ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1960.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1960/2023-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) J. B. , zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 574/7, a b) S. B. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, proti žalovaným 1) Ch. S. , zastoupené JUDr. Michalem Hráským, se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, 2) AGENCY ADVISER CZ, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Francouzská č. 55/52, IČO 24657620, zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Náplavní č. 2013/1, a 3) T. H. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 101/2021, o dovolání žalované 2) AGENCY ADVISER CZ, s.r.o. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023, č. j. 19 Co 351/2022-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci a) 3 388 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Chlosta, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 574/7.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 31 C 101/2021-175, určil, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici ze závěti ze dne 4. 12. 2018 zůstavitele M. B., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud předestřel, že v řízení o určení dědického práva zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává, tedy závětní dědice, o tom byli žalovaní soudem poučeni. Předložená závěť byla allografní, tedy s podpisy svědků závěti. Již pověřeným soudním komisařem bylo konstatováno, že závěť je v části, v níž byl jako náhradní dědic pro případ, že nebude dědit žalovaná 1), povolán syn svědka závěti F., neplatná. Výpověďmi svědků Ka., K., B. a účastnické výpovědi žalobce b) a fotografiemi měl soud za prokázané, že zůstavitel se až do své smrti stýkal s žalobcem b) a jeho rodinou, a důvody případných vzájemných rodinných rozepří zmiňovaných svědky závěti a žalovaným 3) soud neměl za prokázané a neshledal je důvodnými. V době sepsání závěti, v níž zůstavitel odkazoval psa svědku Ka., měl již svědek psa trvale u sebe, zůstavitel mu jej daroval. V dědickém řízení po matce zůstavitele zastupoval nynější zůstavitel žalobce b) na základě plné moci, v uvedeném dědickém řízení nynější zůstavitel zdědil na základě schválené dědické dohody bytovou jednotku a žalobce b) hrobové místo. Na základě těchto skutečností soud uvedl, že nemá za prokázané tvrzení o majetkových sporech ohledně dědictví po matce, nesplněných finančních závazcích, a za prokázané neměl ani tvrzení o rivalitě v partnerských vztazích. Soud proto s ohledem na tato zjištění považoval výpovědi žalovaného 3) a svědků závěti za nevěrohodné a rozporuplné. Soud rovněž neměl za prokázané, že žalovaná 1) (osoba thajské národnosti, jež není vedena v registru cizinců a její adresa v zahraničí je soudu neznáma) sdílela se zůstavitelem společnou domácnost a byla jeho družkou, neboť žalovaná 1) docházela k zůstaviteli pravidelně téměř každý čtvrtek poskytovat mu masáže a pomáhat mu v domácnosti. Ze znaleckého posudku je prokázáno, že podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele. Závěr posudku byl vzhledem k malému rozsahu a nenáročnosti podpisu označen v rovině střední pravděpodobnosti. Soud proto zjišťoval další okolnosti sepisu závěti. Žalovaní zůstali pasivní a nenavrhli relevantní důkazy. Žalovaná 1) pouze zmocnila právního zástupce, ale nebyla k zastižení v ČR a jednatelka žalované 2) odmítla účastnický výslech. Žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti, proto soud dospěl k závěru, že se nejedná o pravou závěť a pravý podpis zůstavitele.
K odvolání žalovaných 1), 2) a 3) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 19 Co 351/2022-222, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Důkazní břemeno k prokázání pravosti a pravdivosti nesli žalovaní. Provedenými důkazy byla vyvrácena jak pravost podpisu závěti, tak i věrohodnost svědků závěti. Protože závěr znaleckého posudku nebyl kategorický, odvolací soud považoval za stěžejní rovněž výpovědi svědků Ka. a K., kteří byli v pravidelném kontaktu se zůstavitelem a neměli zájem na výsledku sporu. Bylo proto prokázáno, že vztahy zůstavitele s žalobcem b) byly obvyklé. Tvrzení žalovaných a závětních svědků, z nichž jeden závěť předložil, ohledně pohnutky zůstavitele k sepsání závěti nelze považovat za pravdivá, a naopak jejich zjištěná smyšlenost vedla soud prvního stupně správně k přiklonění se na stranu žalobců (bratrů zůstavitele). Vztah k žalobci a) nebyl relevantní, neboť postačuje zjištěný vztah s žalobcem b). Těmto úvahám nasvědčuje i zjištění o personálním propojení žalované 2) se společností CZ S. G., a.s., jejímž jediným akcionářem byl svědek závěti S., stejně jako skutečnost, že jednatelka žalované 2) odmítla v řízení vypovídat. Podpůrně lze poukázat též na obsah závěti, neboť uvedení žalované 1) může vzbuzovat podezření, že jde o zástěrku, neboť žalované je přikázáno v odkázaném bytě bydlet sama, nebo uzavřít smlouvu na správu a podnájem se svědkem závěti S. a bez jeho souhlasu nesmí nemovitost prodat ani zatížit, a pokud z jakýchkoli důvodů dědictví nenabyde, náhradníkem je povolán syn druhého ze svědků závěti. Žalovaná 1) je přitom thajská masérka nemluvící česky, neprocházející žádnou z evidencí obyvatel. Nabízí se možnost, že padělatel podpisu věděl, že tato dědit nebude, a mohlo se tak jednat o úhybný manévr, jenž měl přispět k dojmu objektivity závěti. Tuto domněnku podporuje, že se žalovaná 1) neúčastnila jediného jednání, byť v posledním roce jí to již restrikce spojené s pandemií COVID-19 neznemožňovaly, a ve věci za ni jednal výlučně advokát. Pokud by s ní zůstavitel chtěl uzavřít manželství, jak tvrdili závětní svědci, bylo by její postavení v závěti o to absurdnější. Bylo-li namítáno, že nebyl proveden výslech svědka Ko., potom ve vyjádření žalované 1) bylo uvedeno, že výslech tohoto svědka zatím nenavrhuje. Není ani zřejmé, co měl tento svědek svými smysly vnímat, když měl být manželem další z thajských masérek – která byla kolegyní žalované 1). Žalovaní tedy označili řadu důkazů, na jejichž základě lze bez důvodných pochybností dospět k tomu, že podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Namítá, že je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, 24 Cdo 4117/2019, 21 Cdo 1934/2012, 21 Cdo 2704/2017 a 21 Cdo 51/2008. Má za to, že unesla důkazní břemeno a uvádí, že svědkové závěti neodpovídají za obsah závěti a nemohou za to, že zůstavitel do závěti nezahrnul své polorodé bratry. Dále namítá, že její návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, kterým by byl přezkoumán žalobcem předložený znalecký posudek, byl zamítnut a zpochybňuje srovnávací materiál, na jehož základě znalkyně posuzovala pravost podpisu zůstavitele, když nebylo pracováno s tzv. oficiálními, resp. neutrálními podpisy z úředních listin, ale jen se „soukromými podpisy“. Namítá, že závěr znalkyně o střední pravděpodobnosti znamená i pravděpodobnost opačného závěru. Dovolatelka dále brojí proti hodnocení svědeckých výpovědí, a uvádí, že pravost podpisu zůstavitele vyvracela jen znalkyně a žádné jiné důkazy. Svědek Ka. vypověděl, že mu nebylo známo, že by měl zůstavitel s žalobcem b) spory, čímž podle dovolatelky není podporováno tvrzení žalobců, a výpověď svědkyně K. označuje za směs domněnek a iracionality. Dovolatelce (resp. její jednatelce) je vytýkáno, že v řízení nevypovídala, zatímco soud nezohlednil, že žalobce a) nevypovídal, a že ten se se zůstavitelem nevídal zřejmě vůbec. Argumentuje, že zůstavitel nemusí brát ohled na své polorodé bratry nezávisle na tom, zda s nimi měl dobrý nebo špatný vztah, přičemž s jedním se stýkal z důvodů blízkosti bydliště, s druhým vůbec. Namítá též, že se soudy nevypořádaly s výpovědí žalovaného 3).
Žalovaná 1) (prostřednictvím svého zástupce) ve svém vyjádření k dovolání žalované 2) uvádí, že se s dovoláním ztotožňuje a nesouhlasí s rozsudkem odvolacího soudu. Musela se vrátit do Thajska, protože neměla kde bydlet a neměla finanční příjem, smrt jejího přítele ji zasáhla, chystala se zůstavitelem svatbu. Lidé své podpisy časem mění, soud však nenařídil revizní znalecký posudek. Krom toho má za to, že by měla být dědičkou ve třetí třídě.
Žalobce a) považuje dovolání za nedůvodné. Argumentuje, že je věcí znalce, aby vyhodnotil, zda je materiál pro posudek dostačující, a že znalkyně uvedla, že větší vzorek by k jinému závěru nevedl, když podpis „parafa“ neobsahuje větší počet rozpoznávacích znaků.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, kdy žaloba byla odůvodňována tvrzením, že zůstavitelka závěť vlastnoručně nenapsala nebo nepodepsala, odůvodnil a formuloval právní názor, že důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny zůstavitelem, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje v uvedeném rozsahu toho, kdo z takové listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, tedy závětí povolaného dědice.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. (nyní §1534 o. z.) je - jak vyplývá z jeho znění - platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Nejvyšší soud České republiky v dosavadní praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení §476b obč. zák. (nyní §1534 o. z.) zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal) a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018). V usnesení ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 Nejvyšší soud také uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení §476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným (ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, nyní §170 odst. 1 z. ř. s.) se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. V citovaném usnesení též Nejvyšší soud uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti. Tyto závěry jsou uplatnitelné i v poměrech současné právní úpravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3386/2021).
Nejvyšší soud potom v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z nějž je patrný důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, navázal na výše citované a konstatoval, že z výše uvedených závěrů vyplývá, že pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§476b obč. zák. - nyní §1534 o. z.) tak není – na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti – (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti.
Jak vyplývá z výše uvedeného, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, když se z této judikatury podává, že vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti nemá zásadně určující charakter, z čehož však užitím slova zásadně zároveň a contrario plyne, že uvedené neplatí bezvýjimečně. Uvedený závěr totiž nutně spočívá na předpokladu, že se uplatní pro ty případy, kdy soud bude hodnotit výpovědi svědků závěti jako věrohodné, a proto na nich založí svůj závěr o skutkovém stavu. Stále totiž platí, že platným právním jednáním je allografní závěť jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, výše řečeným je toliko zdůrazňován důkazní význam svědectví svědků závěti. Svůj význam může mít závěr znaleckého posudku o pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti například právě jako jeden z důkazů při tvrzené nevěrohodnosti svědků závěti a žalobním tvrzení, že závěť je ve skutečnosti falsum a že tyto osoby ve skutečnosti svědky závěti vůbec nebyly (že jsou tato svědectví smyšlená). Vycházel-li proto odvolací soud mj. ze znaleckého posudku, nelze v uvedeném spatřovat odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Svědecké výpovědi osob, které se na listinu se závětí podepsaly, podléhají hodnocení důkazů soudem stejně jako ostatní důkazní prostředky. Jestliže tedy odvolací soud po komplexním hodnocení všech provedených důkazů a okolností věci dospěl k závěru o nevěrohodnosti svědků závěti a na základě dalších skutkových zjištění nevzal za prokázanou jimi prezentovanou verzi skutkového děje, nelze mu důvodně vytýkat, že by nerespektoval výše vyloženou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále napadá správnost skutkových zjištění a vznáší výhrady proti hodnocení důkazů (namítá-li zejména, že soudy hodnotily závětní svědky jako nevěrohodné, zatímco svědky navržené žalobci jako věrohodné, zpochybňuje-li jednotlivá svědectví a správnost znaleckého posudku), a dovozuje na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný právní názor, čímž však uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným způsobilým dovolacím důvodem. Dovolání proto nemůže být přípustné pro řešení těchto námitek.
Dovolatelka též namítá, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek, v této souvislosti však nevymezuje žádný předpoklad přípustnosti dovolaní, ani konkrétní otázku procesního práva. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Jelikož dovolatelka ve vztahu k této námitce nesplnila obligatorní náležitost dovolání, nemůže být ani touto námitkou založena přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 2) na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu