ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2515.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2515/2022-771
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované A. Z. , narozené XY, bytem XY, t. č. Psychiatrická nemocnice v Opavě, se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 305/88, zastoupené A. B., advokátkou se sídlem XY, jako procesní opatrovnicí, za účasti 1) navrhovatelky A. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární č. 1707/33, 2) I. B. , narozené XY, bytem XY, 3) Okresního státního zastupitelství v Karviné , se sídlem v Karviné, Park Bedřicha Smetany č. 176/5, a 4) města Český Těšín , se sídlem městského úřadu v Českém Těšíně, ČSA č. 1/1, o svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 42 Nc 3303/2020, o dovolání A. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2021, č. j. 14 Co 307/2021-700, takto:
I. Dovolání A. F. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K návrhu A. F. Okresní soud v Karviné opakovaně rozhodoval o svéprávnosti posuzované, když rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 42 Nc 3303/2020-626, omezil posuzovanou a) činit právní jednání, jejichž předmětem je nakládání s nemovitostmi, b) činit právní jednání, jejichž předmětem je nakládání s finančními a jinými majetkovými hodnotami, jejichž výše přesahuje částku 1 000 Kč pro jednotlivé právní jednání, celkem maximálně částku 1 000 Kč týdně (4 000 Kč měsíčně), c) uzavírat, měnit, či rušit kupní, darovací, o zápůjčce, o úvěru, nájemní a jakékoli smlouvy, jejichž předmětem je opakované dlouhodobé plnění, a činit jakákoli právní jednání s takovými smlouvami související (s výjimkou smlouvy s jednorázovým plněním v hodnotě 1 000 Kč), d) uzavírat pracovní smlouvy a samostatně jednat v pracovněprávních vztazích, e) osvojit dítě a činit veškerá právní jednání s tím související, f) činit úkony dědického práva – pořídit samostatně závěť, sepsat listinu o vydědění či jiná pořízení pro případ smrti, g) udělovat souhlas se zásahy do své tělesné a duševní integrity a souhlas s případnou hospitalizací ve zdravotnickém zařízení a souhlas s potřebnými léčebnými úkony, h) udělovat souhlas s umístěním v zařízení sociálních služeb a uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb včetně veškerých souvisejících právních jednání, i) činit samostatně podání a jednat se soudy, orgány veřejné správy, samosprávy a s dalšími úřady a v této souvislosti si vyřizovat sama své úřední záležitosti (důchod, sociální dávky, úřední doklady, atd.). Dále svéprávnost posuzované omezil na dobu 5 let, jmenoval opatrovníkem posuzované město Český Těšín a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění shrnul skutková zjištění a dospěl k závěru, že „jsou dány zákonné důvody pro zásah do svéprávnosti posuzované“, neboť dovodil zejména, že „z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzovaná trpí dlouhodobou a trvalou duševní poruchou“, že „diagnosticky se jedná o organickou poruchu s bludy podobnou schizofrenii, která podstatnou měrou snižuje její rozpoznávací a volní schopnosti, a tedy i její schopnosti samostatně právně jednat“, že „posuzovaná si z tohoto důvodu přivozuje nebo může si přivodit závažnější újmu, bude-li právně jednat sama“, že „si může přivodit újmu rovněž svojí nečinností“, že „není schopna postarat se o vlastní záležitosti týkající se zejména majetku a financí a vyřizování úředních záležitostí“, že „její chování je nepředvídatelné a ohrožuje nejen ji samotnou, ale i ostatní“, že „posuzovaná nemá náhled své nemoci, dobrovolně se neléčí“, že „teprve pravomocným rozhodnutím z dubna 2021 bylo u ní v trestním řízení rozhodnuto o ochranném léčení ústavní formou“, že „posuzovaná si způsobila značnou škodu, neboť v důsledku svých bludných představ nechala po dobu cca čtyř let chátrat nemovitost, kterou vlastní“, že „v důsledku její nezpůsobilosti spravovat vlastní záležitosti došlo k zatížení jejích nemovitostí exekucemi“ a že „nesprávně vyhodnocuje úřední písemnosti, které jí jsou doručovány, vyhazuje je nebo odmítá převzít“. K osobě opatrovníka pak uvedl, že „vycházel z posledního písemného vyjádření posuzované, která sama navrhla, aby jejím opatrovníkem, pokud to bude nutné, bylo jmenováno město Český Těšín“.
K odvolání posuzované, procesní opatrovnice posuzované a navrhovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 307/2021-700, určil, že rozsudek soudu prvního stupně „se mění tak, že návrh A. F. na omezení svéprávnosti A. Z. se zamítá“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až V.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že přejal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě účastenských výpovědí, listinných důkazů i výslechu znalkyně, která doplnil dalšími listinnými důkazy (zejména výpisem z katastru nemovitostí, zprávami o exekucích vedených na majetek posuzované, atd.) a výslechem posuzované a ostatních účastníků řízení. Dále konstatoval, že „nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně o existenci a charakteru duševní poruchy u posuzované“, avšak že „ke dni svého rozhodování nezjistil, že by posuzované v oblasti nakládání s majetkem či s financemi vznikala újma závažného rozsahu“ nebo „že by učinila právní jednání, kterým by si újmu fakticky způsobila“, tedy soudu prvního stupně vytkl, že „nedostatečně zkoumal a vyhodnotil, nakolik reálná (a nikoliv hypotetická) je hrozba závažné újmy v důsledku samostatného právního jednání posuzované“. Současně odvolací soud uvedl, že „jde-li o schopnost posuzované samostatně právně jednat, pak směrem k jednotlivým právním jednáním (s výjimkou schopnosti posuzované pochopit důvody, účel i důsledky umístění ve zdravotnickém zařízení sociálních služeb) ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku žádné zhoršení ve srovnání se stavem, který byl v době posledního vypracovaného znaleckého posudku dán, nevyplynulo“, ale že „naopak směrem ke schopnosti samostatně nakládat s finančními prostředky, jinými majetkovými hodnotami a spravovat své jmění došlo dle aktuálních závěrů ke zlepšení schopnosti posuzované nakládat s financemi a majetkem z původně zjištěné částky do 8 000 Kč měsíčně na současnou částku cca 15 000 Kč měsíčně, odpovídající aktuální výši jejích důchodových dávek“, tedy odvolací soud dovodil, že posuzovaná je „schopna měsíčně nakládat se svým jediným příjmem ve formě důchodových dávek v plné výši“. Dále odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že „není zřejmé, z jakého důvodu přistoupil k omezení svéprávnosti posuzované v takových oblastech, jako je např. osvojení dítěte, uzavírání pracovních smluv, činění úkonů dědického práva, apod., když v řízení v daných ohledech naprosto žádná hrozba reálné újmy posuzované nevyplynula“, a že rovněž „nebyla zjištěna žádná reálná rizika závažné újmy směrem k jednání posuzované se soudy, orgány veřejné správy, samosprávy a dalšími úřady, jakož ani v souvislosti samostatného vyřizování svých úředních záležitostí“. Ve vztahu ke schopnosti posuzované činit samostatná podání a jednat se soudy a orgány veřejné správy, samosprávy a dalšími úřady odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, podle kterého „obtěžování soudu, popř. dalších orgánů veřejné moci (správních orgánů), byť i množstvím ne vždy logických podání, nelze řešit popřením subjektivity jednotlivce v její dynamické podobě, když právní subjektivita totiž musí pokrývat i právo jednotlivce na rozvoj jeho osobnosti v podobě interakce s okolím, včetně interakce s veřejnou mocí“, a proto ani směrem ke značnému množství žalob podávaných posuzovanou nevyplynula podle odvolacího soudu žádná závažná újma, která by posuzované tímto jejím právním jednáním vznikla. Dále se odvolací soud zabýval oblastí smluvní volnosti posuzované, hrozbou exekučního řízení a nakládáním posuzované s nemovitostmi a dovodil, že ani v těchto oblastech reálně nehrozí posuzované riziko závažné újmy. Závěrem odvolací soud uvedl, že ačkoli podle znaleckého posudku ve srovnání se stavem, který byl dán v době posledního rozhodování o svéprávnosti posuzované, nyní není posuzovaná schopna plně posoudit důvody, účel, ani důsledky hospitalizace ve zdravotnickém zařízení (případně umístění v zařízení sociálních služeb), pak ani tato samostatná okolnost není důvodem k zásahu do svéprávnosti posuzované, a proto uzavřel, že „zákonné podmínky pro zásah do svéprávnosti posuzované v daném případě naplněny nejsou“. Současně se odvolací soud zabýval možností užití mírnějšího a méně omezujícího opatření a dospěl k závěru, že „zjištěné skutkové okolnosti, týkající se dosavadního způsobu života posuzované, byly řešitelné za pomoci asistence a nápomoci podpůrce (podle §45 až §48 občanského zákoníku)“, že „za situace, kdy si posuzovaná v rámci svého procesního stanoviska pro případ, kdy by k zásahu do její svéprávnosti došlo, přála do funkce stálého opatrovníka jmenovat opatrovníka veřejného, si lze jen velmi obtížně představit, že by byla v rámci tohoto řízení ochotna uzavřít smlouvu o nápomoci s osobou příbuznou či blízkou“, že „současně za situace, kdy je posuzovaná bezdětnou vdovou, která dlouhodobě s nikým nevede společnou domácnost, nelze aplikovat ani zákonná ustanovení týkající se institutu zastoupení členem domácnosti ve smyslu §49 a násl. občanského zákoníku“ a že „nejsou-li splněny podmínky k zásahu do svéprávnosti jmenované, nejsou pak v daném případě dány předpoklady ani pro jmenování opatrovníka posuzované ve smyslu §465 občanského zákoníku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, u kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které jsou dovolacím (a ústavním) soudem rozhodovány rozdílně. Dovolatelka má za to, že „odvolací soud, ač povinen zvážit v otázkách omezení svéprávnosti všechny možné mírnější alternativy ochrany práv posuzované, se těmito alternativami dostatečně nezabýval“, že se nezabýval otázkou, zda jsou tyto alternativy potřeba (tj. zabýval se pouze tím, proč by tyto alternativy nebylo možné v daném případě použít), a tedy že „odvolací soud pochybil, pokud v tomto řízení, ve kterém bylo prokázáno, že posuzovaná je omezena ve volních a rozumových schopnostech, vzhledem k trvalému duševnímu onemocnění, se možnými způsoby ochrany jejích práv, nad rámec posouzení omezení svéprávnosti, dostatečně nezabýval“. Dále dovolatelka dovozuje, že odvolací soud „nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §465 odst. 1 občanského zákoníku stran možnosti ustanovení opatrovníka osobě neomezené ve svéprávnosti“ a že „posoudil otázku (způsobu) posuzování člověka, jehož se omezení svéprávnosti týká, v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16“ především stran závěru, že nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem posuzované je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejnižší míře. Dále dovolatelka namítá, že „odvolací soud rovněž pochybil, když ustanovení §55 odst. 2 občanského zákoníku nesprávně vyložil, a to v rozsahu pojmu hrozící závažná újma“, když dovolatelka poukazuje na skutečnost, že poučí-li se posuzovaná, coby osoba s právnickým vzděláním, ze svých dosavadních procesních pochybení a podá-li bezvadný (projednatelný) návrh k soudu, pak „v nových řízeních jí vznikne riziko uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení protistrany pro případ procesního neúspěchu ve sporu a tato nová řízení pak budou možným zdrojem újmy pro posuzovanou“. Dále dovolatelka namítá, že posuzované hrozí (a je i aktuální) újma na její nemovitosti a že dále tím, že si posuzovaná nepřebírá poštu, jí hrozí např. postižení její nemovitosti exekucemi, aniž by se o tom posuzovaná dověděla a mohla se tomu účinně bránit, přičemž dovolatelka poukazuje i na skutečnost, že se i tato újma již stala v minulosti skutečnou. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud „podle §243e o. s. ř. rozhodl tak, že se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 307/2021-700, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu projednání“.
Posuzovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla zejména, že „nesouhlasí se závěry dovolatelky, že úvahy v napadeném usnesení jsou zjevně nepřiměřené“, že „odvolací soud se podrobně zabýval problematikou zákonných podmínek, za jejichž splnění je možné do svéprávnosti člověka zasáhnout“, tj. že „odvolací soud se velmi pečlivě zabýval otázkami právními, skutkovým stavem věci, to vše v návaznosti na to, zda je nutné posuzovanou omezit ve svéprávnosti či nikoliv, event. volit mírnější alternativy“, a že „s ohledem na dobu hospitalizace bude primářka připravovat návrh soudu za účelem zrušení ústavní péče a její přeměny na ambulantní, avšak v rámci využití mírnějších a méně omezujících prostředků, kdy by posuzovaná měla být převedena na službu následné péče“. Proto má posuzovaná za to, že odvolací soud „nepochybil a rozhodl věc správně“.
Město Český Těšín ve svém vyjádření k dovolání především uvedlo, že „se ztotožňuje s podaným dovoláním a dále odkazuje na předchozí vyjádření, která byla v řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví jím podávána“, že „na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 28. 2. 2021 je zřejmé, že posuzovaná je ohrožena nebo může být ohrožena, když bude samostatně právně jednat“, a proto že „je v zájmu posuzované, aby jí byl ustanoven opatrovník i v případě, že nebude omezena ve svéprávnosti“.
Procesní opatrovnice posuzované ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že „souhlasí s vyjádřením své klientky ze dne 1. 4. 2022“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 307/2021-700, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřených otázkách (tj. v otázce rozhodování o omezení svéprávnosti posuzované s ohledem na posouzení všech zákonných podmínek, především hrozby závažné újmy, a případném užití mírnějších opatření včetně eventuálního jmenování opatrovníka posuzované) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K námitkám dovolatelky je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně. Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020).
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“.
Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, především dovodil, že „nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně o existenci a charakteru duševní poruchy u posuzované“, avšak že „samotná existence duševní poruchy u člověka důvodem pro zásah do jeho svéprávnosti být nemůže“, že „soud v řízení ve věcech svéprávnosti je povinen vždy zvažovat, zda míra nebezpečí, která posuzovanému hrozí, vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení ve svéprávnosti“, ale že „ke dni svého rozhodování nezjistil, že by posuzované v oblasti nakládání s majetkem či s financemi vznikala újma závažného rozsahu“ nebo „že by učinila právní jednání, kterým by si újmu fakticky způsobila“, a tedy soudu prvního stupně vytkl, že „nedostatečně zkoumal a vyhodnotil nakolik reálná (a nikoliv hypotetická) je hrozba závažné újmy v důsledku samostatného právního jednání posuzované“.
Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro svá zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů (zejména znaleckých posudků MUDr. Petry Pekárkové ze dne 28. 2. 2021 a ze dne 2. 10. 2018, výslechu znalkyně MUDr. Petry Pekárkové, zpráv Městského úřadu Český Těšín a dalších listinných důkazů) a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se rovněž v souladu s ustálenou judikaturou zabýval možným využitím mírnějších opatření a charakterem duševní nemoci posuzované, přičemž dospěl k tomu, že „zjištěné skutkové okolnosti, týkající se dosavadního způsobu života posuzované, nejsou řešitelné za pomoci asistence a nápomoci podpůrce“ ve smyslu §45 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), že „za situace, kdy si posuzovaná v rámci svého procesního stanoviska pro případ, kdy by k zásahu do její svéprávnosti došlo, přála do funkce stálého opatrovníka jmenovat opatrovníka veřejného, si lze jen velmi obtížně představit, že by byla v rámci tohoto řízení ochotna uzavřít smlouvu o nápomoci s osobou příbuznou či blízkou“, že „současně za situace, kdy je posuzovaná bezdětnou vdovou, která dlouhodobě s nikým nevede společnou domácnost, nelze aplikovat ani zákonná ustanovení týkající se institutu zastoupení členem domácnosti ve smyslu §49 a násl. o. z.“ a že „nejsou-li splněny podmínky k zásahu do svéprávnosti jmenované, nejsou pak v daném případě dány předpoklady ani pro jmenování opatrovníka posuzované ve smyslu §465 o. z.“.
Ačkoli je možné přisvědčit názoru dovolatelky, že podle Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře, že rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání, a že nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči, Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž uvedl, že obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka. Při rozhodování o svéprávnosti člověka je tak třeba mít vždy na paměti, že omezením svéprávnosti se zasahuje do autonomie vůle člověka a tím i do jeho svobody. Toto je možné jen z důvodu ochrany ústavně chráněných práv nebo hodnot. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu věnoval danému případu (individualitě posuzované) důkladnou pozornost, přičemž jak bylo zmíněno výše, omezení svéprávnosti musí být v zájmu posuzované a musí zde být skutečná (nikoli pouze hypotetická) hrozba závažné újmy v konkrétních životních situacích, které u posuzované přicházejí v úvahu.
Jestliže duševní poruchou stižená posuzovaná sice v předchozím období měla určité defekty při zajišťování svých potřeb, při hospodaření se svým majetkem atd., avšak v průběhu rozhodování o svéprávnosti soud nemá k dispozici žádná aktuální skutková zjištění, jež by měla vést k závěru, že bez omezení svéprávnosti reálně hrozí posuzované závažná újma, když přijetí mírnějších a méně omezujících opatření pro konkrétně zjištěné důvody nepřichází v úvahu (jeví se naprosto nereálné), nelze za takového stavu přistoupit k omezení svéprávnosti s odůvodněním pouhé hypotetické možnosti, že v budoucnu se daný stav posuzované může zhoršit a hrozila by jí tak závažná újma (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 850/2020). Ani tento závěr odvolacího soudu neshledal dovolací soud zjevně nepřiměřeným.
Rovněž ve shora cit. nálezu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, Ústavní soud uvedl, že „není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen si zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle §465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.“ Z tohoto důvodu nelze přisvědčit námitce dovolatelky týkající se (ne)ustanovení opatrovníka člověku, který není omezen ve svéprávnosti.
Nadto, jak již bylo vyloženo shora, dovolací soud neshledal, že by skutkový základ, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, tj. jím učiněná skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu, trpěl defekty ve smyslu dovolatelkou připomenutých rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014. Písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je věcné, určité i srozumitelné, jsou z něj zcela zřejmé skutkové okolnosti případu (skutkový základ věci), které následně odvolací soud podrobil zcela jasně vyznívajícímu právnímu posouzení věci. V tomto ohledu pak prostá skutková polemika dovolatelky s odvolacím soudem v oblasti jím zjištěného skutkového stavu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání A. F. směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 307/2021-700, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu