ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3088.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3088/2022-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci opatrovance M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného opatrovnicí pro řízení K. Z., advokátkou se sídlem XY, za účasti trvalé opatrovnice I. P., narozené XY, bytem XY, o schválení právního jednání, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 P 70/2019, o dovolaní hmotněprávní opatrovnice proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 24. 3. 2022, č. j. 72 Co 50/2022-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 1. 2022, č. j. 2 P 70/2019-97, vyslovil, že není účinné zpětvzetí návrhu trvalé opatrovnice, jímž se původně domáhala za opatrovance schválení právního jednání v podobě kupní smlouvy s Vysočina Auto Group a.s., coby prodávající, ze dne 5. 8. 2021, jež se týkala koupě motorového vozidla XY v hodnotě 1 164 838 Kč.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o návrhu došlém soudu prvního stupně dne 29. 11. 2021, kterým se hmotněprávní opatrovnice M. P. domáhala schválení právního jednání za opatrovance spočívajícího v uzavření výše specifikované kupní smlouvy.
Usnesení odvolacího soudu napadla včas podaným dovoláním hmotněprávní opatrovnice M. P., majíc s podrobnější argumentací za to, že v dané věci nebyly splněny hmotněprávní předpoklady, aby soud vůbec rozhodoval o schválení právního jednání za opatrovance. Dovolatelka spatřovala splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to konkrétně zda lze na poměry opatrovance při právním jednání opatrovníka, v jehož zájmu nebyla zřízena opatrovnická rada, aplikovat ustanovení §483 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a v něm uvedené limity, a dále, zda lze vyvodit právní závěr, že znění §483 odst. 3 o. z. představuje možnou interpretační pomůcku výkladu pojmu „neběžných záležitostí při správě opatrovancova jmění“ ve smyslu ustanovení §461 odst. 1 o. z.
Podané dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí; přípustnost dovolání je dále pojmově spjata s tím, že se dovolatel domáhá – právě a jen prostřednictvím podaného dovolání – pro sebe příznivějšího rozhodnutí ve věci. Nemůže jít o řešení otázek akademických (byť Nejvyšším soudem dosud neřešených), ale pouze o posouzení takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Jestliže tak po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o neúčinnosti zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, rozhodl soud prvního stupně o návrhu dovolatelky týkajícím se věci samé pravomocným rozsudkem ze dne 31. 5. 2022. č. j. 2 P 70/2019-113, a to tak, že mu zcela vyhověl (schválil navržené právní jednání učiněné za opatrovance), a to bez jakéhokoliv omezení, je tím zřejmé, že navrhovatelka dosáhla – poměřováno obsahem vydaného rozhodnutí ve věci, proti němuž se vzdala práva odvolání – pro sebe nejpříznivějšího myslitelného výsledku, a proto napadeným usnesením, jež vydání pravomocného rozsudku předcházelo, jí (ale ani opatrovanci) nemohla být v jejich právech pojmově způsobena jakákoliv újma. Lze dodat, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání má sloužit k prosazení procesních či hmotných práv dovolatele, je však spjat s věcí samou natolik, že nemůže sloužit k řešení parciálních otázek, jež se pojmově nemohou projevit v konečném (meritorním) rozhodnutí o věci samé a nijak jej ovlivnit. Ze samotného dovolání je přitom zřejmé, že dovolatelka se domáhá (vy)řešení jí prezentovaných otázek pro futuro , tedy pro řízení, jež by snad mohla v budoucnu v poměrech dané věci iniciovat (srovnej předposlední odstavec str. 2 dovolání). Tím je ovšem fakticky předkládána ona ryze akademická otázka, jež je bez vlivu na již vydané pravomocné rozhodnutí o věci samé.
Nad rámec rozhodovacích důvodů Nejvyšší soud uvádí, že podané dovolání by bylo třeba kvalifikovat jako zjevně bezdůvodné (jak má na zřeteli §243c odst. 1 o. s. ř.), i kdyby nebylo z výše vyložených důvodů bezpředmětné. Soudy obou stupňů se poněkud nadbytečně v dané fázi řízení zabývaly výkladem toho, jaká právní jednání podléhají schválení soudem a jaká již nikoliv, byť jinak zcela správně vycházely ze znění §15 zákona č. 292/20134 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), podle něhož „vezme-li navrhovatel návrh na zahájení řízení zpět, soud může rozhodnout o neúčinnosti tohoto zpětvzetí, jsou-li splněny podmínky pro zahájení řízení i bez návrhu“.
Bylo-li (jako v přítomné věci) na návrh zahájeno řízení, které lze podle §13 odst. 1 z. ř. s. zahájit také bez takového návrhu usnesením soudu, musí se soud při úvaze o účinnosti zpětvzetí návrhu na zahájení onoho řízení zabývat výlučně otázkou, zda nejsou splněny podmínky pro zahájení řízení i bez návrhu. Pokud by podmínky pro zahájení řízení tzv. ex officio usnesením soudu splněny byly, je soud oprávněn (bez dalšího) rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí návrhu a po právní moci vydaného rozhodnutí pokračovat ( bez zřetele na neúčinné zpětvzetí) v již probíhajícím řízení. Vyslovení neúčinnosti zpětvzetí je v tomto případě zjevně motivováno hlediskem hospodárnosti, neboť se jím předchází tomu, aby řízení o určité záležitosti bylo na základě zpětvzetí návrhu zastaveno, a nato hned opětovně (tzv. z moci úřední) usnesením soudu zahájeno (§13 odst. 1 až 3 z. ř. s.).
Je přitom třeba mít na paměti, že ustanovení §15 z. ř. s., o neúčinnosti zpětvzetí návrhu, je ustanovením ryze procesní povahy a nejen proto je třeba nahlížet možnost jeho aplikace optikou ryze procesní. V projednávané věci tak bylo třeba po zpětvzetí návrhu posoudit nikoliv to, zda k označenému právnímu jednání v podobě uzavřené kupní smlouvy bylo či nebylo třeba souhlasu soudu ve smyslu „hmotněprávního“ ustanovení §461 o. z. (nebo ustanovení s ním souvisejících), nýbrž určujícím kritériem pro posouzení (ne)účinnosti zpětvzetí návrhu na schválení právního jednání bylo, zda jde o řízení, které lze zahájit i bez návrhu či jen na návrh.
Řízení o schválení právního jednání opatrovance přitom soud může zahájit i bez návrhu (srovnej §47a a §44 a násl. z. ř. s.), neboť zákon nestanoví, že by jej bylo možno zahájit jen na návrh (§13 odst. 1 věta první z. ř. s.).
Odtud plyne, že bylo-li možno takové řízení (procesně) zahájit i bez návrhu, bylo zcela v diskreci soudu prvního stupně (resp. odvolacího soudu), zda budou mít za to, že v zahájeném řízení je třeba bez zřetele na učiněné zpětvzetí návrhu i nadále pokračovat či nikoliv. Otázka vlastního hmotněprávního posouzení (tedy zda jde o jednání, k němuž je vskutku třeba schválení či souhlas zapotřebí, jak se jí v poměrech projednávané věci zabývaly soudy obou stupňů) je odvislá až od výsledků provedeného dokazování (např. co do zjištění skutečné hodnoty věci dotčené učiněným či jen zamýšleným právním jednáním za opatrovance); teprve na základě výsledků provedeného dokazování (tedy po proběhnuvším řízení) lze následně buď rozhodnout věcně o podaném návrhu, nebo, ukáže-li se, že jde o právní jednání, k němuž není třeba podle hmotného práva schválení, bude namístě řízení podle §16 z. ř. s. zastavit. Opodstatněnost (potřebnost) meritorního rozhodnutí však nelze zvažovat již při zahajování řízení z úřední povinnosti podle §13 z. ř. s. ani při posuzování neúčinnosti zpětvzetí návrhu podle §15 z. ř. s., mohlo-li být řízení na základě zákona (procesně) zahájeno i bez ingerence některého z jeho účastníků.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu