ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3365.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3365/2022-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. Z. , narozeného dne XY, zemřelého dne 29. července 2016, naposledy bytem v XY, za účasti pozůstalé manželky 1) J. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, pozůstalé dcery 2) A. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 693/5a, pozůstalé dcery 3) R. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, a pozůstalé dcery 4) nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené zákonnou zástupkyní K. K., narozenou dne XY, bytem v XY, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 1336/2016, o dovolání účastnice 2) A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2022, č. j. 18 Co 30/2020-436, takto:
I. Dovolání účastnice 2) A. Z. se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 13. 11. 2019, č. j. 21 D 1336/2016-315, výrokem I. stanovil obvyklou cenu aktiv a výši pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti. Výrokem II. potvrdil nabytí dědictví dědičkám ze zákona podle dědických podílů tak, že každá z dědiček 1), 2), 3) a 4) nabývá do vlastnictví podíl ve výši 1/4 na pozůstalosti. Účastnice 4) navrhovala započtení na dědické podíly účastnic 2) a 3) každé částkou 2 000 000 Kč, které měly dostat od zůstavitele darem v roce 2009. Účastnice 2) navrhovala započtení na dědický podíl účastnice 4) darů a bezdůvodného obohacení, kterých se mělo dostat matce účastnice 4). Dotčené účastnice započtení na svoje dědické podíly popřely. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že předmětem započtení na dědický podíl podle §1664 o. z. mohou být plnění uvedená v §1660 a 1661 o. z. Dary ve prospěch dědiček 2) a 3) měly být učiněny v roce 2009, a ve prospěch účastnice 4), resp. její matky, v letech 2009 – 2012. Jelikož k darování mělo dojít více jak před třemi lety před úmrtím zůstavitele, nelze započtení na dědický podíl provést, a protože nebylo prokázáno, že by dary byly poskytnuty na úlevy ve smyslu §1661 odst. 1 o. z., když účastnice 4) neupřesnila tvrzené dary, nebylo k návrhu na započtení na dědické podíly účastnic 2) a 3) přihlédnuto. Účastnice 4) je dědičkou ze zákona v první třídě, protože je jeho dcera, nevstupovala do dědických práv po předkovi, nejedná se tedy o uplatnění práva reprezentace a na její dědický podíl proto nelze započíst plnění, která případně od zůstavitele obdržela matka účastnice 4). Její matka nepřicházela v úvahu jako dědička ze zákona první třídy. Smysl započtení darů, které od zůstavitele nabyl předek dědice, tkví především v zamezení spekulativního odmítání dědictví za účelem nabýt jej bez možnosti započtení na takový podíl. Krom toho, pokud byly dary poskytnuty matce účastnice 4) v tvrzeném období, potom bylo záměrem zůstavitele obdarovat matku účastnice 4), protože účastnice 4) v té době nebyla ještě ani naživu.
K odvolání účastnice 2) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 1. 2022, č. j. 18 Co 30/2020-436, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Transakce ve výši 9.565.922 Kč, které měly být podle tvrzení účastnice 2) realizovány ve prospěch matky účastnice 4), proběhly více než před třemi lety před úmrtím zůstavitele. Tyto transakce, které účastnice 2) zároveň považovala za pohledávky za třetí osobou z bezdůvodného obohacení, správně nebyly zahrnuty do aktiv pozůstalosti podle §172 odst. 2 z. ř. s., neboť se jednalo o majetek mezi dědičkami sporný. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že na dědický podíl účastnice 4) nebylo možné započíst, co nabyla její matka, když účastnice 4) nevstupovala do dědických práv své matky. Aplikované ustanovení §1660 odst. 2 o. z. stanoví, že se potomku zůstavitele započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. I když zde není tak jako v ustanovení §1661 o. z. výslovně uvedeno, že se za určitých podmínek započte potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, lze dovodit, že i ustanovení §1660 odst. 2 o. z. zakotvuje jako předpoklad započtení, že potomek vstoupil právem reprezentace na místo svého předka. Tento závěr vyplývá i z pojmu „nepominutelní dědicové“, kterými jsou děti zůstavitele a teprve nedědí-li tyto děti, jsou jimi jejich potomci. Výše uvedené lze dovodit i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2016, z nějž vyplývá, že k započtení by mohlo dojít jen, pokud by potomkův předek, jako zákonný dědic, nedědil. Účastnice 2) nově zpochybnila souhlasné prohlášení o určení otcovství zůstavitele k účastnici 4), které považovala za neplatné od počátku pro duševní poruchu zůstavitele. Vzhledem k tomu, že uplynula lhůta k popření otcovství podle §779 o. z. i k dovolání se neplatnosti prohlášení otcovství podle §782 o. z., zbývá podle odvolacího soudu posoudit, zda je ve zřejmém zájmu dítěte a v zájmu naplnění základních lidských práv, aby soud i bez návrhu takové řízení zahájil podle ustanovení §793 o. z., potažmo aby k takovému postupu byl dán podnět. Účelem tohoto ustanovení je zabránit nezákonným manipulacím s dětmi. Odvolací soud shledal, že důvod k takovémuto postupu zde není dán. Nepřípadná je též argumentace absolutní neplatností, neboť doba, kdy je možné se neplatnosti souhlasného prohlášení dovolat, je pro toto právní jednání upravena speciálně.
Proti tomuto usnesení podala účastnice 2) dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda se podle ustanovení §1664 ve spojení s ustanovením §1660 o. z. má započíst na dědický podíl dědice to, co od zůstavitele obdržel bezúplatně jeho předek, i když právo dědění nevyplývá u dědice z práva reprezentace. Argumentuje, že odvolacím soudem citované rozhodnutí 21 Cdo 486/2016 řeší odlišnou situaci a odvolacím soudem dovozený závěr je v odkazovaném rozhodnutí uveden pouze nepřímo a ne jako podmínka pro aplikaci celého ustanovení. Cílem má být podle odkazovaného rozhodnutí naopak snížení majetkové disproporce mezi dědici, pokud má svůj původ ve zdrojích zůstavitele. Dovolatelka má za to, že došlo k nespravedlivé disproporci mezi dědici a namítá, že soudy nezkoumaly, zda nedošlo k zjevně nespravedlivému stavu v rozporu s dobrými mravy. Dále podle dovolatelky závisí rozhodnutí na řešení otázky, jestli měl soud přistoupit k zahájení řízení o popření otcovství podle ustanovení §793 o. z. v případě, kdy je takový právní úkon absolutně neplatný pro duševní poruchu zůstavitele. Má za to, že lze prominout i zmeškání lhůty uvedené v ustanovení §782 o. z. V zájmu dítěte je, aby vědělo, kdo je jeho biologickým otcem. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3430/2011. Tvrdí, že duševní poruchu zůstavitele prokázala lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oblasti grafologie, a že je nepravděpodobné, aby byl zůstavitel vzhledem ke zdravotnímu stavu biologickým otcem dcery. V uvedeném spatřuje obcházení zákona za účelem dosažení dalšího majetkového prospěchu na úkor ostatních dědiček a na úkor zájmu dítěte znát biologického rodiče.
Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, zda lze podle ustanovení §1664 o. z. při analogickém použití ustanovení §1660 odst. 2 o. z. na dědický podíl dědice započíst plnění, které obdržel dědicův předek, i když dědické právo tohoto dědice nevyplývá z práva reprezentace (vstupu potomka na místo svého předka), přičemž zůstavitel ohledně započtení na dědický podíl ničeho nepřikázal. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, shledal dovolací soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §1660 o. z. na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením (odst. 1). Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým darováním (odst. 2).
Podle ustanovení §1661 o. z. na povinný díl potomka se započte to, co mu zůstavitel dal za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či se započetím podnikání; na povinný díl se započte i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka. Stalo-li se tak dříve než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, provede se započtení, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli (odst. 1). Potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, se započte na povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje (odst. 2).
Podle ustanovení §1662 o. z. dědické podíly se vypočtou stejně jako povinný díl.
Podle ustanovení §1663 o. z. při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti.
Podle ustanovení §1664 o. z. soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží.
Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že účel „započtení“ je v zásadě stejný jako za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§484 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy, že má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele, tak, aby bylo dosaženo alespoň částečného srovnání hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak i bezplatným nabytím za života zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2860/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4079/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1531/2016). Na rozdíl od předcházející úpravy současná právní úprava, jak uvádí důvodová zpráva k návrhu o. z., znamená citlivější postup tím, že z bezplatných plnění byla ve prospěch povinného dílu započtena jen ta, která nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, bezplatná plnění učiněná zůstavitelem dříve mají být započtena, jen přikáže-li to zůstavitel. V daném případě zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, ani nepřikázal (ve formě předepsané pro pořízení závěti), aby na dědický podíl některého z dědiců bylo provedeno započtení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 222/2019, vysvětlil, že ustanovení §1664 o. z. neobsahuje vymezení toho, co podléhá započtení, a že již z toho je zřejmé, že toto ustanovení samo o sobě aplikovat nelze a je třeba použít i ustanovení další. Posuzovanému případu jsou nejbližší další ustanovení oddílu 5 (dílu 5, hlavy III. občanského zákoníku) nadepsaného „Započtení na povinný díl a na dědický podíl“. Nemůže být žádných pochybností o tom, že se přímo uplatní první dvě ustanovení toho oddílu, tj. §1658 (který stanoví, že započtení na povinný díl nebo na dědický podíl nezakládá povinnost něco vydat) a §1659 (podle něhož se při započtení počítá hodnota toho, co bylo poskytnuto a co podléhá započtení, podle doby odevzdání, v mimořádných případech může soud rozhodnout jinak). Ani tato ustanovení však nestačí k provedení zápočtu, když v nich předmět zápočtu také není uveden. Předmět zápočtu je vymezen až v následujících ustanoveních: podle §1660 odst. 1 se na povinný díl započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením, podle §1660 odst. 2 se na povinný díl započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí (ledaže zůstavitel přikáže jinak), podle §1661 se na povinný díl potomka započte i to, co mu zůstavitel dal za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či započetím podnikání, dále i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka, a stalo-li se tak dříve, než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, provede se započtení, pokud zůstavitel neprojeví vůli opačnou. Skutečnost, že tato ustanovení, v nichž je uvedeno, co se započítává na povinný díl, jsou upravena v občanském zákoníku ve stejném oddíle jako ustanovení §1664 umožňující soudu provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, dostatečně odůvodňuje analogické použití celého ustanovení §1660 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 o. z. Není ničím odůvodnitelné, aby byla použita jen část věty tohoto ustanovení – o tom, co se započítává, bez její integrální součásti – bezplatné obdržení v posledních třech letech před smrtí zůstavitele. Proto v citovaném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že darování podle ustanovení §1660 odst. 2 o. z., k němuž došlo před více jak třemi lety před smrtí zůstavitele, započtení na dědický podíl nepodléhá, jestliže zůstavitel nepřikázal jinak.
Projednávaná věc spočívá na řešení otázky, zda podle ustanovení §1664 o. z. ve spojení s ustanovením §1660 odst. 2 o. z. lze na dědický podíl dědice započíst plnění, které obdržel dědicův předek, i když dědické právo tohoto dědice nevyplývá z práva reprezentace (vstupu potomka na místo svého předka), přičemž zůstavitel ohledně započtení na dědický podíl ničeho nepřikázal.
V projednávaném případě dědila po zůstaviteli na základě zákonné posloupnosti v první třídě dědiců manželka zůstavitele a jeho tři dcery. V řízení bylo tvrzeno, že matka jedné z dcer byla zůstavitelem obdarována, a proto byl vznesen požadavek na započtení tohoto plnění na dědický podíl této dcery [účastnice 4) - její matka nedědila].
Ustanovení §1663 o. z. stanovuje, že při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti. Jako výjimku z tohoto pravidla potom ustanovení §1664 o. z. zakotvuje, že soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží.
Vzhledem k analogickému aplikování ustanovení o započtení na povinný díl na právní úpravu započtení na dědický podíl je nejprve nutno podrobit výkladu samotnou úpravu započtení na povinný díl. Zatímco ve vztahu k plněním vypočteným v ustanovení §1661 odst. 1 o. z. je v ustanovení §1661 odst. 2 o. z. výslovně stanoveno, že potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, se započte na povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje, v ustanovení §1660 odst. 2 větě první za středníkem je oproti tomu pouze uvedeno, že potomku se započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (není zde tedy výslovně vyjádřena podmínka vstupu potomka na místo svého předka).
Tento rozdíl, proč ustanovení §1661 o. z. výslovně uvádí jako podmínku započitatelnosti na povinný díl tam uvedených plnění poskytnutých předkovi potomka vstup potomka do práva svého předka, zatímco §1660 odst. 2 o. z. výslovně podmínku vstupu potomka do práv svého předka neuvádí, je však objasnitelný. Ustanovení §1661 o. z. totiž hovoří pouze o potomcích, zatímco ustanovení §1660 odst. 2 o. z. pojednává nejprve o nepominutelných dědicích (kterými jsou potomci dítěte zůstavitele právě jen tehdy, nedědí-li toto dítě zůstavitele, tedy jestliže právem reprezentace potomci vstupují do postavení svého předka – srov. 1643 odst. 1 o. z.) a až následně v části věty za středníkem odst. 2 doplňuje pravidlo pro potomky. Již ze samotného ustanovení §1660 odst. 2 o. z. proto vyplývá, že na povinný díl lze potomku dítěte zůstavitele započíst plnění poskytnutá zůstavitelem předkovi tohoto potomka, jen pokud tento potomek vstupuje právem reprezentace na místo svého předka, neboť jinak by tento potomek nepominutelným dědicem vůbec nebyl a povinný díl by mu nenáležel.
Jelikož se na započtení na dědický podíl analogicky aplikují ustanovení o započtení na povinný díl, výše uvedené znamená, že na dědický podíl dědice lze započíst to, co od zůstavitele předek tohoto dědice obdržel, jen pokud je dědické právo tohoto dědice založeno na vstupu do dědických práv jeho předka.
Tento závěr lze dovodit i z porovnání smyslu předmětných ustanovení. Zatímco ustanovení §1660 odst. 2 o. z. ve větě první před středníkem zakotvuje, že se na povinný díl započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu, ustanovení §1661 o. z. upravující započtení toho, co zůstavitel dal potomkovi za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či se započetím podnikání nebo co použil na úhradu dluhů zletilého potomka, stanoví z hlediska doby, za niž lze započtení provést, naopak výchozí pravidlo tak, že se tato plnění započtou, i když nastala dříve než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli. Z uvedeného vyplývá, že zákonodárce zřejmě předvídá, že významnějšími a hodnotnějšími dary budou ty uvedené v ustanovení §1661 odst. 1 o. z., když jejich započitatelnost ve výchozím pojetí nelimituje žádnou dobou (když pro limitaci této doby je vyžadována vůle zůstavitele), oproti darům spadajících pod ustanovení §1660 odst. 2. o. z. V takové situaci je logické, že ustanovení §1661 o. z. nebude naopak obsahovat restriktivnější podmínky pro započitatelnost, než ustanovení §1660 odst. 2 o. z., a že tedy výslovně vyjádřená omezující podmínka započitatelnosti v ustanovení 1661 odst. 2 o. z. se má vztahovat i na případy v ustanovení §1660 odst. 2 o. z., když rozdíl ve výslovném zakotvení této podmínky je způsoben, jak vyloženo výše, použitím rozdílných pojmů v předmětných ustanoveních. Jestliže je v ustanovení §1661 o. z. započitatelnost toho, co potomkovi rodiče dostali od zůstavitele, limitována pouze na případy, kdy potomek vstupuje na místo svého předka, bude se tato podmínka proto vztahovat i na případy uvedené v ustanovení §1660 odst. 2 o. z. Pokud z dob, za něž lze započtení provést, ve výchozím pojetí (nestanoví-li zůstavitel odlišně) vyplývá větší potřebnost započíst plnění uvedená v ustanovení §1661 odst. 1 o. z., než ta, uvedená v ustanovení §1660 odst. 2 o. z., potom by nebylo logické, aby podle ustanovení §1661 o. z. byla potomkovi započitatelnost toho, co obdrželi jeho rodiče od zůstavitele, limitována úžeji jen na případ, kdy vstupuje na místo svého předka, zatímco podle ustanovení §1660 odst. 2 o. z. by započitatelnost byla stanovena šířeji tak, že by byla potomkovi započitatelná plnění, která obdrželi od zůstavitele jeho předci nejen v případě, kdy vstupuje potomek na místo některého z nich, ale i když potomek na místo některého z nich nevstupuje.
Odvolací soud proto správně uzavřel, že na dědický podíl účastnice 4) nelze započíst to, co zůstavitel daroval její matce, když účastnice 4) byla sama nepominutelným dědicem a na místo žádného svého předka nevstupovala, když její matka nebyla nepominutelným dědicem.
Dovolací soud se dále zabýval námitkami dovolatelky proti otcovství zůstavitele k účastnici 4), určenému souhlasným prohlášením podle ustanovení §779 o. z.
Podle ustanovení §782 o. z. na prohlášení otcovství jako zvláštní projev vůle se použijí obecná ustanovení o právním jednání, není-li stanoveno jinak. Neplatnosti se však lze dovolat jen ve lhůtě pro popření otcovství.
Podle ustanovení §793 o. z. vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Soud zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
V daném případě dovolatelka [účastnice 2)] tvrdila, že zůstavitel učinil souhlasné prohlášení o určení otcovství k nezletilé účastnici 4) v duševní poruše, která ho činila nezpůsobilým k takovému právnímu jednání, a navrhovala k tomuto tvrzení provést dokazování. Argumentovala, že vzhledem ke zdravotnímu stavu zůstavitele je jeho biologické otcovství nepravděpodobné, akcentovala právo dítěte znát své rodiče a tvrdila, že souhlasné prohlášení mělo být učiněno za účelem majetkového prospěchu na úkor ostatních dědiček.
Účelem ustanovení §793 o. z. je zabránit nezákonným manipulacím s dětmi (srov. FRINTOVÁ, D. In: DVOŘÁK, J.; FIALA, J.; ŠVESTKA, J.; ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek II . Praha: Wolters Kluwer a. s., 2014, s. 331). K problematice neplatnosti souhlasného prohlášení o určení otcovství Nejvyšší soud za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vyložil, že neplatným by bylo např. prohlášení muže, který si je vědom skutečnosti, že otcem být nemůže, o svém otcovství k cizinci, a to nezřídka i zletilému, který v matričních dokladech nemá zapsaného otce, popř. pouze fiktivního otce (státy bývalého Sovětského svazu). Vliv může mít rovněž zjištění, zda v době učinění souhlasného prohlášení otcovství biologický otec o dítě projevoval zájem, zda souhlasné prohlášení rodičů sledovalo vyloučení biologického otce z výkonu jeho práva na rodinný život apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení účastnice 2) o duševní poruše zůstavitele při učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství k účastnici 4) primárně směřuje na ustanovení §782 o. z., podle nějž se na prohlášení otcovství jako zvláštní projev vůle použijí obecná ustanovení o právním jednání, není-li stanoveno jinak. Neplatnosti se však lze dovolat jen ve lhůtě pro popření otcovství.
Právo uplatňovat ať již relativní či absolutní neplatnost souhlasného prohlášení o určení otcovství je osobním právem k tomu oprávněných osob. Mezi tyto osoby však nepatří účastnice 2), která je další dcerou zůstavitele a polorodou sestrou účastnice 4) [srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. §782 In: KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 525, marg. č. 3., a tam uvedený právní názor, že „ byť zákon nestanoví ve věci osob oprávněných dovolat se neplatnosti prohlášení otcovství nic, z povahy věci vyplývá, že se musí jednat o muže a ženu, kteří souhlasné prohlášení dle druhé domněnky učinili, tedy o matrikové rodiče dítěte. Na jejich ochranu je totiž toto ustanovení koncipováno (viz §586). Je-li možnost popírat otcovství dána pouze matrikovým rodičům, kteří učinili souhlasné prohlášení, lze mít za to, že i právo dovolat se neplatnosti tohoto prohlášení náleží jen jim .“]. Jestliže platnost souhlasného prohlášení o určení otcovství k účastnici 4) zpochybňuje osoba, která nemá aktivní legitimaci k zahájení řízení, v němž by mohlo být rozhodováno o platnosti takového prohlášení, lze vznášené námitky proti otcovství uvážit pouze z toho pohledu, zda jsou dány podmínky pro zahájení řízení o popření otcovství podle ustanovení §793 o. z. z úřední povinnosti. Zahájení takového řízení by mohlo mít vliv na probíhající řízení v té rovině, že by mohlo zavdat úvahu, zda je vhodné řízení přerušit podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Ustanovení §793 o. z. stanoví, že vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Soud zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
Podmínka naplnění ustanovení zaručujících základní lidská práva bude splněna zpravidla tehdy, bude-li se jednat o protiprávní manipulaci s dětmi. V projednávané věci z ničeho nevyplývá, že by se mělo jednat o takový případ. Naopak je zjevné, že mezi zůstavitelem a matkou účastnice 4) existoval určitý vztah, když dovolatelka ničeho opačného netvrdila a naopak se domáhala, aby bylo na dědický podíl účastnice 4) započteno, co matka účastnice 4) měla obdržet od zůstavitele v letech 2009 – 2012, tedy zhruba 4 – 7 let předtím, než se účastnice 4) vůbec narodila.
Zůstaviteli bylo v době úmrtí sice již 80 let a účastnice 4) se narodila cca půl roku před jeho úmrtím, z těchto zjištěných okolností však přesto nevyplývá ani splnění podmínky, že by zůstavitel nemohl být biologickým otcem účastnice 4).
Ze samotných tvrzení o duševní poruše zůstavitele při učinění souhlasného prohlášení (které soudy pro nadbytečnost dokazováním neprověřovaly) a v zásadě prosté spekulace o biologickém otcovství se ani nepodává, že by zahájení řízení o popření otcovství bylo ve zřejmém zájmu dítěte [účastnice 4)]. Lze zdůraznit, že zájem dítěte, který by musel být na zahájení takového řízení, přitom zákonodárce akcentuje adjektivem „zřejmý“. V poměrech projednávané věci je pouze patrné, že výhrady vůči otcovství zůstavitele k účastnici 4), které jsou vznášeny účastnicí 2), jsou podníceny snahou o rozšíření svého dědického podílu (a případně i podílů ostatních zbývajících dědiček) na úkor účastnice 4), avšak žádné okolnosti, které by zakládaly zřejmý zájem dítěte na zahájení řízení podle ustanovení §793 o. z., se z daného případu nepodávají.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastnice 2) podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolatelce, která v dovolacím řízení nebyla úspěšná, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nevzniklo, a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu