ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3550.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3550/2022-806
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, t. č. Psychiatrická nemocnice v XY, se sídlem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem T. Č., advokátem se sídlem v XY, za účasti Statutárního města České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. č. 1/1, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova č. 1949/2, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 0 P 22/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2022, č. j. 19 Co 411/2022-767, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 0 P 22/2018-681, omezil posuzovaného ve svéprávnosti tak, že není způsobilý samostatně právně jednat ve jmenovaných oblastech (výrok III.), stanovil omezení svéprávnosti na dobu 5 let (výrok IV.), jmenoval posuzovanému veřejným opatrovníkem Statutární město České Budějovice k zastupování ve všech právních jednáních, ke kterým není posuzovaný způsobilý (výrok V.), a uložil opatrovníkovi povinnost předkládat soudu vyúčtování ze správy majetku posuzovaného a zprávu o osobě opatrované vždy do 30. 6. každého kalendářního měsíce (výrok VI.). Řízení o opětovném posouzení svéprávnosti posuzovaného a jeho opatrovnictví bylo zahájeno z úřední povinnosti. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že „důvody pro omezení svéprávnosti trvají, jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku a vyjádření znalkyně“, že „bylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že posuzovaný, stejně jako v minulosti, trpí trvalou duševní poruchou – poruchou s bludy, dále disociální smíšenou poruchou osobnosti s poruchou sexuální preference – sadomasochismem, jež výrazně ovlivňují jeho chování navenek, jeho vnímání reality, jeho právní jednání ve vztahu k okolí i k sobě samému“ a že „jeho nebezpečnost pro vlastní osobu i okolí je vysoká“.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 19 Co 411/2022-767, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích III. až VI. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, že „soud prvního stupně skutkový stav zjistil v souladu se zákonnou úpravou, když vyslechl posuzovaného, provedl jeho zhlédnutí, nechal zpracovat znalecký posudek a znalce vyslechl při soudním jednání, skutkový stav byl zjištěn v rozsahu plně dostačujícím pro rozhodnutí soudu ve věci“, že „porucha posuzovaného a jeho duševní onemocnění jsou léčbou ovlivnitelné pouze velmi málo, neboť jde o pacienta farmakorezistentního, který nemá náhled na své onemocnění“, že „posuzovaný vyžaduje celodenní dohled, není možné nahradit jej ambulantní léčbou ani léčbou pod dohledem příbuzných či v denním stacionáři“, že „posuzovaný nemá rodinné zázemí, které by nad ním zaručilo celodenní dohled“, že „prognóza vývoje onemocnění není příznivá, jeho stav je trvalý a léčbou ovlivnitelný jen minimálně“, že „pro nevyzpytatelné chování pod vlivem paranoidní bludné projekce a pro poruchu sexuální preference může ohrozit okolí, není schopen existence ve společnosti, jeví se jako nebezpečný pro sebe (vzhledem k sebevražedným proklamacím) i pro své okolí“ a že „za posledních 5 let přezkumu jeho zdravotního stavu nedošlo k žádné pozitivní změně, proto je i nadále nezbytné, aby byl léčen formou ústavní“. Odvolací soud poukázal rovněž na správné závěry soudu prvního stupně, že „v daném případě nepostačují ani mírnější nebo méně omezující opatření ve smyslu §45 a násl. či §49 o. z., a to jednak pro závažnost a trvalost duševního onemocnění posuzovaného, jednak z důvodu, že posuzovaný není schopen si zajistit bydlení ani hradit pravidelné platby k tomu potřebné, byť v sociálním stacionáři“, že „posuzovaný spoléhá na pomoc druhých, jeho rodina však není ochotna převzít odpovědnost za jeho chování“, že „není proto ani žádná osoba vhodná k výkonu funkce opatrovníka z okruhu jeho příbuzných“ a že „nepřichází v úvahu ani zastoupení členem domácnosti či schválení smlouvy o nápomoci“.
V daném případě dovolatel spatřuje důvod dovolání v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, který shledal, že je v zájmu posuzovaného, aby byl omezen na svéprávnosti, a to na základě provedených důkazů na dobu 5 let. V dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva a hmotného práva, kdy tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, a to:
1) V jakém rozsahu může soud omezit svéprávnost člověka ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 občanského zákoníku, a to především s přihlédnutím k probíhající léčbě, jeho osobní jedinečnosti a schopnostem postarat se o vlastní záležitosti?
2) V jakém rozsahu může soud omezit svéprávnost člověka ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 občanského zákoníku, a to především v jakém rozsahu nemůže pro duševní poruchu, která není jen přechodná, právně jednat?
3) Jaká doba omezení svéprávnosti je přiměřená u osoby s trvalou duševní poruchou, pokud je tato léčena a za předpokladu, že projevy duševní poruchy budou díky probíhající léčbě eliminovány zcela nebo z velké části?“
Konstatuje, že nikterak neodmítá svou diagnózu vyplývající ze znaleckého posudku, avšak je nucen namítat, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla založena především na tomto důkazu, bez bližšího vyhodnocení individuality posuzovaného ve vztahu ke komplexní povaze duševních poruch, kterými posuzovaný trpí, a to především s ohledem na jejich faktický projev v okolním prostředí. Vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku, neboť jsou velmi obecné a neberou v potaz jedinečnost posuzovaného a individualitu jeho schopností s ohledem na duševní poruchy, se kterými se aktivně léčí. Dle názoru dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal z velké části pouze na nedostačující, obecné a nepřesvědčivé skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž vzal v potaz jednotlivé skutečnosti, které jsou zásadní pro správné posouzení tohoto případu a na které bylo upozorňováno již v rámci odvolání. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a zakládající vadu řízení v tom, že jeho svéprávnost je omezována na dlouhou dobu 5 let a že v rozsudku chybí přesvědčivé zdůvodnění konkrétních způsobů omezení jeho svéprávnosti. V závěru zmiňuje, že kromě vymezeného rozsahu dovolání byl napaden i od toho odvislý výrok o jmenování veřejného opatrovníka a o jeho povinnostech. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Na základě obsahu dovolání lze shrnout, že podstatou dovolacích námitek je polemika se správností závěru o naplnění předpokladů pro omezení svéprávnosti posuzovaného a jmenování mu opatrovníka s tím, že posuzovaný v dovolání nevymezuje žádné zásadní právní otázky, ale toliko vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a polemizuje zejména se závěry znalkyň, z nichž soudy v tomto směru vycházely. Posuzovaný současně předestírá vlastní hodnocení důkazů, když namítá, že „rozhodnutí soudů obou stupňů byla založena především na důkazu znaleckým posudkem bez bližšího vyhodnocení jeho individuality ve vztahu ke komplexní povaze duševních poruch, se kterými se aktivně léčí, a to především s ohledem na jejich faktický projev v okolním prostředí“, a také prezentuje vlastní skutkové závěry, že „aktivně prováděná léčba na psychiatrickém oddělení v nemocnici na něj působí pozitivním způsobem a že projevy duševní poruchy byly efektivně eliminovány“, na jejichž podkladě pak buduje od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, podle nějž „samotná duševní porucha není nutným důvodem pro omezení svéprávnosti“ (pouze s obecným odkazem na „judikaturu Ústavního soudu“, bez jakéhokoliv bližšího označení, a dále s konkrétním poukázáním na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 21 Co 327/2014“, vydaný však za zcela odlišných skutkových podmínek, kdy posuzovaný žil s rodiči, sám nikam nechodil a nic nezařizoval, a tudíž se jevilo jako postačující zastoupení členem domácnosti).
K uvedenému dovolací soud dále konstatuje, že obecně formulovanou dovolací námitkou potřeby vyřešení rozsahu omezení svéprávnosti osoby s trvalou duševní poruchou ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 a §57 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a přiměřenosti doby tohoto omezení jako právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, se nelze podrobněji zabývat již proto, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k podmínkám omezení svéprávnosti člověka se hojně vyjadřuje i k omezení osob s trvalou duševní poruchou. Nadto je vždy na soudu, aby tuto otázku řešil (a zvolil vhodné opatření), a to zejména podle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím k tomu, zda nepostačují mírnější nebo méně omezující opatření, což i v projednávané věci odvolací soud náležitě zohlednil (srov. výše).
Výše uvedené námitky, jimiž posuzovaný uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání posuzovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost, dovolací soud neshledal důvod zabývat se správností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o jmenování veřejného opatrovníka, neboť posuzovaný, byť avizuje, že napadá i odvislý výrok o jmenování veřejného opatrovníka a o jeho povinnostech, nesnáší v tomto ohledu vůbec žádnou dovolací argumentaci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu