboť to bylo plně v souladu s pokynem Nejvyššího soudu, který zrušil předešlý rozsudek odvolacího soudu právě proto, že odvolací soud neposkytl protistraně odpovídající procesní prostor k tomu, aby mohla uplatnit protiargumentaci a důkazy, jejichž prostřednictvím má být status dobrověrného nabyvatele daného účastníka zpochybněn. Pokud žalobci vytýkají soudu, že měl spravedlivě rozhodnout tak, že část pozemku pod bazénem je ve vlastnictví žalobců, žalovaní poukazují na to, že žalovaní zcela záměrně postavili svůj bazén o téměr 4 m delší, než jim povolovalo stavební povolení, tato část stavby je tedy nepovolenou-černou stavbou, kterou žalobcům nařídil stavební úřad po právu ubourat, a stanovil i postup ubourání, a to rozebráním, jelikož se jedná o montovanou stavbu. Žalovaní mají za to, že by nebylo spravedlivé, aby soud poskytl ochranu černé stavbě a žalobcům pomohl legalizovat černou stavbu tím, že by žalované připravil o část jejich pozemku. Žalovaní poukazují ve svém vyjádření na řadu nepravd uvedených žalobci v dovolání, které vyvracejí vlastními argumenty.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobců bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnými subjekty - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 429/2018, a nerespektoval jeho závěry, na které dovolatelé především poukazují, a to, že soud musí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv dodržet tři kroky, a to identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a vlastnického práva původního vlastníka, a poté, co zjistí existenci takové kolize práv, aby zjišťoval okolnosti daného případu. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud neřídil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, č. j. 24 Cdo 1276/2020-491, v němž bylo odvolacímu soudu uloženo, aby napravil pochybení z předešlého řízení, kdy neposkytl žalobcům procesní prostor, aby mohli uplatnit argumenty a důkazy, jejichž prostřednictvím měl být zpochybněn status dobrověrného nabyvatele sporné nemovitosti, a po doplnění dokazování a hodnocení zjištěných okolností dané věci aby zkoumal střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, a nezohlednil jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu, tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a judikaturou Ústavního soudu. Odvolací soud při právním posouzení věci respektoval i závěry judikatury Ústavního soudu, v podobě usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, na níž též dovolatelé poukazovali, a to, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Právě k takovému závěru s ohledem na zjištěné okolnosti v posuzované věci odvolací soud dospěl, neboť žalovaní, s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu neměli podle skutkového závěru odvolacího soudu objektivně možnost, a to při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupují nemovitost od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není.
Nutno konstatovat, že dovolatelé svými námitkami, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatury Ústavního soudu při posouzení otázky, zda žalovaní mohli v dobré víře nabýt vlastnické právo k pozemku od nevlastníka, v podstatě zpochybňují právně významná (shora uvedená) skutková zjištění a závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Dovolatelé předkládají v dovolání svou vlastní skutkovou verzi případu, kterou oproti odvolacímu soudu jinak právně posuzují, a kdy docházejí k vlastnímu závěru, že posouzení obezřetnosti ze strany žalovaných bylo při zjišťování podstatných skutečností ohledně sporného pozemku odvolacím soudem přeceněno, a tedy věc posouzena nesprávně. Je však namístě připomenout, že námitky k právnímu posouzení věci založené na vlastních skutkových závěrech dovolatelů, učiněných po vlastním hodnocení důkazů, k jakému však odvolací soud nedospěl, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a že námitky spojené s kritikou hodnocení provedených důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – dostupná na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné a tudíž jejich dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu