ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3356.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3356/2023-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova č. 185/6, proti žalovaným 1) F. P. , 2) J. P. , 3) J. H. , 4) M. D., 5) J. P. , 6) V. M. , a 7) M. H., vyjma žalovaného 5) všem zastoupeným JUDr. Danou Hokrovou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská č. 100/II, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 55/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. června 2023, č. j. 15 Co 140/2023-169, 15 Co 141/2023-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1), 2), 3), 4), 6) a 7) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 169,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dany Hokrové, advokátky se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská č. 100/II; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 5) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 15 Co 140/2023-169, 15 Co 141/2023-169, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 3. 2023, č. j. 2 C 55/2022-138, který rozhodl o tom, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je dědičkou po F. P., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), na základě závěti zůstavitele ze dne 19. 12. 2020, a o tom, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným 1), 2), 3), 4), 6) a 7) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 102 940,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně JUDr. Dany Hokrové (výrok I.). Odvolací soud dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2023, č. j. 2 C 55/2022-142, kterým byla žalobkyni samostatně uložena povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení před tímto soudem ve výši 3 118, 99 Kč, představující svědečné vyplacené ze státních prostředků (výrok II.). Rovněž uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným 1), 2), 3), 4), 6) a 7) náklady odvolacího řízení ve výši 40 441,37 Kč k rukám jejich právní zástupkyně (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který uzavřel, že závěť je neplatná, protože ani jeden ze svědků nebyl způsobilým svědkem závěti pořízené zůstavitelem dne 19. 12. 2020. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že svědek C. nebyl reálně schopen potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel závěti je jedna a táž osoba, neboť „zůstavitele neznal, před podpisem závěti ho nikdy neviděl, jeho totožnost si nijak neověřoval a dovozoval ji pouze z toho, že mu druhý svědek řekl, že za ním jedou“. Taktéž považoval za správný závěr ohledně svědka H. jako osoby blízké dědici (žalobkyni) a souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že se mezi žalobkyní a jejími rodiči na straně jedné a svědkem na straně druhé „po léta vytvářel hlubší citový vztah nepochybně obdobný vztahu rodinnému“ a že „osobou blízkou pro svědka nebyla a není jen žalobkyně, ale i její rodiče“, když „rodiče žalobkyně svědek dokonce označil za náhradní rodiče“ a když „tyto vazby nebyly narušeny ani rozchodem žalobkyně a svědka H. a jejich vzájemný vztah přerostl ve vztah přátelský, kamarádský až sourozenecký“, neboť „vazby mezi žalobkyní a jejími rodiči na jedné straně a svědkem na straně druhé se dle provedeného dokazování začaly vytvářet již v době, kdy svědek studoval střední školu a rodina žalobkyně, včetně žalobkyně, která s ním udržovala dlouhodobý partnerský vztah, mu poskytla zázemí, přijala ho do rodiny a umožnila mu vystudovat, jelikož jeho vlastní rodina mu nic z toho nezajišťovala“.
2. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to „do výroků I., II. a III.“ z důvodu, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně otázky, zda svědek H. byl v době sepisu závěti osobou blízkou žalobkyni, jakož i otázky, zda svědek C. byl způsobilým svědkem závěti a ověřil totožnost zůstavitele. Je naopak přesvědčena, že tento svědek „dostatečně ověřil totožnost zůstavitele“ a že „není možné pod definici osoby blízké zařadit jakoukoli osobu, která má s rodinou dobrý vztah“, jak to podle jejího názoru učinily soudy obou stupňů. Namítá mimo jiné, že se soudy vůbec nezabývaly tím, zda mezi svědkem a žalobkyní existovala podmínka, že v případě způsobení újmy jedné osobě by druhá osoba pociťovala tuto újmu jako újmu vlastní, a pokud tato podmínka byla naplněna, zda byla oboustranná. V této souvislosti odkázala na vvbranou komentářovou literaturu a rozhodovací praxi vymezující se jak k pojmu osob v poměru rodinném či obdobném (zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 808/2012), tak k úkolu svědků ověřit totožnost zůstavitele, přičemž se domnívá, že se soudy v tomto ohledu odchýlily zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně a samostatného usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu.
3. Žalovaní 1), 2), 3), 4), 6) a 7) ve svém vyjádření navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení.
4. Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
5. V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující (mimo jiné) vyřešení právní otázky platnosti allografní závěti ve smyslu ustanovení §1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to z hlediska ověření totožnosti zůstavitele jedním ze svědků závěti. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) aplikoval odvolací soud toto ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, na niž v projednávané věci i odkázal (obdobně jako to učinil soud prvního stupně). Dovolacímu soudu nezbývá než shrnout, že dle ustanovení §1539 o. z. se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, přičemž právní teorie i soudní praxe dovozuje, že úkolem svědků allografní závěti, pořízené ve smyslu ustanovení §1534 o. z., je potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila (k tomu srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1612/2022, případně právní názor vyjádřený v Novotný, P., Novotná, M. Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, s. 51, podle kterého svědci buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována, anebo v Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 72, podle nějž z povahy věci vyplývá, že musí jít o osoby, které zůstavitele znají, nebo jim zůstavitel musí před zahájením právního jednání svoji totožnost řádně prokázat, například svým občanským průkazem či pasem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Pokud se týká právní otázky, zda svědek H. byl v době sepisu závěti osobou blízkou žalobkyni, předně je třeba uvést, že předestřená otázka nebyla (ve skutečnosti) určující pro správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť již jeden ze dvou svědků pořízení allografní závěti byl shledán nezpůsobilým (a tudíž nelze zvrátit ani závěr o neplatnosti závěti zůstavitele). Pro úplnost, namítá-li žalobkyně, že „není možné pod definici osoby blízké zařadit jakoukoli osobu, která má s rodinou dobrý vztah“, není její námitka (s ohledem na okolnosti případu) opodstatněná. Naopak, soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že lze mít za to, že poměr svědka k žalobkyni a jejím rodičům je „poměr obdobný rodinnému poměru a újmu, kterou by případně žalobkyně utrpěla, by důvodně pociťoval jako újmu vlastní ve smyslu §22 odst. 1 o. z. (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 955/18 ze dne 9. 7. 2018)“, přitom neakceptoval účelový postoj závětního svědka, vycházel zejména z ostatních důkazů (výpovědí svědků vztahu žalobkyně a závětního svědka) a uvedl k tomu, že „je zjevné, že svědek H. se snažil zpočátku líčit jeho vztah k žalobkyni i její rodině jako vztah de facto dávno minulý, dlouho předcházející okamžiku sepisu závěti ve prospěch žalobkyně“, přičemž odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „při hodnocení důkazů postupoval logicky, když posuzoval vztahy v rodině žalobkyně komplexně“. Dovolací soud proto nesdílí ani názor dovolatelky, že „napadená rozhodnutí jsou neodůvodněná“, když odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (jakož i rozsudku soudu prvního stupně) nepůsobí vnitřně rozporně, ani nepřesvědčivě, jak vyplývá z již výše uvedeného.
7. Vytýká-li pak dovolatelka také to, že „soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, když uvedly, že svědek H. se má se žalobkyní a s jejími rodiči do současné doby pravidelně stýkat“, a že „nehodnotily zjištění v kontextu předmětné věci, a to zejména s ohledem na místní poměry malé obce (přátelské vztahy, možnost ověření totožnosti apod.), které jsou od poměrů ve městech zcela jednoznačně odlišné“, přehlíží, že tak uplatňuje jiný dovolací důvod, než kterým je právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř.
8. Pro úplnost dovolací soud dodává, že napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně také ve výroku II. a III., jimiž bylo potvrzeno samostatné usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 3. 2023, č. j. 2 C 55/2022-142, o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím, nebere náležitě v úvahu, že její dovolání v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění a že ani není v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení.
9. Protože dovolání M. P. proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Dovolatelka v dovolání taktéž navrhla „odklad právní moci napadeného rozsudku ve výroku I.“. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto již Nejvyšší soud dále nezabýval.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu