ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3860.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3860/2023-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 3458/2A, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) D. Š. , oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Křečkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 385/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, č. j. 70 Co 207/2023-431, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2023, č. j. 34 C 385/2018-391, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti H. K., zemřelé XY, dále též „zůstavitelka“ (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 72 233 Kč (výrok II) a zavázal jej rovněž povinností zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 „náklady řízení“, jejich výše bude vyčíslena v samostatném usnesení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce /na základě předchozího odkazu pozůstalostního soudu/ domáhal určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti zůstavitelky, když zpochybňoval pravost údajného jejího podpisu na rukou psané závěti ze dne 28.8.2017 (dále jen „závěť“), když až při prvním jednán ve věci svou argumentaci upřesnil s tím, že závěť zpochybňuje z důvodu, že podpis neodpovídá běžnému podpisu zůstavitelky a je s podivem, že listina byla nalezena někde u zůstavitelky, když zůstavitelka dlouhá léta pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a její manžel byl právník. Podle názoru žalobce bylo zvláštní a iracionální, že by s listinou naložila zůstavitelka takto nahodilým způsobem.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku o věci samé, a to, pokud jím byl potvrzen žalobu zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolatel u první otázky (bod VII dovolání) primárně napadá správnost skutkových zjištění, zejména pokud vznáší výhrady proti hodnocení důkazů (vymezuje-li se vůči pravděpodobnostnímu závěru znaleckého posudku znalkyně Mgr. Beňové a jeho dodatku), čímž však uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným způsobilým dovolacím důvodem. Hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 věty první a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), nelze za současné právní úpravy úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022). Nejvyšší soud se tak mohl danou otázkou zabývat jen z pohledu výtky vůči právnímu posouzení odvolacího soudu, který (v plné shodě se soudem prvního stupně) na základě onoho pravděpodobnostního závěru přijal závěr o tom, že zůstavitelka spornou závěť vlastnoručně sepsala a podepsala.
V posuzované věci soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků předcházejících podání nynějšího dovolání jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů (nejen znaleckého posudku Mgr. Beňové a PhDr. Závory), jmenovitě odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem (§211 a §157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, maje dostatečně na zřeteli, že znalecký posudek nemůže být izolován od ostatního potřebného dokazování (byť zdůraznil, že závěry posudku znalkyně Mgr. Beňové a zčásti i PhDr. Závory konvenují o ostatním provedeným důkazům a najevo vyšlým skutečnostem, včetně chování jednotlivých účastníků a porovnání závěti zůstavitelky s jinou její podstatně starší závětí z roku 1980). Současně dostatečně jasně vyložil, proč považoval za stěžejní právě znalecké zkoumání. Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení odvolacího soudu (soudu prvního stupně) ústící v právní závěr o tom, že spornou holografní závěť sepsala a podepsala zůstavitelka, nelze mít za nesprávné či dokonce excesivní.
Dovolatel zřejmě v dovolání mínil polemizovat s dosažením důkazního standardu pro vyslovení jednoznačného závěru o autorství listiny sepsané konkrétní osobou a podpisu na ní.
Poukazuje-li v té souvislosti dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež byl publikován s právní větou „Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“, pak nejenže s ní není napadený rozsudek odvolacího soudu ve zcela zásadním rozporu, ale je možno připomenout pozdější a pro obecné soudy podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závaznou judikaturu soudu ochrany ústavnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, bod 40, nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, zejména body 30–31, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, bod 28), podle níž samotná skutečnost, že okolnost je prokázána pouze s určitou mírou pravděpodobnosti, není v občanskoprávním řízení na závadu a neznamená, že soud má takovou okolnost považovat za neprokázanou. Ústavní soud již ve své judikatuře také vyslovil, že v civilním řízení nelze trvat na prokázání skutečnosti „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ a že „prokázání nějaké skutečnosti, která se udála v minulosti, bude vždy otázkou určité míry pravděpodobnosti“.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (resp. Ústavního soudu) týkající se tzv. „důkazního standartu“, přičemž na uvedeném závěru ničeho nezmění ani obsah znaleckého posudku znalkyně Mgr. Beňové, která ve vztahu k textu závěti učinila závěr s vysokou mírou pravděpodobnosti, zatímco ve vztahu k podpisu na závěti uvedla, že byl zůstavitelkou učiněn toliko ve střední rovině pravděpodobnosti. Zbývá zopakovat, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem, který by vedl odvolací soud k závěru o skutkovém stavu /srov. kupř. též výslech svědka P./ a i s ohledem na další okolnosti najevo vyšlé o zvycích zůstavitelky nelze předpokládat, že ta by vlastní rukou napsala spornou závěť (co do své systematiky a formy obdobnou jiné její dřívější závěti), ale vlastnoruční podpis by k ní bez rozumného důvodu již nepřipojila. Nejde tedy o případ, že by závěry znalkyně o „střední míře pravděpodobnosti“ se vztahovaly ke sporné závěti jako celku. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, je nepřípadný nejen z důvodu, že se vztahoval k závěti allografní, ale – a to především – proto, že těžiště argumentace daného rozhodnutí dovolacího soudu se upínalo k tehdy zjištěným logickým rozporům mezi učiněnými právními závěry a tím, co uvedl znalec v písemném posudku a v jeho ústním doplnění. Možno již jen pro úplnost doplnit, že přehnané požadavky ohledně důkazního standardu při prokazování pravosti holografní závěti by mohly v některých případech vést až k popření principu, že dědění se zaručuje (článek 11 Listiny základních práv a svobod) a tím i k nezamýšlenému vytěsnění účinků §1533 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který zůstaviteli poskytuje možnost, aby závěť sepsal a podepsal vlastní rukou.
Ve vztahu k druhé dovoláním artikulované otázce (bod VIII dovolání) vážící se k možnosti žalovaných „nově“ uplatnit tvrzení a důkazy poté co ve věci dřívější rozhodnutí soudů byla zrušena Nejvyšším soudem, lze uvést, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud (a spolu s ním ani soud prvního stupně) se nezprotivil judikatuře dovolacího soudu a postupoval zcela v souladu s odpovídající procesní úpravou. Předeslat je možno, že úprava omezující v civilním sporném řízení uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat o nich důkazy v podobě tzv. neúplné apelace se vztahuje výlučně na odvolací řízení (§119a a 205a o. s. ř.), bylo-li však, jako v této věci, rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pak již účastníkovi řízení (není-li zákonem výslovně stanoveno jinak, srov. kupř. §175 odst. 1 věta prvá o. s. ř., o námitkách proti směnečnému či šekovému platebnímu rozkazu) může bránit v uplatňování skutkových tvrzení a označování důkazů jen princip tzv. zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 až 3 o. s. ř. Omezení zákonnou koncentrací řízení však neplatí, jestliže účastník, který byl zatížen povinností rozhodné skutečnosti tvrdit a ke svým tvrzením nabízet důkazy, nebyl o této povinnosti (o jejím nesplnění) při nařízeném jednání náležitě instruován, včetně poučení o procesních následcích s nesplněním výzvy soudu. Zákonná koncentrace řízení (§118b odst. 1 o. s. ř.) tak nebrání účastníkovi tvrdit nové skutečnosti a navrhovat dosud neoznačené důkazy, jestliže nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
V rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou vztahu koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. a poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., vyložil, že poté, kdy novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. zavedla koncentraci řízení jako universální zásadu pro projednávání věcí ve sporném řízení, je nutné, aby soud splnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání, a nekonalo-li se (jako v přítomné věci), do skončení prvního jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou povinnost a v takovém případě musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Nebylo-li proto účastníku řízení poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala.
V procesních poměrech projednávané věci se tak uplatní výluka z účinků koncentrace spočívající v tom, že teprve po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu v této věci soudy nižších stupňů vycházely z toho, že důkazní břemeno zatěžuje žalované a nikoliv žalobce, kdy teprve poté adresně žalovaným poskytly odpovídající poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2231/2015, rozsudek ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3372/2022, nebo usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017). Z týchž důvodů nelze do poměrů právě projednávané věci vztahovat závěry plynoucí z dovolání připomínaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 771/2004, neboť v tehdy projednávané věci zmařil vypracování posudku účastník, který byl ve vztahu ke skutečnosti, jež měla být znaleckým posudkem prokázána, zatížen důkazním břemenem. Dovolatel tu bezdůvodně pomíjí, že žalovaní, kteří byli (měli být) soudy poučeni o tom, že jsou ve vztahu k pravosti sporné závěti zatíženi povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat o nich důkazy, mohli taková tvrzení uplatnit a nabízet důkazy, a to zcela bez ohledu na to, jaké důkazy již dříve byly či mohly být provedeny, opačný pohled dovolatele se míjí ze základními principy spravedlivého procesu.
Ani třetí otázka (bod IX dovolání) v rozsahu, jež staví na tom, že rukou psaný text pod spornou závětí s údajem „H. K.“ nesplňuje parametry podpisu, není s to vést s ohledem na znění §237 o. s. ř. k závěru o přípustnosti dovolání. Předně je nutno uvést, že hodnocení toho, zda určitý text představuje podpis listiny; či nikoliv není otázkou skutkovou, tím méně takovou, k níž je třeba odborných znalostí, jde naopak o otázku právní, jejíž posouzení přísluší výlučně soudu (a nikoliv znalci). Znalec je oprávněn se v rámci své znalecké aprobace /písmoznalectví/ vyjadřovat o kvalitě podpisu, zda se jedná o podpis určité osoby, zda nejde o padělek.
Občanský zákoník (ani jiný předpis soukromého práva), ačkoliv s termínem „podpis“ či „vlastnoruční podpis“ na mnoha místech pracuje (srov. kupř. jeho §561), pak přesto na škodu věci nepodává legální definici toho, co se oním „podpisem“ míní. Podpisem se obecně rozumí grafické zachycení určité posloupností znaků identifikujících pisatele. Určitou definici pojmu „podpis“, ovšem jen „pro účely vydání občanského průkazu“ nalezneme v současné době v ustanovení §47 odst. 2 věta druhá, zákona č. 269/2021, o občanských průkazech, podle něhož „vlastnoručním podpisem se rozumí vlastní rukou provedené písemné vyjádření vlastního jména, popřípadě jmen, a příjmení, popřípadě pouze příjmení“.
Obecně je uznáváno, že (vlastnoručním) podpisem je specifická křivka vytvořená nějakým psacím náčiním (psacím médiem) na hmotný substrát /nejčastěji papírový/, která má zpravidla za úkol autentizovat právní nebo jiné jednání (pod)pisatele. Podpis současně plní funkci autentifikační a důkazní a v některých případech [jako v případě závěti] i funkci varující. Judikatura k občanskému zákoníku účinnému do 31. 12. 2013 (č. 40/1964 Sb.) dospěla k závěru, že „je třeba za podstatné považovat spolehlivé zjištění toho, že podpis na závěti pochází od zůstavitele a že je dán v takové formě, aby nebylo pochybností o totožnosti zůstavitele“; že „jde zejména o to, aby pisatel závěti byl zcela jednoznačně určen“; že „podepsal-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením, je tím splněna náležitost podpisu závěti, pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti“ (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1983, sp. zn. 4 Cz 82/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 1984, z něhož vychází i pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008, publikované pod č. 13/2010 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze současně s ohledem na značnou variabilitu podpisů jednotlivých pisatelů v rovině právního posouzení stanovit nějakou exaktní hranici, kdy je vypsané jméno a/nebo příjmení, ať už psacím či tiskacím [tzv. „hůlkovým“] písmem, ještě podpisem a kdy již nikoliv. Z ničeho také neplyne, že by pisatel musel svůj podpis jakkoliv graficky odlišit od ostatního jím psaného textu (byť tomu tak v mnoha případech bývá), nelze tedy bez dalšího zapovídat ani tzv. textové podpisy. Rukou psaný text „H. K.“, jež představuje jméno a příjmení zůstavitelky a uzavírající text sporné závěti lze proto v rovině právního posouzení nepochybně charakterizovat jako „podpis“; výhrady směřované dovolatelem k míře pravděpodobnosti toho, že i konkrétní podpis k závěti připojila právě zůstavitelka pak Nejvyšší soud vypořádal (výše) v rámci řešení předchozí otázky.
Vady řízení namítané žalobcem (zejména že nebyl proveden znalecký posudek „z oboru neurologie“, že „soud znalkyni nepoložil otázky“, že se nezabýval „holografickou závětí jiné osoby“, atd.) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu