ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2342.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2342/2023-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobce R. T. , zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, K Pasekám č. 2984/45, proti žalovanému A. T. , zastoupenému Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná č. 1575/49, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 369/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2023, č. j. 18 Co 257/2022-253, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleše Dufka, advokáta se sídlem ve Zlíně, K Pasekám č. 2984/45.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 18 Co 257/2022-253, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 28 C 369/2018-228, kterým se určuje, že žalobce je dědicem po zůstaviteli A. T., zemřelém dne XY, (dále též jen „zůstavitel“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně „vyšel z toho, že listina o vydědění ze dne 1. 4. 2008 sepsaná formou notářského zápisu je platná a důvody vydědění žalobce podle ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013“, pozn.: dále též jen „obč. zák.“, „nebyly naplněny“, a že „soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, vysloveným v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1820/2020-134, se zabýval existencí důvodů vydědění, resp. existencí okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění, k okamžiku smrti zůstavitele“. V otázce platnosti vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. vycházel odvolací soud ze závěru, že „tento důvod vydědění nebyl naplněn“, neboť „důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně bylo spolehlivě prokázáno, že o zůstavitele bylo přes jeho nepříznivý zdravotní stav postaráno“, když „péči o zůstavitele zajišťovala jeho manželka a po její smrti vnučka K. F.“. Obdobně v otázce platnosti vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. dospěl k tomu, že „provedené důkazy jsou spolehlivým podkladem pro závěr soudu prvního stupně, že žalobce se sice skutečně se zůstavitelem nestýkal a neprojevoval o něj zájem, který by jako potomek o svého otce projevovat měl, avšak zůstavitel o kontakt se žalobcem ani nestál a sám se o syna nezajímal a do konce svého života neprojevil snahu nedobré vztahy se synem napravit“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které podle jeho názoru závisí na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešených, příp. otázek již řešených, které by měly být posouzeny jinak, a to, zda lze klást „při posuzování oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (nezájem žalobce o zůstavitele) nezákonné, nepřiměřené a od reality odtržené požadavky na zůstavitele“, zda „podmínkou pro platné vydědění dle ust. §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (neposkytnutí pomoci v nemoci) je to, aby tato pomoc zůstaviteli v době její potřeby nemohla být (či nebyla) poskytnuta jinou osobou“, a zda „lze zůstaviteli klást k tíži (resp. žalobci k dobru), že zůstavitel výslovně svého potomka o pomoc nepožádal a že péči o něj zastávala velkou měrou vnučka K. (dcera žalovaného)“. Žalovaný je přesvědčen, že „tyto požadavky nemají žádnou oporu v zákoně“ a že „uvedené otázky nejsou Nejvyšším soudem spolehlivě vyřešeny“. Navíc se domnívá, že odvolací soud nedostatečně a nesprávně posoudil naplnění podmínek vydědění po sepisu listiny o vydědění, jak mu bylo uloženo Nejvyšším soudem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že „oba uvedené rozsudky“ (soudu prvního stupně i soudu odvolacího) „považuje za věcně naprosto správné“, že „se naprostá většina svědků shodla, že primárně negativní vztah měl zůstavitel vůči žalobci“, a že „i přes několik pokusů ze strany žalobce se na tom nic nezměnilo až do zůstavitelovy smrti“. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného v dané věci není přípustné. V dovolání uvedené otázky nepředstavují dovolacím soudem dosud nevyřešené otázky, na kterých by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ani otázky již řešené, které by měly být posouzeny jinak; ve skutečnosti jde o nesouhlas s tím, jak odvolací soud formuloval své úvahy při hodnocení důkazů, s jeho závěry o skutkovém stavu a v návaznosti na to i s posouzením věci po právní stránce (např. při posuzování oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. §469a odst. 1 písm. b/ obč. zák., když podle názoru žalovaného „odvolací soud konkrétně neoprávněně po zůstaviteli požaduje, aby se nadále chtěl a snažil stýkat se synem, s nímž má dlouhodobě rozvrácený vztah“). Je zřejmé, že žalovaný vznáší výhrady ke správnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li zejména, že „odvolací soud a před ním i soud prvního stupně mylně nepovažovaly absenci zájmu a pomoci ve stáří a těžké životní situaci za prokázané a spíše uvěřily svědectví vzdálenějších příbuzných, kteří se se zůstavitelem a žalobcem a žalovaným ani neviděli osobně a poskytli svědectví tzv. z druhé ruky“, a dále že „důvody, které vedly soudy k tomu, že jedné skupině důkazů neuvěřily, nebyly v napadených rozhodnutích srozumitelně popsány a vysvětleny, což je činí nepřezkoumatelnými“), na základě výsledků dokazování dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než odvolací soud, a dovozuje z nich vlastní právní názor na věc. Tím však uplatňuje jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Navíc, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle §469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. (včetně posouzení existence okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění žalovaného k okamžiku smrti zůstavitele) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Judikatura již dříve dospěla k závěrům, podle nichž je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, a podle kterých jedním z hledisek, jež je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění pak přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2447/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). Rovněž byly vysloveny judikatorní závěry, že pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (např. přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc; kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.); kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak a kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010). Přestože s uvedenými závěry žalovaný nesouhlasí (když je přesvědčen zejména o tom, že „potřebnost pomoci od potomka nelze vyloučit tím, že ji v takto tíživé a náročné zdravotní situaci nahrazuje pomoc jiné osoby nebo jiného člena rodiny“, a že „takový výklad je natolik zužující, že by prakticky vylučoval aplikaci tohoto zákonného důvodu pro vydědění v praxi – přinejmenším v podmínkách sociálního státu“), dovolací soud se již dříve naopak vyslovil, že na nich není třeba nadále ničeho měnit, a to ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2440/2021, podle nějž neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi ve smyslu ust. §1646 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb. nelze dovodit v situaci, kdy je o základní životní potřeby zůstavitele postaráno jinak než vyděděným potomkem (např. jiným rodinným příslušníkem či pečovatelskou službou)].
Není-li dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, č. j. 18 Co 257/2022-253, přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu