ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.31.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 31/2023-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci umístěného člověka L. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem M. M., advokátem, se sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice , se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotnického ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 L 410/2022, o dovolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 36 Co 229/2022-26, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 27 L 410/2022-14, vyslovil, že převzetí L. V. [dále jen „umístěný člověk“] do zdravotního ústavu je v souladu s ustanovením §38 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (výrok I), že důvody umístění do zdravotnického zařízení nadále trvají (výrok II) a vyzval zdravotní ústav k písemnému sdělení ve lhůtě 15 dnů ohledně dalšího umístění posuzovaného člověka (výrok III). Soud prvního stupně, vycházeje z výslechu ošetřujícího lékaře, výslechu umístěného člověka a ze zdravotnické dokumentace, dospěl k závěru, že umístěný člověk trpí duševní poruchou – paranoidní schizofrenií. Před převzetím vyhrožoval jinému člověku, že ho poseká a pobodá mačetou, nacházel se v psychotickém stavu. Akutní stav duševní poruchy v době vydání prvostupňového usnesení nepominul, umístěný člověk neměl náhled na svou duševní poruchu a odmítal brát léky, což by při jeho propuštění ještě zvýšilo ohrožení života a zdraví jiných osob. Soud prvního stupně tedy rozhodl, že důvody převzetí do zdravotního ústavu byly dány a i nadále trvají.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně a shledal jej správným po stránce skutkové i právní a doplnil, že důvody umístění trvaly i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný člověk (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolání považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za prvé podle dovolatele nelze naplnění zákonné podmínky pro umístění člověka podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., zákona o zdravotních službách (dále jen „zákon o zdravotních službách“), dovozovat výlučně či převážně jen z obecných poznatků o určité diagnóze a z obecných obav, které si lidé s určitou diagnózou spojují, přičemž v tomto kontextu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2018 ve věci Ilnseher proti Německu, stížnosti č. 10211/12 a 27505/14. Za druhé potom odvolací soud nereagoval na výtku dovolatele, že prvostupňový soud neodůvodnil, proč hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným (mírnějším) způsobem než umístěním do zdravotního ústavu. Dovolatel tak požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v jeho výroku I tak, že se jím prvostupňové rozhodnutí mění s tím, se že převzetí umístěného člověka nebylo v souladu se zákonem o zdravotních službách, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila Psychiatrická nemocnice Bohnice, která zrekapitulovala skutkové okolnosti případu, jež podle ní dostatečně odůvodňují převzetí do zdravotnického ústavu. Uvedla také, že podané dovolání je nepřípustné, neboť se podle ní odvolací soud jednak neodchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, jednak podle ní není dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým je přezkoumáváno usnesení o vyslovení přípustnosti převzetí umístěného člověka do „ústavu zdravotnické péče“ podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s §18 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je striktně vázán otázkami hmotného nebo procesního práva uplatněnými dovolatelem, přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovoláním neuplatněné argumentace (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř., srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel spatřuje nesprávný postup odvolacího soudu v tom, že odvolací soud podle něj závěr o nebezpečnosti pacienta dovozoval výlučně či z převážné části pouze z obecných poznatků o určité diagnóze. Dovolatel odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, podle kterých k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotnických službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou, nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnost, spočívají v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Podle dovolatele se tak nelze ztotožnit s úvahou odvolacího soudu, že v důsledku existence určitých projevů nemoci pacienta lze automaticky dovodit závěr i o splnění ostatních zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace.
Dovolatel (byť předestírá k obecnému řešení otázku výkladu zákonných podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do zdravotnického ústavu) ve skutečnosti primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Sama tato okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019).
K takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě podle Nejvyššího soudu nedošlo. Soud prvního stupně, z jehož závěrů vycházel i soud odvolací, nejenže z provedených důkazů zjistil přítomnost duševního onemocnění, ale také odůvodnil, jakým způsobem tato duševní porucha představuje zcela konkrétní a reálnou hrozbu pro pacienta a jeho okolí (srov. bod 8 a 9 prvostupňového rozhodnutí), zejména pokud se v terénu lékařsky diagnostikové poruchy – paranoidní schizofrenie - nacházel po delší dobu v psychotickém stavu a jinému vyhrožoval usmrcením mačetou. Právě sdělování zcela konkrétních výhrůžek a popisování následků spojených s jejich stipulovanou realizací tak představuje významný indikátor naprosto reálného nebezpečí dovolatele nejen pro sebe samotného, ale zejména pro jeho okolí.
Co se týče druhé dovolací otázky, tedy tvrzené absence zdůvodnění toho, zdali hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným způsobem, Nejvyšší soud shledal, že z napadeného rozhodnutí a z řízení, které jeho vyhlášení předcházelo (včetně závěrů soudu prvního stupně) jasně vyplývá, že tento závěr byl založen na úvaze, že umístěný člověk nemá náhled na svou duševní poruchu a odmítá užívat lékařem předepsané léky, což by při bezprostředním či předčasném propuštění ze zdravotnického ústavu ohrozilo ať už samotného dovolatele nebo jiné osoby. Ostatně dovolatel ani sám neuvádí, jakým jiným způsobem měla být zjištěná hrozba odvrácena. Dovolatel odkazuje na přiléhavou judikaturu, pokud se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, jež instruktivně vytýčil parametry rozhodování obecných soudů v detenčním řízení. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že se soud prvního stupně (a ani odvolací soud) závěrům z něj se podávajícím nikterak nevzepřel. Odvolací soud své rozhodnutí sice odůvodnil stručněji (srov. ale §211 a §157 odst. 2 o. s. ř.), nicméně takový postup není na závadu, přebírá-li odvolací soud jako správnou dostatečně konkrétní skutkovou, popř. právní argumentaci soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016), z ní je přitom přinejmenším implicitně patrné, že propuštění dovolatele z péče odborného zdravotního ústavu, by představovalo pro něj i jeho okolí značné riziko. Nutno doplnit, že v Ústavním soudem posuzované věci soud prvního stupně své rozhodnutí vydal, aniž by jej (jakkoliv) odůvodnil a uvedené pochybení odvolací soud nenapravil, což ovšem není případ právě projednávané věci. Námitce dovolatele, že soudy splnění podmínky odvrácení hrozby vzniku újmy na životě či zdraví jinak, než detencí neodůvodnily, tak nelze přisvědčit a daná otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu