ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3493.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3493/2022-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného K. Ch. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného J. S., advokátem se sídlem v XY, jako procesním opatrovníkem, a JUDr. Davidem Volfem, advokátem se sídlem v Kladně, Polská č. 2333, za účasti 1) L. Ch. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, 2) nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené statutárním městem Kladno, se sídlem magistrátu v Kladně, náměstí Starosty Pavla č. 44, jako procesním opatrovníkem, 3) R. R. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, 4) Krajského státního zastupitelství v Praze , se sídlem v Praze 1, Husova č. 11, a 5) města Stochov , se sídlem městského úřadu ve Stochově, Jaroslava Šípka č. 486, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 1161/46, o svéprávnost, opatrovnictví a o rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 29 Nc 3252/2020, o dovolání L. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2022, č. j. 24 Co 30/2022-338, takto:
I. Dovolání L. Ch. se odmítá .
II. L. Ch. je povinna zaplatit posuzovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Volfa, advokáta se sídlem v Kladně, Polská č. 2333.
Odůvodnění:
K návrhu L. Ch. Okresní soud v Kladně rozhodl o svéprávnosti posuzovaného tak, že rozsudkem ze dne 1. 11. 2021, č. j. 29 Nc 3252/2020-261, omezil posuzovaného na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku tak, že není schopen: a) nakládat s finančními částkami v hodnotě nad výši starobního důchodu měsíčně; b) spravovat svůj majetek přesahující hodnotu starobního důchodu; c) rozhodovat se ve věcech svého zdravotního stavu a léčby poruchy zdraví, a udělení souhlasu s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení; d) pořizovat pro případ smrti, činit prohlášení o vydědění a jejich odvolání, a to nad výši starobního důchodu; e) uzavírat smlouvy včetně smluv s opakovaným plněním a plněním ve splátkách, vyjma smluv s předmětem jednorázového plnění v hodnotě nebo závazku do výše starobního důchodu a darovacích smluv, kterými by přijímal darem věci osobní spotřeby; f) vyřizovat si osobní a cestovní doklady; g) právních jednání, jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podpory, a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči; h) vykonávat pasivní volební právo; i) určovat a popírat otcovství; j) udělit souhlas s osvojením, stát se pěstounem a převzít dítě od rodičů do péče; k) jednat ve věcech manželství, registrovaného partnerství; l) právních jednání týkajících se rodičovské odpovědnosti vyjma osobního kontaktu s dítětem, přičemž s dítětem mladším 12 let je schopen stýkat se pouze za přítomnosti zletilé a zcela svéprávné osoby (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že opatrovníkem posuzovaného se jmenuje město Stochov (výrok II.), že výkon rodičovské odpovědnosti posuzovaného se pozastavuje, vyjma udržování rodičovského styku s nezletilým BBBBB (pseudonym) a nezletilou AAAAA a že do doby, než nezletilá AAAAA dosáhne věku 12 let, je posuzovaný se s ní oprávněn stýkat pouze za přítomnosti zletilé a zcela svéprávné osoby (výrok III.), že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že ČR – Okresnímu soudu v Kladně se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.). V odůvodnění shrnul skutková zjištění a dospěl k závěru, že posuzovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu a je třeba posuzovaného omezit ve svéprávnosti, neboť „pokud by pro výkon určitých jednání nebyl zastoupen, hrozila by mu závažná újma“. Dále soud prvního stupně dovodil, že „hrozící závažná újma u posuzovaného je spatřována ve smyslu recentní judikatury v tom, že neomezením posuzovaného ve svéprávnosti by nedocházelo k pravidelnému přezkumu jeho stavu a kvality života, přičemž nelze vždy vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře“, a uvedl, že „při rozhodování o rozsahu omezení svéprávnosti vyšel především z odborných závěrů znalkyň“ a že „posuzovanému jmenoval veřejného opatrovníka s ohledem na skutečnost, že v řízení nebyla zjištěna jiná osoba, která by splňovala podmínky pro výkon této funkce a která by s funkcí opatrovníka souhlasila“.
K odvolání města Stochov, státního zastupitelství a R. R. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 24 Co 30/2022-338, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se návrh na omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka zamítá (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). V odůvodnění odvolací soud shrnul provedené dokazování před soudem prvního stupně a odvolacím soudem a uvedl, že „posuzovaný trpí trvalou duševní poruchou, pro kterou by zásadně (z hlediska zdravotního stavu) mohlo přicházet v úvahu také omezení svéprávnosti ve smyslu §55 a násl. občanského zákoníku“, ale že „možnost omezení svéprávnosti z hlediska principu subsidiarity poměřoval také tím, jaký význam má rozsah a stupeň neschopnosti posuzovaného postarat se o vlastní záležitosti v podmínkách, v nichž v současné době žije, a zda mu bez omezení svéprávnosti hrozí nějaká závažná újma“. Odvolací soud dovodil, že „provedeným dokazováním nebyly zjištěny takové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že posuzovaný ve svých záležitostech právně jedná tak, že by docházelo k závažné újmě nebo že by mu taková závažná újma hrozila“, že „nebyly zjištěny takové skutečnosti, z nichž by bylo možné uzavřít, že selhává v majetkových záležitostech nebo že reálně hrozí taková jednání v majetkových záležitostech, plně si obstarává i většinu ostatních záležitostí svého života bez hrozby závažné újmy“, že „dokazováním doplněným v odvolacím řízení bylo prokázáno, že v žádné oblasti v současnosti není aktuálně dána reálná hrozba vzniku závažné újmy“ a že „z životních poměrů posuzovaného nevyplývá, že by v některé z oblastí v důsledku své duševní poruchy selhával“. Ve vztahu k právnímu jednání posuzovaného týkajícímu se péče o jeho zdraví pak odvolací soud uvedl, že „doplněným dokazováním bylo zjištěno, že posuzovaný po doporučení dcery nebo manželky respektuje nutnost návštěvy zdravotnického zařízení a léčbě se přiměřeně podrobuje“, a proto uzavřel, že „za současné situace není důvodné omezovat svéprávnost posuzovaného v žádné z oblastí života posuzovaného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka L. Ch. dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že „posuzovanému byla diagnostikována Alzheimerova choroba“, že „posuzovaný není s to rozpoznat následky svého jednání, přičemž se jeho stav postupem času zhoršuje“, že „omezení svéprávnosti je v zájmu posuzovaného, neboť odmítá navštěvovat lékaře“, že „posuzovaný je zmatený“ a že „nebere své předepsané léky a celkově zanedbává svoji péči“. Dále má dovolatelka za to, že odvolací soud „při svém rozhodování nepřihlédl ke znaleckému posudku a dále k dalším navrhovatelkou tvrzeným skutečnostem a důkazům, které by mohly spolehlivě a bezpečně zjistit skutečný stav věci“, že „nevzal v potaz všechny relevantní argumenty, které navrhovatelka přednesla ve vztahu k posuzovanému, zejména ve vztahu k péči o něj, ke znalosti jeho zdravotního stavu a zájmům posuzovaného“, že „omezení svéprávnosti musí být v zájmu člověka“ a že „zásadně by rozsah omezení měl odpovídat skutečným vlastnostem a schopnostem posuzovaného“. Rovněž dovolatelka poukazuje s odkazem na judikaturu a literaturu na „nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti přistupovat ke každému případu individuálně a zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka“ a na skutečnost, že „posuzovaný je zcela nesamostatný, prokazuje známky důvěřivosti, přičemž není schopen posoudit své právní jednání“. Dále dovolatelka shledává právní jednání posuzovaného, která učinil v minulosti (tj. že projevil vůli o přidělení obecního bytu a o půjčku, ačkoli finančně nestrádá, a o přepsání energií, přičemž je podle dovolatelky otázkou, zda je s to posoudit výhodnost jednotlivých nabídek), způsobilá k tomu, aby způsobily posuzovanému závažnou újmu, neboť zde existuje reálná hrozba, že své jednání bude posuzovaný opakovat. Proto dovolatelka uzavírá, že „odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem a s ustálenou judikaturou, když zcela opomenul nejlepší zájem posuzovaného i jeho zdravotní stav“, a navrhuje, aby „Nejvyšší soud postupem podle §243e o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 24 Co 30/2022-338, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu jednání“.
Posuzovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že „se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu“, že „je osobou pokročilejšího věku“, že „znalecký posudek podal jisté závěry“, ale že „i přesto se domnívá, že v jeho případě není nutné zasahovat do jeho práv a omezovat jeho svéprávnost“. Dále uvedl, že „nečinil, ani nečiní žádné neuvážené kroky“, že „nemá mimo zcizenou nemovitost žádný jiný relevantní majetek“, že „se svým příjmem hospodaří uváženě tak, aby pokryl své životní náklady“ a že „jelikož zde není žádná obava z toho, že by mohl jakýmkoli jednáním ohrozit sebe anebo třetí osoby, jelikož nemá relevantní majetek ani úspory, není nutné jej omezovat na svéprávnosti, neboť by to znamenalo závažný zásah do jeho práv v porovnání s možnou újmou, která zde reálně hrozí a která je zcela zanedbatelná“. Proto posuzovaný navrhuje, aby „Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 24 Co 30/2022-338, zamítl“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 24 Co 30/2022-338, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce (tj. v otázce rozhodování o omezení svéprávnosti posuzovaného s ohledem na posouzení všech zákonných podmínek, především hrozby závažné újmy) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K námitkám dovolatelky je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně. Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020).
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“.
Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, především dovodil, že ačkoli „posuzovaný trpí trvalou duševní poruchou, pro kterou by zásadně (z hlediska zdravotního stavu) mohlo přicházet v úvahu také omezení svéprávnosti ve smyslu §55 a násl. občanského zákoníku“, „provedeným dokazováním nebyly zjištěny takové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že posuzovaný ve svých záležitostech právně jedná tak, že by docházelo k závažné újmě nebo že by mu taková závažná újma hrozila“, že „dokazováním doplněným v odvolacím řízení bylo prokázáno, že v žádné oblasti v současnosti není aktuálně dána reálná hrozba vzniku závažné újmy“ a že ani „z životních poměrů posuzovaného nevyplývá, že by v některé z oblastí v důsledku své duševní poruchy selhával“, a proto uzavřel, že „za současné situace není důvodné omezovat svéprávnost posuzovaného v žádné z oblastí života posuzovaného“.
Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro svá zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů (zejména znaleckého posudku MUDr. Michaely Štěpánkové a Mgr. Hany Fechtnerové a dalších listinných důkazů), zhlédnutí posuzovaného a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.
Rovněž podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, jsou obecné soudy povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka. Při rozhodování o svéprávnosti člověka je tak třeba mít vždy na paměti, že omezením svéprávnosti se zasahuje do autonomie vůle člověka a tím i do jeho svobody. Toto je možné jen z důvodu ochrany ústavně chráněných práv nebo hodnot. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu věnoval danému případu (individualitě posuzovaného) důkladnou pozornost, přičemž jak bylo zmíněno výše, omezení svéprávnosti musí být v zájmu posuzovaného a musí zde být skutečná (nikoli pouze hypotetická) hrozba závažné újmy v konkrétních životních situacích, které u posuzovaného přicházejí v úvahu.
Jestliže duševní poruchou stižený posuzovaný sice v předchozím období měl určité defekty při zajišťování svých potřeb, při hospodaření se svým majetkem atd., avšak v průběhu rozhodování o svéprávnosti soud nemá k dispozici žádná aktuální skutková zjištění, jež by měla vést k závěru, že bez omezení svéprávnosti reálně hrozí posuzovanému závažná újma, nelze za takového stavu přistoupit k omezení svéprávnosti s odůvodněním pouhé hypotetické možnosti, že v budoucnu se daný stav posuzovaného může zhoršit a hrozila by mu tak závažná újma (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 850/2020). Ani tento závěr odvolacího soudu neshledal dovolací soud zjevně nepřiměřeným.
Nadto zpochybňuje-li dovolatelka ve svém dovolání i správnost a úplnost skutkových zjištění (namítá-li, že „nebyla zjištěna úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného“ a že odvolací soud „při svém rozhodování nepřihlédl ke znaleckému posudku a dále k dalším navrhovatelkou tvrzeným skutečnostem a důkazům, které by mohly spolehlivě a bezpečně zjistit skutečný stav věci“) a předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry o vnímání zdravotního stavu posuzovaného (uvádí-li zejména, že „posuzovaný je zcela nesamostatný“, že „prokazuje známky důvěřivosti“, že „není schopen posoudit své právní jednání“, že „pije alkohol, aniž by přes doporučení lékařů neměl“ a že „k příslušným lékařům již delší dobu nedochází“), na nichž buduje svůj odlišný právní názor na věc, jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud prováděl dokazování ohledně splnění předpokladů pro (případné) omezení svéprávnosti posuzovaného s ohledem na posouzení všech zákonných podmínek. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Nehledě na to, posuzovaný by s ohledem na svůj zdravotní stav mohl zvážit i mírnější opatření, jakým je nápomoc při rozhodování (§45 o. z. a násl.) nebo zastoupení členem domácnosti (§49 o. z. a násl.).
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání L. Ch. směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 24 Co 30/2022-338, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu