ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.453.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 453/2023-1687
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po J. K. , narozeném dne XY, posledně bytem v XY, zemřelém dne 19. prosince 2008, za účasti 1) V. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí č. 681/3, 2) J. M. , narozené dne XY, bytem v XY, 3) K. B. , narozené dne XY, bytem v XY, 4) E. K. , narozené dne XY, bytem v XY, a 5) J. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, účastníci 2) až 5) zastoupeni JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Stavitelská č. 1099/6, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 13/2009, o dovolání 1) V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2022, č. j. 29 Co 305/2022-1658, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. 26 D 13/2009-1642, zamítl žalobu na obnovu řízení. Žalobou na obnovu řízení bylo napadeno usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že s poz. manželkou V. K. nebude jednáno jako se závětní dědičkou a že s ní bude jednáno jako s dědičkou ze zákona. S odvoláním ani dovoláním (o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3264/2019) proti tomuto žalobou na obnovu řízení napadeným rozhodnutí nebyla účastnice 1) úspěšná. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že jsou zde nové skutečnosti a důkazy, kterými účastnice 1) V. K. mínila zpochybnit věrohodnost důkazů, z nichž soud vycházel, a to konkrétně zápisů z docházkové knihy o přítomnosti zůstavitele, kterými byla vyvracena možnost bližšího vztahu žalobce k cizímu státu, na jehož území měl pořídit spornou závěť, když v knize je i zápis, který podle V. K. nemůže odpovídat skutečnosti. Předmětné usnesení o tom, že s V. K. nebude jednáno jako s dědičkou ze závěti, ale jako s dědičkou ze zákona, bylo vydáno poté, co předtím bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 15/2014, zrušeno usnesení, kterým byla podle §175k odst. 2 o. s. ř. odkázána k uplatnění svého práva žalobou ve sporném řízení, se závazným právním názorem, že je nejprve třeba prokázat, zda je v souzené věci dán specifický (bližší) vztah zůstavitele k cizímu státu (Rakousku), na jehož území měl zůstavitel ústní závětí pro případ své smrti pořídit, případně zda v době pořízení závěti existoval jiný objektivní důvod pro pořízení pro případ smrti v ústní formě, a zda vůbec lze v daném případě připustit možnost zůstavitele (příslušníka České republiky) platně pořídit na území Rakouska závětí učiněnou v ústní formě, a že teprve v případě prokázání této skutečnosti by při sporu o pořízení závěti bylo namístě postupovat podle §175k odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně vyložil, že žalobou na obnovu řízení lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí ve věci samé. Věcí samou je věc, která je předmětem řízení, pro nějž se řízení vede. Usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. není rozhodnutím ve věci samé, neboť jím otázka dědického práva není řešena definitivně. Podmínky dědického práva jsou jím řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a má význam pouze pro vymezení okruhu účastníků řízení. Konečné řešení dědického práva představuje pouze usnesení o dědictví. Jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta.
K odvolání 1) V. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2022, č. j. 29 Co 305/2022-1658, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Vzhledem k datu úmrtí zůstavitele je zapotřebí vycházet z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013. Pokud odvolatelka citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, že usnesení o podmínkách dědického práva podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. je usnesením ve věci samé, potom v něm nebylo řečeno, že každé rozhodnutí, které se opírá ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím ve věci samé. Dovolání je přitom přípustné i proti jiným rozhodnutím než ve věci samé. Usnesením podle §175k odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto pouze o tom, s kým bude soud jednat a bylo pouze upřesňujícím aktem poté, co účastnice 1) neuspěla v soudním řízení o prokázání existence závěti. Řešení otázky účastenství se považuje za procesní rozhodnutí, byť se dotýká hmotněprávních nároků. Věcí samou jsou v dědickém řízení práva a povinnosti majetkové povahy tvořící dědictví. O nich bude konečným způsobem rozhodnuto usnesením o dědictví, proti kterému bude přípustná i případná žaloba na obnovu řízení. Krom toho odvolací soud uvedl, že odvolatelka byla dříve v řízení odkázána na sporné řízení podle ustanovení 175k odst. 2 o. s. ř., které proběhlo včetně odvolací a dovolací fáze. Podstatným zůstává, že s účastnicí 1) bude nadále jednáno jako s dědičkou ze zákona a má zachováno právo opravných prostředků proti konečnému rozhodnutí, jímž bude rozhodnuto o dědictví. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není konečným rozhodnutím ve věci.
Proti tomuto usnesení podala účastnice 1) dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1847/2002. Dovolatelka připouští, že z citovaného rozhodnutí částečně vyplývá, že usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. není rozhodnutím ve věci samé, ale namítá, že v něm Nejvyšší soud z tohoto pravidla stanovil výjimku, že i takové usnesení může být považováno za rozhodnutí ve věci samé, a to podle dovolatelky v případě, kdy vyjdou najevo dodatečně nové skutečnosti. V případě, kdy dojde ke změně skutkového stavu, má podle dovolatelky toto „procesní“ rozhodnutí účinky rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím rozhoduje o předmětu řízení, pro který se řízení vede. Dovolatelka přitom tvrdila nové skutečnosti. Namítá proto, že soudy nesprávně interpretovaly uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Považuje za absurdní, že by měla vyčkat vydání usnesení o dědictví, neboť to může trvat měsíce i roky. Ohledně argumentu odvolacího soudu, že byla v řízení dříve odkázána k uplatnění práva ve sporném řízení podle §175k odst. 2 o s. ř. uvádí, že je zcela nepřesným a dokládajícím neobeznámenost odvolacího soudu s předmětem řízení, neboť na základě usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř., o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodováno pod sp. zn. 21 Cdo 15/2014, nebyla její žaloba meritorně projednána, neboť ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto, že pro odkázání účastnice 1) podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. k uplatnění práva žalobou ve sporném řízení nebyly dosud splněny podmínky, a že usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř. o odkázání k uplatnění práva bylo citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeno.
Ostatní účastníci ve vyjádření k dovolání zpochybňují relevantnost dovolatelkou tvrzených nových skutečností. Uvádějí, že dovolatelkou citované rozhodnutí soudu neřešilo přípustnost žaloby na obnovu řízení, a proto je podle nich neaplikovatelné. I kdyby byla argumentace dovolatelky správná, nové skutečnosti by neměly vliv na okruh účastníků, neboť účastnice 1) zůstává dědičkou ze zákona, ani proto nejsou naplněny podmínky pro dovolatelkou tvrzenou výjimku. Nemůže se proto vůči ní jednat o rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, zda lze žalobou na obnovu řízení napadnout usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §175k o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem (odst. 1). Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (odst. 2). Jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (odst. 3).
Podle ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněném pod č. 61/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o. s. ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
I když usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje - jak vyplývá z výše uvedeného - konečné řešení dědického práva; o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§175q o. s. ř.), a má proto své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci; vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva (a tím i pro okruh účastníků dědického řízení), ztrácí usnesení své právní účinky, je usnesením ve věci samé, neboť je jím, byť v omezeném rozsahu, rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede (obdobně ve vztahu k usnesení podle §175k odst. 2 o. s. ř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007).
V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval, zda lze považovat usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 1 (resp. odst. 2) o. s. ř. za rozhodnutí ve věci samé pro účely posouzení přípustnosti dovolání (když takové usnesení podle ustanovení §172 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. představuje rozhodnutí, kterým se jen v omezeném rozsahu rozhoduje o předmětu, pro který se dědické řízení vede), neboť občanský soudní řád v tehdejším znění účinném do 31. 12. 2012 v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. podmiňoval přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé (když usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. nespadalo ani pod žádnou výjimku neomezující dovolací řízení na rozhodnutí ve věci samé).
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadená rozhodnutí, ani z jednoho z nich však nevyplývá, že by tak dovolací soud činil v případě, kdy by pro dodatečně najevo vyšlé nové skutečnosti usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 1 nebo 2 o. s. ř. ztratilo své právní účinky. Ztráta právních účinků takového usnesení je tedy následkem toho, vyjdou-li najevo nové skutečnosti významné pro posouzení dědického práva.
Jak již vyložil Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi, usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 nebo 2 o. s. ř. představují rozhodnutí, kterými jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení účastníků tohoto řízení (s kým soud a soudní komisař jako s účastníkem řízení o dědictví dále jedná nebo nejedná). I když nedojde ke změně skutkového základu věci, představuje konečné vyřešení otázky dědického práva vždy jen usnesení o dědictví (§175q občanského soudního řádu). V řízení o dědictví se "věcí" rozumí rovněž posouzení toho, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, neboť lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, tedy, řečeno jinak, spor o dědické právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009).
Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je procesněprávním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně.
Pojem ”věc sama” je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je oním předmětem, pro nějž se řízení vede.
Nejvyšší soud ve výše citovaných rozhodnutích konstatoval, že usnesením podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. je v omezeném rozsahu rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede, zároveň však vyložil, že takové usnesení nepředstavuje konečné řešení dědického práva, neboť o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§175q o. s. ř.).
Jelikož žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu ve věci samé (srov. §228 odst. 1 o. s. ř.), je pro projednávanou věc určující, zda lze usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. považovat pro účely žaloby na obnovu řízení za rozhodnutí ve věci samé za dosud probíhajícího dědického řízení, kdy tímto usnesením bylo rozhodnuto, že s účastníkem dědického nebude jednáno jako se závětním dědicem a že s ním bude jednáno jako s dědicem ze zákona. Za této situace přitom účastnice 1) stále zůstává účastnicí dědického řízení.
Jak vyplývá z výše citované judikatury, usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci. Tímto usnesením je jen v omezeném rozsahu rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede. Vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva (a tím i pro okruh účastníků dědického řízení), ztrácí usnesení své právní účinky.
Ve vztahu k novým skutečnostem rozhodným pro posouzení dědického práva již dospěl Nejvyšší soud k závěru, že poté, co bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí občanského soudního řádu o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., může být v řízení o dědictví znovu ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 nebo 2 o. s. ř. posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v řízení vznikl "nový" ("další") spor o dědické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009). Vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva, ztrácí rozhodnutí své právní účinky a o dědickém právu (dojde-li za změněných skutkových okolností opět ke sporu o dědické právo) je třeba znovu rozhodnout. V případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).
Vzhledem k tomu, že účastnice 1) zůstává účastnicí stále probíhajícího dědického řízení, je zřejmé, že ani v rozsahu vůči ní nepředstavovalo usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. konečné rozhodnutí ve věci samé. Účastnici 1) proto zůstává zachována možnost napadat konečné rozhodnutí, kterým bude ve věci samé rozhodnuto (usnesením o dědictví podle §175q o. s. ř.) cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost). Již z tohoto důvodu je patrné, že projednávaná žaloba na obnovu řízení účastnice 1) V. K. nemůže být úspěšná.
Ani v obecné rovině však nelze považovat usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. pro účely žaloby na obnovu řízení za rozhodnutí ve věci samé. Usnesením soudu vydaným podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. totiž není definitivně vyřešena otázka dědického práva, takové usnesení proto nelze napadnout žalobou na obnovu řízení, neboť je takovým usnesením jen v omezeném rozsahu rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede. Nemožnost napadat takové rozhodnutí žalobou na obnovu řízení, plynoucí z toho, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, je patrna i z toho, že opačný závěr by obecně ani nebyl z hlediska potenciálního žalobce způsobilý k dosažení sledovaného cíle v po-době opětovného projednání věci po povolení obnovy řízení. Kdyby totiž usnesením podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. byla ukončena účast s dosavadním účastníkem řízení o dědictví a tento chtěl až po skončení dědického řízení usnesením o dědictví (§175q o. s. ř.) napadnout žalobou na obnovu řízení usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř., kterým bylo ukončeno jeho účastenství, nemohlo by být napadením tohoto usnesení odklizeno též konečné usnesení o dědictví (§175q o. s. ř.). K napadení konečného usnesení o dědictví by přitom nebyl legitimován, neboť by v době jeho vydání již nebyl účastníkem řízení.
Jak již bylo vyloženo výše, v případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené. Pokud by např. takové nové skutečnosti vyšly najevo až po skončení dědického řízení, není vyloučeno, aby se ten, kdo nebyl v době vydání konečného rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení, domáhal svého dědického práva podle ustanovení §485 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3719/2017, podle nějž výsledek sporu o dědické právo má význam (jen) pro konkrétní řízení o dědictví, neboť nebyl-li žalobce s žalobou úspěšný (zejména byla-li žaloba odmítnuta či zamítnuta), případně nebyla-li žaloba podána včas, pokračuje soud v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice, který se již nemůže kdykoliv v budoucnu dovolávat svého dědického práva, např. žalobou podle §485 obč. zák., ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl k podání žaloby odkázán (srov. §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastnice 1) podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu