ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1958.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1958/2023-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. P. , zastoupeného Mgr. Bc. Jitkou Rosákovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova č. 487/0, proti žalované L. Č. , zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nábřeží č. 596, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 291/2018, o dovolání žalobce a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. února 2023, č. j. 60 Co 12/2023-369, takto:
I. Dovolání žalobce a dovolání žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 28 C 291/2018-333, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnických podílů v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitých věcí, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud neshledal žádný ze žalobcem tvrzených důvodů neplatnosti darovacích smluv, kterými převedl předmětné spoluvlastnické podíly na žalovanou, která byla tehdy jeho družkou. Žalobce převedl podíly na nemovitostech na žalovanou, protože se domníval, že to pro něj bude výhodnější pro vypořádání společného jmění manželů s bývalou manželkou či stanovení nižšího výživného nezletilým dětem, rovněž je převáděl, aby o ně nepřišel z důvodu insolvence obchodní společnosti, v níž byl společníkem, příp. protože to bylo daňově výhodnější než převod na žalovanou kupní smlouvou. Smlouvy nejsou neplatné pro rozpor dobrými mravy, protože rozpor s dobrými mravy by musel být dán již v době učinění právního jednání, a ne až po několika letech, kdy žalobce zjistí, že se rozešly jeho představy a očekávání s realitou. Pokud žalobce tvrdil, že žalovaná u něj vyvolala omyl, že darování bude dočasné do doby, dokud bude trvat jejich druhovský poměr, a že mu v případě rozchodu budou vráceny, potom si žalovaný zaviněně nezjistil, že darování je úkonem časově neomezeným, a tudíž nevynaložil přiměřenou péči k obstarání si odpovídající objektivní informace z hlediska zamýšleného úkonu, a proto se nemůže omylu dovolávat. Smlouvy nejsou neplatné ani pro lichvu či tíseň, když žalobce tvrdil, že žalovaná v něm vyvolal obavu, že může být proti své vůli zbaven majetku a že zneužila jeho lehkomyslnosti. Žalobce byl společníkem a jednatelem několika obchodních společností, úspěšným podnikatelem, vedl právní spory, v nichž byl zastupován právními zástupci. Žalovaná, která je daňovou poradkyní, nevystupovala jako příslušník určitého povolání, nýbrž jako partnerka žalobce. Je-li si žalobce vědom své submisivní povahy, nemůže tuto vlastnost zneužívat pro dodatečné prohlášení neplatnosti smluv, žalobce si dovede říci, co chce. Soud neshledal žádnou tíseň, lest, ani jiný ze znaků lichvy. Smlouvy žalobce podepisoval s dostatečným časovým prostorem bez přímého či nepřímého nátlaku či hrozby žalované. Obava žalobce, že by se s ním žalovaná rozešla, pokud smlouvy nepodepíše, je v tomto směru naprosto lichá. Nedůvodné je i odvolání daru pro nevděk, který měl spočívat v tom, že žalovaná nepřevedla spoluvlastnické podíly zpět na žalobce. Žalobce se chtěl zbavit majetku kvůli majetkovému vypořádání s bývalou manželkou, zjevné zneužití práva však nemůže požívat právní ochrany a nezákonné sliby o zpětném převodu nemohou být právně vymahatelné. Nadto žalobce ani neprokázal, že by výzvu k vrácení daru učinil v jednoleté promlčecí lhůtě pro odvolání daru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 60 Co 12/2023-369, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, výrokem II. změnil nákladový výrok soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že darovací smlouvy netrpí nedostatkem vážné vůle žalobce. Námitka nicotnosti smluv je nedůvodná, neboť žalobce i podle svých tvrzení chtěl převést pozemky na žalovanou, když tvrdil že chtěl jen převod dočasný, není zde proto nedostatek vážné vůle a nemůže jít o nicotnost, nýbrž se lze z tohoto pohledu zabývat pouze otázkou posouzení platnosti smluv. Odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, který neuvěřil tvrzení žalobce o vůli převést pozemky dočasně a úplatně, když žalobce ani nebyl schopen tvrdit, jaká kupní cena měla být sjednána, žalovaná úplatný převod popírá a není uvěřitelné, že by se dopředu domlouvali, co se stane v případě skončení druhovského poměru. Tvrdil-li žalobce omyl vyvolaný žalovanou, která připravovala smlouvy, krom výše uvedeného skutkového závěru poukázal odvolací soud i na to, že již z tvrzení žalovaného je zřejmé, že smlouvy nemohou být neplatné pro omyl, neboť se nemůže jednat o omluvitelný omyl. Sám žalobce totiž tvrdí, že si smlouvy ani nepřečetl. Ohledně tvrzené lichvy žalobce odkazoval na pro věc zcela nepřiléhavé usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4007/2014, v němž se řešil případ, kdy osoba byla ve špatném psychickém stavu a užívala sedativa a antidepresiva, o to se v projednávané věci nejedná. Už jen z motivace žalobce k uzavření darovacích smluv spočívají ve vyvedení majetku ze společného jmění manželů, snížení výživného a ochraně před zásahem insolvenčního správce, vypovídá o tom, že se nejedná o osobu nezkušenou, lehkomyslnou či rozumově slabou. Neopodstatněné jsou i důvody, na jejichž základě žalobce odvolával dar.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobce i žalovaná.
Žalovaná ve svém dovolání napadá pouze výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Žalovaná namítá, že náhrada nákladů řízení měla být vypočtena z jiné tarifní hodnoty, než ze které vycházel odvolací soud.
Žalobce v dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vůle a nicotnosti či neplatnosti právního jednání, a to od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4007/2014. Dále k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání předesílá, že rozhodnutí spočívá na otázce lichvy, kterou považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou. Dovolatel k nicotnosti namítá, že byl pod psychickým tlakem, důvěřoval partnerce, která byla daňovou poradkyní, která mu vsugerovala hypotetickou hrozbu ztráty majetku. Tvrdí, že darovací smlouva byla simulovaným právním jednáním a že tím byla zastřena kupní smlouva. Podle něj se nejedná o vážnou vůli, protože mu hrozba ztráty majetku z důvodu insolvence ve skutečnosti nehrozila, když byl společníkem. Uvádí dále, že „výměna“, kdy na žalovanou budou dočasně převedeny nemovitosti a žalovaná se bude starat správu nemovitostí, je „legitimní pouze po dobu, kdy osoby spolu žijí a udržují intimní vztahy.“ Ohledně neplatnosti dovolatel tvrdí, že se jednalo ve skutečnosti o kupní smlouvu, a protože nebyla kupní cena ujednána, považuje ji za neplatnou. Zdůrazňuje též, že jeho partnerka jako daňová poradkyně měla zákonnou povinnost odborného výkonu, žalobce těmto záležitostem nerozumí, bankovní účty ovládala žalovaná. Žalovaná zneužila práva, vsugerovala mu právo odvolat dar v případě rozchodu, a soudem požadovaná opatrnost naráží na to, že se jednalo o osobu hlásící se k odbornému výkonu povolání. Ve vztahu k lichvě namítá, že se soud nezabýval subjektivním kritériem. Jednal v tísni a rozrušení z probíhajícího rozvodu a insolvenčního řízení. Tvrdí, že majetek nechtěl vyvést, jen mu to podstrkovala žalovaná. Má za to, že jednal lehkomyslně.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolání žalované:
Dovolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení a nákladů řízení před soudem prvního stupně je objektivně
– ze zákona – nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
K dovolání žalobce:
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel k namítané nicotnosti předestírá odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4007/2014. Uvedené rozhodnutí se však nicotností vůbec nezabývá, a ani z obsahu dovolání vůbec nevyplývá, v jakém ohledu by se měl dovoláním napadený rozsudek v tomto ohledu podle názoru dovolatele od tohoto rozhodnutí odchylovat. Krom toho, byť dovolatel různě polemizuje se závěrem, že darovací smlouvy nejsou nicotné, žádná konkrétní otázka z obsahu dovolání v tomto ohledu ani nevyplývá. Přitom je nepochybné, že prostý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu bez vymezení konkrétní otázky, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně, výše uvedeným požadavkům nevyhovuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2180/2015). Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Krom toho, dovolatel v této části uplatňuje i nezpůsobilý dovolací důvod, když zpochybňuje skutková zjištění soudů (když tvrdí, že se jednalo ve skutečnosti o smlouvu kupní, zatímco odvolací soud nepovažoval za prokázané tvrzení žalobce o vůli převést pozemky dočasně a úplatně), a dovozuje na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný právní názor, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - nesprávné právní posouzení věci.
Jde-li o námitku neplatnosti darovacích smluv z důvodu omylu vyvolaného druhou stranou, krom toho, že lze poukázat na již výše uvedený skutkový závěr odvolacího soudu, který nepovažoval za prokázané tvrzení žalobce o vůli převést pozemky dočasně a úplatně, jestliže se nad rámec uvedeného odvolací soud vyjádřil i k tomu, že ani již na základě samotných tvrzení žalobce by nebylo možné posoudit darovací smlouvy jako neplatné pro omyl, je napadené rozhodnutí v tomto závěru nadto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1149/2020, a tam vyjádřený právní názor, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. O omluvitelný omyl tedy jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co by vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. O omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí, nevyužitím možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu].
Závěrem dovolatel namítal, že jsou darovací smlouvy neplatné pro lichvu. I v této části je z dovolání obtížně seznatelná nějaká konkrétní právní otázka, dovolatel vede prostou polemiku se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že důvodem uzavření darovacích smluv byla snaha žalobce vyvést majetek ze společného jmění manželů, příp. za účelem nižšího stanovení výživného či ochrany majetku před zásahem insolvenčního správce, a nikoli to, že by žalobce jednal lehkomyslně. Takováto skutková polemika však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolání lze podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto lze k argumentům žalobce poznamenat, že skutečnost, že jej žalovaná přesvědčovala k uzavření těchto smluv, samozřejmě nic nemění na tom, že se jednalo i o jeho vůli tyto smlouvy uzavřít.
Pouze nad rámec uvedeného lze upozornit, že Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi ve vztahu k přechozí právní úpravě vyslovil právní názor, že z pohledu objektivní stránky je esenciálním předpokladem nezbytným pro zkoumání tzv. lichevní smlouvy především existence (danost) smlouvy, jejímž předmětem je majetkové plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém (podstatně nápadném) nepoměru, a že z povahy věci vyplývá, že popsané znaky (objektivně) nenaplňuje a z takového případného verifikačního přezkumu je tudíž bez dalšího vyloučena darovací smlouva, a to pro bezúplatnost a dobrovolnost plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce i žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu