ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3557.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3557/2022-809
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, t. č. Psychiatrická nemocnice v XY, se sídlem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem T. Č., advokátem se sídlem v XY, za účasti Statutárního města České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. č. 1/1, a Z. K. , narozené dne XY, bytem v XY, o udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného do jiného zařízení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 0 P 22/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2022, č. j. 19 Co 412/2022-774, takto:
I. Dovolání posuzovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrhy posuzovaného a jeho sestry Z. K. ze dne 23. 8. 2021 (ve znění doplnění), kterými se domáhali udělení souhlasu k přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení (výrok I.), přiznal opatrovníku pro řízení T. Č. na náhradě nákladů řízení proti České republice částku 4 719 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za to, že podaný návrh na udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení (než Psychiatrická nemocnice XY, kam byl umístěn a kde pobývá na základě rozhodnutí soudu v detenčním řízení o nedobrovolném pobytu) nebyl důvodný. V prvé řadě nedošlo k žádnému jednání, ke kterému by soud mohl udělit souhlas, neboť jménem posuzovaného nebyl učiněn žádný úkon směřující k pozitivní reakci některého ze zdravotnických zařízení, včetně Psychiatrické nemocnice XY, kam měl zájem se přesunout. Uvedené zařízení se naopak vyjádřilo negativně k možnosti přesunu, a to s odkazem na svou kapacitu. V neposlední řadě byli posuzovaný, veřejný opatrovník i příbuzní upozorněni na skutečnost, že není v kompetenci soudů rozhodovat o realizaci přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení v civilním řízení, ať již se jedná o řízení detenční, nebo řízení opatrovnické – řízení o svéprávnosti. Jedná se o aktivitu a iniciativu posuzovaného, jeho osob blízkých, anebo opatrovníka, který je oprávněn jej v nikoliv běžných záležitostech zastupovat v jeho nejlepším zájmu. Jedinou kompetentní institucí, která by tak mohla učinit, by byl trestní soud při řízení o nařízení ochranné léčby. V průběhu již skončeného soudního řízení o svéprávnosti však nalézací soud konstatoval v rámci dokazování, že k nařízení ochranné léčby posuzovaného nedošlo, neboť trestní řízení, které bylo vedeno v roce 2019 v Praze, skončilo odložením věci z důvodů zdravotního stavu posuzovaného. Další řízení o nařízení ústavní ochranné léčby, které bylo doporučeno znalcem a o němž bylo hovořeno v usnesení o odložení trestní věci posuzovaného M. K., nebylo zahájeno ani z úřední povinnosti, ani k návrhu státního zástupce soudu, jak kompetentní a místně příslušné instituce potvrdily. Přesto posuzovaný může oslovit sám některé ze zdravotnických zařízení v rámci České republiky. Pokud jeho nároku na přemístění vyhoví a bude schopno poskytnout adekvátní lékařskou péči, je možné této skutečnosti dosáhnout. Přivolení soudu k tomu není potřeba. Ani na straně lékařského personálu neexistují překážky pro takový přesun, jak konstatoval ošetřující primář psychiatrického oddělení, které posuzovaného hospitalizuje.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí soudu ve věci a tento skutkový stav také správně právně posoudil. Z obsahu spisu vyplývá, že posuzovaný M. K. je v současné době hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v XY na základě rozhodnutí soudu v detenčním řízení, a to na dobu 12 měsíců od 18. 8. 2021. Již v tomto detenčním řízení soudy konstatovaly, že nelze vyhovět návrhu veřejného opatrovníka, který jménem posuzovaného navrhl jeho přemístění do jiného zdravotnického zařízení, neboť takové rozhodnutí nespadá do kompetence soudu v detenčním řízení, jedinou soudní institucí, která je oprávněna o takovém přemístění rozhodnout, je trestní soud v řízení o nařízení ochranné léčby. Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně, že návrh posuzovaného na udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného z Psychiatrické nemocnice XY do jiného zdravotnického zařízení není důvodný, neboť rozhodnutí o přemístění posuzovaného není takovým jednáním, ke kterému by se vyžadoval souhlas soudu ve smyslu ustanovení §480 odst. 1 písm. a), b) o. z. nebo dle ustanovení §482 odst. 2 o. z. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení nebrání nedostatek souhlasu soudu, ale skutečnost, že jiné zdravotnické zařízení nemůže posuzovaného přijmout z kapacitních důvodů. Pokud posuzovaný v odvolání namítá, že je omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý samostatně právně jednat v oblasti rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotnických služeb a svém umístění do zdravotnického zařízení, pak v tomto rozsahu za něj jedná jeho stálý opatrovník, v tomto případě Statutární město České Budějovice. V řízení bylo prokázáno, že veřejný opatrovník jménem posuzovaného dne 1. 7. 2021 návrh na přemístění podal, tomuto návrhu však nebylo vyhověno, když Psychiatrická nemocnice XY nevyhověla požadavku posuzovaného z kapacitních důvodů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, který shledal, že „v této věci není vůbec oprávněn udělit souhlas s přemístěním posuzovaného z psychiatrické nemocnice XY do psychiatrické nemocnice XY, a to na základě nedostatku pravomoci soudu k této otázce“, a že „není třeba v odvolacím řízení, které je vedeno jako řízení nesporné, zvláštní typ dle z. ř. s., zkoumat i bez návrhu aktuálnost překážek bránících přemístění posuzovaného (osoby s omezenou svéprávností) do jiného zdravotnického zařízení v situaci, kdy překážka byla zjištěna pouze v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud rozhodoval až po devíti měsících“. V dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva a hmotného práva, kdy tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to:
1) Spadá do kompetence soudu (ve smyslu rozhodnutí o) udělení souhlasu o přemístění posuzovaného, osoby omezené ve svéprávnosti, do jiného zdravotnického zařízení ve smyslu ustanovení §482 odst. 2 občanského zákoníku?
2) Je odvolací soud povinen zkoumat podmínky pro své rozhodnutí i na základě důkazů v odvolacím řízení, zvláště za situace, kdy byl posuzovaný, takto omezený ve svéprávnosti, umístěn do zdravotnického zařízení, a to na základě soudního rozhodnutí, kdy nemohla být ustanovena opatrovnická rada a za posuzovaného podal návrh na přemístění veřejný opatrovník, a za situace, kdy důvody pro zamítnutí návrhu nebyly znovu ověřeny v rámci odvolacího řízení?“
Konstatuje, že za žádných okolností nijak nerozporuje tvrzení odvolacího soudu, které se týká nemožnosti přijmout posuzovaného z důvodu plné kapacity psychiatrické nemocnice v XY v době, kdy o návrhu bylo rozhodováno soudem prvého stupně. Nesouhlasí ovšem s tvrzením, že absence souhlasu soudu s přeložením do jiného psychiatrického zařízení překážku pro jeho uskutečnění nevytváří a že plná kapacita zmiňované nemocnice je překážkou v tomto případě jedinou. Dovolatel je přesvědčen, že pokud soud sám shledal, že posuzovaný pochází z komplexního rodinného zázemí, které je velmi nestabilní, a tak není možné ustanovit opatrovnickou radu, ani její působnost přesunout na jednu z těchto osob dle ustanovení §482 odst. 1 o. z., je povinností soudu udělit souhlas s opatřením opatrovníka namísto rady, a to na základě §482 odst. 2 o. z. Nadto se domnívá, že odvolacímu soudu (s ohledem na zásadu vyhledávací a zásadu materiální pravdy) vzniká povinnost provést takové důkazy, které povedou k přesnému a úplnému zjištění skutkového stavu, tj. odvolací soud měl znovu ověřit kapacitu Psychiatrické nemocnice XY, neboť fluktuace pacientů v psychiatrických nemocnicích je vysoká a kapacita těchto zařízení se denně mění. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání posuzovaného nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).
V projednávané věci závisí rozsudek odvolacího soudu na vyřešení dále popsané otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tedy posouzení předpokladů opodstatněnosti postupu podle ustanovení §480 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a podle ustanovení §482 odst. 2 o. z., konkrétně pak potřeby udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného do jiného psychiatrického zařízení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že předmětné dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §480 odst. 1 o. z. bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník rozhodnout o
a) změně bydliště opatrovance,
b) umístění opatrovance do zavřeného ústavu nebo podobného zařízení v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo
c) zásazích do integrity opatrovance, nejedná-li se o zákroky bez závažných následků.
Podle ustanovení §482 o. z. nelze-li opatrovnickou radu zřídit pro nezájem dostatečného počtu osob uvedených v §472 odst. 1 o. z. nebo z jiných podobných důvodů, může soud na návrh některé z těchto osob rozhodnout, že působnost opatrovnické rady bude vykonávat jen jedna z těchto osob a rozhodne zároveň o jejím jmenování (odst. 1). Není-li zvolena opatrovnická rada a není-li možný ani postup podle odstavce 1, schvaluje opatření opatrovníka stran opatrovance nebo jeho jmění namísto opatrovnické rady soud (odst. 2)
Jak vyplývá z prvně uvedeného ustanovení o. z., postup podle něj přichází v úvahu především tehdy, kdy se jedná o velmi závažné otázky budoucího života opatrovance, neboť se týkají jeho bydliště, resp. umístění do uzavřených ústavů, příp. podobných zařízení. Lze dokonce konstatovat, že by se jevilo jako krajně nespravedlivé, aby o těchto záležitostech, které se přímo dotýkají základních zájmů opatrovance, rozhodoval jediný subjekt v podobě opatrovníka. Stejné závěry lze učinit i k otázce specifikované v odst. 1 pod písm. c), která se týká zásahů do tělesné integrity. Zákon tak některá rozhodnutí opatrovníka přímo podmiňuje souhlasem opatrovnické rady, a proto se nutně vypořádává se situacemi, kdy opatrovnickou radu z objektivních nebo subjektivních důvodů nelze ustavit (§482 odst. 2 o. z.). Z posledně zmíněného ustanovení o. z. vyplývá, že pokud za splnění podmínek podle odst. 1 není možné jmenovat jedinou osobu jako vykonavatele působnosti opatrovnické rady, je udělování souhlasu s rozhodnutími opatrovníka ve výše uvedených případech svěřeno soudu.
Obsah spisu však takovouto situaci nedokumentuje, neboť se nejedná o změnu bydliště opatrovance ani o (prvotní) umístění opatrovance do zavřeného ústavu ve smyslu ustanovení §480 odst. 1 písm. a) a b) o. z., nýbrž (pouze) o jeho přemístění do jiného zařízení, o němž může rozhodnout Statutární město České Budějovice jako veřejný opatrovník posuzovaného bez souhlasu opatrovnické rady, resp. soudu (namísto opatrovnické rady, není-li zvolena). Je tak zřejmé, že již z tohoto důvodu nejsou naplněny zákonné předpoklady ustanovení §482 odst. 2 o. z., aby mohlo být návrhu na udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení vyhověno. Z tohoto zorného úhlu pak nemohou mít pro posouzení věci význam ani dovolatelem formulované právní otázky.
Nad rámec již řečeného dovolací soud rovněž zvažoval, zda v poměrech projednávané věci není uplatnitelný právní názor k určení (změně) bydliště opatrovance, jehož zdravotní stav není jen přechodný a neumožňuje pobyt mimo psychiatrickou nemocnici (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1975/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1825/2018). Dospěl však k závěru, že otázka „vyjasnění“ bydliště posuzovaného, jíž se citovaná judikatura zaobírá, není v daném případě významnou (natož pak zásadně významnou) otázkou, a to již proto, že jednak nesouvisí s ustanovením opatrovníka ve smyslu §471 odst. 3 o. z., jakož i vzhledem k tomu, že v napadeném rozsudku (ani v dovolání) není na otázku bydliště posuzovaného jakkoliv cíleno (a dovolací soud je podaným dovoláním vázán). Nadto, dle citované rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze závěry k určení bydliště opatrovance aplikovat mechanicky, je vždy třeba zvážit vhodnost změny bydliště v návaznosti na léčebný režim a, je-li to možné, nejprve zjistit úmysl, kde se chce zdržovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2747/2021, podle nějž pro poměry rozhodnuté věci bylo také určující, že ani „opatrovníka nelze měnit při každém přemístění do jiného nemocničního zařízení“).
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 2 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn odkazem na ustanovení §23 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, ve spojení s §243b o. s. ř., s ohledem na to, že okolnosti případu jiné rozhodnutí neodůvodňovaly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu