ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3638.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3638/2023-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. Š. , zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti žalovaným 1) A. Č. , 2) O. N. a 3) V. U. , všech třech zastoupených Mgr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. č. 1803/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 106/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023, č. j. 72 Co 362/2022-243, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 169,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Sedláčkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. č. 1803/3.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 72 Co 362/2022-243, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 43 C 106/2021-175 (výrok I.), který rozhodl o tom, že žaloba, podle které by soud určil, že žalobkyně J. Š. je dědicem ze zákona po zůstaviteli V. Ž., zemřelém dne XY, se zamítá, a že žalobkyně je povinna žalovaným zaplatit náklady řízení; městský soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jany Sedláčkové, advokátky (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že „v projednávané věci záviselo rozhodnutí na zásadním závěru, zda žalobkyně vedla se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku společnou domácnost“, že „právě trvalost soužití se zůstavitelem, která je nezbytným znakem společné domácnosti, žalobkyně neprokázala“, že „v tomto směru odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se ztotožňuje“, že „z provedených důkazů nelze totiž ani podle odvolacího soudu dovodit úmysl zůstavitele žít se žalobkyní ve společné domácnosti trvale“, že „o tom svědčí zejména skutečnost, že zůstavitel již od ledna 2020, tedy ještě před covidovou pandemií, bydlel sám výhradně ve svém bytě, obstarával si sám až na výjimky svoje potřeby, přičemž se žalobkyní se až do své hospitalizace v červnu 2020 nestýkal“ a že „v nemocnici poté uvedl, že žije sám a souhlasil i se svým případným umístěním do LDN“. Uzavřel, že „vzhledem k tomu, že v daném případě soužití žalobkyně a zůstavitele nenaplnilo znaky společné domácnosti jako spotřebního společenství trvalé povahy, je závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neprokázala, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, přiléhavý“, a proto „napadený rozsudek jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil včetně akcesorického nákladového výroku“.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Má za to, že řízení u soudu prvního i druhého stupně je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soudy neúplně zjistily skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a na základě toho pak k nesprávnému právnímu zhodnocení. V hodnocení naplnění podmínek dědění podle ustanovení §1637 občanského zákoníku, tj. prokázání spolužití, trvalosti takového spolužití, péče o společnou domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitele, vše alespoň jeden rok před smrtí zůstavitele, je podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 292/2013, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009 a sp. zn. 21 Cdo 627/2001). Dovolatelka poukázala zejména na skutečnost, že se zůstavitelem „tvořili láskyplný vztah od roku 2005“, že „i přes fakt, že se zůstavitelem měli každý svůj byt, podstatnou část roku trávili společně“, že „další náklady, jako je stravování, vybavení domácnosti potřebné ke každodennímu užívání zajišťovali a hospodařili společně“, že „situace a společné soužití se změnilo až s vážnou nemocí zůstavitele a jejich nadmíru zodpovědnému přístupu k pandemii covid-19“, a proto že „se rozhodl zůstavitel žít prozatímně (dočasně) sám, nicméně se žalobkyní byli v každodenním telefonickém kontaktu“, a proto uzavřela, že „zásadně nesouhlasí i s ohledem na judikaturu a odbornou literaturu s posouzením odvolacího soudu, že žalobkyně se zůstavitelem netvořili společnou domácnost“. Dále dovolatelka namítala, že „jí bylo soudem prvního stupně bez řádného odůvodnění znemožněno prokázat svá tvrzení navrženými důkazy (tj. mnohými svědeckými výpověďmi) a že jí tak byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem odňata možnost, aby mohla unést důkazní břemeno a být tak ve věci úspěšná“. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu se spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že mají za to, že „dovolatelka ve svém dovolání řádně neuvádí, jakou část právního posouzení věci odvolacím soudem pokládá za nesprávnou a v čem tato nesprávnost spočívá“, že dovolatelka „v dovolání pouze nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacích soudů, na nichž je založeno právní posouzení věci, a s hodnocením důkazů nalézacích soudů a v celém textu dovolání pouze opakuje námitky a skutečnosti, které byly již uváděny v nalézacím řízení a s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně“, že „soudy prvního a druhého stupně se nijak od zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily“, že dovolatelka „ani nikterak žádnými důkazy nepodložila své tvrzení, že mělo proběhnout nějaké konkrétní poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (odkazuje stále na jedinou a tutéž výpomoc s tapetováním a rekonstrukcí koupelny v minulosti – nijak důkazně nepodloženou a pořízení sprchového koutu v roce 2006 a tvrzení dalších společných investic – opět s absencí jakéhokoliv důkazu)“ a že „za zcela nevhodný argument považují žalobkyně opětovné zdůvodnění nemožnosti společného soužití žalobkyně a zůstavitele z důvodu pandemie covid - 19 v České republice, kdy se nesměli stýkat lidé z jiných domácností“. Proto navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení, nebo aby dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce (tj. otázce naplnění podmínek dědění podle ustanovení §1637 o. z., tzn. prokázání spolužití, trvalosti takového spolužití a péče o společnou domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitele, vše alespoň jeden rok před smrtí zůstavitele) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Podle ustanovení §1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4198/2018). Tedy společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (například poskytování výdobytků z hospodaření na statku apod.) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020].
8. Nejvyšší soud se jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle §475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).
9. Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ dovolatelky se zůstavitelem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a přiléhavě uzavřel, že „soužití žalobkyně a zůstavitele nenaplnilo znaky společné domácnosti jako spotřebního společenství trvalé povahy“.
10. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přestože dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména že „se zůstavitelem trávila část roku na jeho chatě a soud nemá důvod pochybovat o tom, že se společně podíleli na společných nákladech a na údržbě objektu“, že skutečnost, že „náklady na údržbu bytu zůstavitele a náklady na údržbu bytu žalobkyně nesl každý sám, nemůže být brána jako důkaz, na jehož základě by měla být prokázána neexistence společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele“, že „další náklady, jako je stravování, vybavení domácnosti potřebné ke každodennímu užívání zajišťovali a hospodařili společně“, že „situace a společné soužití se změnilo až s vážnou nemocí zůstavitele a nadmíru zodpovědnému přístupu zůstavitele a žalobkyně k pandemii covid-19“, a proto že „se rozhodl zůstavitel žít prozatímně (dočasně) sám, nicméně se žalobkyní byli v každodenním telefonickém kontaktu“) a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (tedy že „společně se zůstavitelem tvořili společnou domácnost“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016).
11. Případná není ani dovolací argumentace dovolatelky s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, v otázce, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi důkazními návrhy dovolatelky. Odvolací soud totiž „shledal dokazování provedené soudem prvního stupně v potřebném rozsahu“ a dovodil, že „soud prvního stupně regulérním způsobem a přezkoumatelně své úvahy vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku“ a že „jeho závěry odpovídají zásadě volného hodnocení důkazů prováděného podle zásad logického myšlení“. Odvolací soud i soud prvního stupně náležitě vysvětlily, z jakých důkazů vyšly a jaké skutkové a právní závěry ohledně (ne)naplnění znaků společné domácnosti ve smyslu §1637 o. z. učinily a nelze z nich – jako to činí dovolatelka – úspěšně dovozovat, že by o provedení či neprovedení důkazu soudy srozumitelně nerozhodly a takové rozhodnutí alespoň v minimální stručnosti neodůvodnily.
12. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 72 Co 362/2022-243, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu