ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.174.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 174/2023-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. H., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Michaelem Janovcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského č. 1310/64, proti žalované Střední škole Brno, Charbulova, příspěvkové organizaci , se sídlem v Brně, Charbulova č. 1072/106, IČ 60552255, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2021, č. j. 15 Co 266/2019-306, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 266/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2022, č. j. 4 Co 60/2021-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j. 15 Co 266/2019-306, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, č. j. 38 C 95/2013-251, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, doručená žalobci dne 2. 5. 2013, je neplatná, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti zrušujícímu usnesení krajského soudu podal žalobce dne 31. 3. 2021 žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 6. 2021, č. j. 15 Co 266/2019-50, zamítnuta. Nesprávný postup krajského soudu, v jehož důsledku mu byla odňata možnost jednat před soudem, žalobce spatřoval v tom, že poté, kdy byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 21 Cdo 2441/2020-301, zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, č. j. 15 Co 266/2019-275 (jako soudu odvolacího ve věci samé), krajský soud, aniž by ve věci nařídil jednání, rozhodl žalobou napadeným usnesením, čímž obešel zásadu ústnosti. Zároveň důvody, pro které krajský soud napadeným usnesením zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ve věci samé, neodpovídají důvodům zakotveným v ust. §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 Co 60/2021-117, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 494,10 Kč.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že pokud by důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, č. j. 15 Co 266/2019-275, platily také na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, č. j. 38 C 95/2013-251, byl by Nejvyšší soud povinen zrušit i tento rozsudek a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Nic takového se však nestalo a řízení u Městského soudu v Brně tak již bylo po neúspěšném opravném prostředku žalované definitivně „pravomocně ukončeno“. Je toho názoru, že proto nelze ani předmětné zrušující usnesení krajského soudu pokládat za kasační rozhodnutí ve smyslu §219a o. s. ř.
Žalobce se předně mýlí již v otázce závaznosti právního názoru dovolacího soudu. Právním názorem dovolacího soudu je soud prvního stupně vázán i v případě, že dovolací soud jeho rozhodnutí postupem podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. nezrušil, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně v dalším řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.) zrušeno odvolacím soudem podle §219a a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) [srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 1113].
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce povahy usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jako rozhodnutí výlučně procesního, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy ani rozhodnutím o věci samé srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2437/2005, ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 86/2009, ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3627/2011, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3621/2014, nebo ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2372/2022, a zejména vyjádřený právní názor, že za rozhodnutí, kterým bylo řízení před soudy skončeno, nelze považovat usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy ani rozhodnutím o věci samé] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena (a to ani s ohledem na daný případ) jinak.
Pro úplnost, dovolání není přípustné rovněž proto, že výslovně směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, napadá-li jej „v celém jeho rozsahu (tj. výrok I. a výrok II.)“ [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka zásahu „do ústavně zaručeného práva žalobce na přístup k soudu a na spravedlivý proces“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu