ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.697.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 697/2023-414
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Brno, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánská č. 264/2, syna matky L. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Olgou Lepkovou, advokátkou se sídlem ve Křetíně, Vranová č. 101, a otce P. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, za účasti navrhovatele města Blansko , se sídlem městského úřadu v Blansku, nám. Svobody č. 32/3, Krajského státního zastupitelství v Brně , se sídlem v Brně, Mozartova č. 18/3, a pěstounky D. Z. , narozené dne XY, bytem v XY, o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky, o omezení rodičovské odpovědnosti otce, a o úpravu styku matky s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 0 Nc 3502/2020, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2022 č.j. 16 Co 137/2022-346, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroku II. a části výroku I., v nichž bylo rozhodnuto o přímém a nepřímém styku matky s nezletilým) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel (město Blansko) se návrhy podanými u soudu prvního stupně dne 4.11.2020 a 19.11.2021 domáhal pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky a omezení rodičovské odpovědnosti otce ve vztahu k nezletilému AAAAA. Návrh ve vztahu k matce odůvodnil tím, že nezletilý, který se narodil mimo manželství, trpí vývojovou dysfázií a poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), jsou u něj přítomny autistické rysy; současně bylo dětskými lékaři P. a K. konstatováno podezření na Münchhausenův syndrom by proxy ze strany matky (syndrom CAN). Dne 5.8.2016 byl nezletilý se souhlasem matky (z důvodu její hospitalizace na Krizovém centru Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno – Bohunice) přijat do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – Fondu ohrožených dětí Klokánek Brno, kde byl až do října 2017, poté byl předán do osobní péče D. Z. a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27.6.2018 č.j. 125 P 10/2017-314 byl jmenované svěřen do pěstounské péče. V pěstounské péči se zdravotní stav nezletilého stabilizoval, vyvíjí se přiměřeně věku, spolupráce s pěstounkou je hodnocena velmi dobře. Po pravidelných návštěvách matky je však nezletilý neklidný a arogantní, odmítá spolupracovat a převládá agrese k ostatním dětem i paní učitelce na základní škole. Od ledna 2018 s nezletilým pracuje psycholožka V. z důvodu psychosomatických obtíží vázaných právě reaktivně na přípravnou fázi před kontaktem s matkou a následně protrahované obtíže v souvislosti s realizovaným kontaktem. Zpočátku byla frekvence styků nezletilého s matkou 1x týdně, postupně se kontakty rozvolňovaly do frekvence 1x měsíčně, poté 1x za dva měsíce v rozsahu cca 90 minut a nakonec dne 8.9.2020 bylo s matkou dohodnuto rozvolnění kontaktů na frekvenci 1x za půl roku v návaznosti na přetrvávající negativní reakce nezletilého na styk. Navržený zásah do rodičovské odpovědnosti matky je podle názoru navrhovatele odůvodněn též tím, že s matkou probíhá velmi náročná komunikace, kdy matka se často na jednání dostavuje v doprovodu pracovníků různých neziskových organizací, získané informace detailně rozebírá, požaduje explicitní vysvětlení jednotlivých aspektů setkávání se synem včetně předvídání možných budoucích reakcí. Je zřejmé, že matka se tímto způsobem snaží získat a udržet ucelený přehled o situaci svého syna, získané informace však není schopna dostatečné integrovat a následně je vhodnou formou realizovat ve prospěch dítěte. Návrh ve vztahu k otci navrhovatel odůvodnil tím, že otec s nezletilým nikdy nevedl společnou domácnost, nikdy o svého syna nepečoval, nezletilý otce nezná, a otec souhlasí s tím, aby mu byla jeho rodičovská odpovědnost „odebrána“.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14.4.2022 č.j. 0 Nc 3502/2020-265 pozastavil matce výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA (výrok I.) s tím, že matka je oprávněna se s nezletilým stýkat vždy 1x za 3 měsíce, a to vždy v prvním týdnu ledna, dubna, července a října daného roku „při osobním setkání za účasti pěstounky D. Z. a pověřené pracovnice OSPOD Blansko“ (výrok II odst. 1), a dále je matka oprávněna „realizovat styk s nezl. písemnou formou zasílanou maximálně 2x do měsíce na adresu pěstounky“ (výrok II. odst. 2); současně zamítl návrh na omezení rodičovské odpovědnosti otce (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že České republice – Okresnímu soudu v Blansku se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok V.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že matka (jak se podává ze znaleckých posudků MUDr. Mezníka ze dne 27.12.2017 a 27.1.2022 a výslechu znalce) trpí smíšenou poruchou osobnosti, s trvalými projevy maladaptivního chování, hluboce zakotvenou ve struktuře osobnosti. V psychickém obraze matky jsou přítomny symptomy, které jsou do jisté míry kontraindikovány pro výchovu a péči o děti; především je to absence motivace péče o syna, pravděpodobně v důsledku „nenastartování mateřských instinktů a reflexů“. V konkrétním chování matky to vede k projevům, které lze označit jako „hru na maminku“, aniž by skutečně zvnitřnila a prožila mateřskou roli. Tato porucha není medicínsky či psychologicky zvládnutelná (nejde léčit, medikace by tedy byla nadbytečná); psychoterapie pomáhá matce udržet jakousi úroveň její sociální adaptace, nevede však k změně její psychické struktury či posílení jejích výchovných kompetencí. Jde o stav, který je možné označit jako trvalý a fixovaný. Podle názoru znalce se pobyt AAAAA v pěstounské rodině pozitivně projevil v jeho psychickém obraze, symptomy spadající do tzv. syndromu CAN jsou již malé intenzity a z velké části jsou vytěsněny. Zůstaly nicméně uloženy v jeho nevědomí a ovlivňují jeho vztah k matce; nelze mít za jednoznačné prokázané, že by interakce mezi AAAAA a jeho matkou negativně ovlivňovaly jeho psychický stav, vztah nezletilého k matce však zůstává nadále zhruba stejný, při setkání je odtažitý, citově chladný. Vycházeje z uvedeného soud prvního stupně především akcentoval, že „od vydání rozhodnutí o svěření nezletilého do pěstounské péče (tj. po dobu 4 let) se nezměnilo ničeho, a to jak po stránce sociálního zakotvení či výchovného zázemí na straně matky, tak v otázce psychického stavu matky“, přičemž „žádné zásadní změny nelze očekávat“. Matce sice „nelze upřít nepochybnou snahu, z průběhu celého řízení je evidentní její aktivní zapojování se, vyhledávání odborné pomoci lékařů, úřadů či neziskových organizaci, avšak ani to nemůže překonat základní psychický hendikep matky“, pro který matka není způsobilá „vykonávat rodičovskou odpovědnost ve smyslu ust. §858 o.z., tedy nejen vykonávat bezprostřední péči o nezl. AAAAA ve smyslu jej živit, poskytovat mu ubytování a starat se o jeho základní potřeby, ale též pečovat o jeho zdraví, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, ochraňovat jej, zajišťovat jeho výchovu, etc.“. Matka sice deklaruje, že převzetí dítěte do své péče by zvažovala, „jen pokud by se stalo něco pěstounům“ nebo „pokud by se vdala“, avšak kdyby změnila názor, „má soud jednoznačně za to, že přenesení faktického výkonu rodičovské odpovědnosti zpět z pěstounky na matku by nebylo a není v zájmu nezletilého“, stejně tak jako zapojování matky do spolurozhodování o dalších, shora předestřených důležitých aspektech života dítěte. Protože soud nemůže spoléhat pouze na předpokládanou racionální autokontrolu ze strany matky a její dosud převážně projevovaný sebekritický přístup ve vztahu k nezletilému, nelze podle jeho názoru „přijmout jiné, méně invazivní a zároveň účinné opatření pro ochranu nezletilého“, než je navrhované pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky podle ustanovení §869 o.z., neboť matce ve výkonu její rodičovské odpovědnosti brání její zdravotní stav, resp. její psychické predispozice (tj. objektivní okolnosti), přičemž soud tak „rozhodl i přesto, že matčin stav je dle výsledku dokazování trvalý a nejde o přechodnou či krátkodobou záležitost, jak předpokládá komentářová literatura (nikoliv však zákon)“. Při rozhodování o možnosti styku matky s nezletilým vzal soud prvního stupně v úvahu, že nezletilý AAAAA po stycích s matkou mívá somatické problémy, bývá agresivní, vulgární, nemůže se zklidnit a soustředit na práci, dostává se do afektivních stavů. Přesto však považoval za vhodné, aby byly zachovány v jisté pravidelnosti styky nezletilého s matkou tak, „aby na jedné straně nebyly pro nezletilého nepřiměřeně zatěžující, zároveň však, aby umožnily zachování a případně i rozvíjení jeho vztahu s biologickou matkou“. Podle jeho názoru „při citlivém přístupu ze strany matky (zohlednění pravidel a přání nezletilého) i pěstounky (pečlivá příprava na setkání ve smyslu pozitivní motivace, spoluplánování kontaktů s nezletilým, zároveň však nezdůrazňování a nepřikládání statusu výjimečnosti těmto setkáním) budou styky ve frekvenci 4x ročně jistou rutinou v pozitivním slova smyslu, která bude dobrou přípravou pro období AAAAA dospívání a jeho dospělé vyrovnání se s osobní zátěží z minulosti“. Soud prvního stupně přitom matce umožnil též písemný styk s nezletilým, přičemž zdůraznil nezbytnost pečlivého vážení vhodné formy i obsahu zasílaných písemností. Ve vztahu k otci pak dospěl k závěru, že ačkoli se otec se synem nezná, nemá s ním od narození žádný kontakt a nezletilý o seznámení s ním nestojí, přesto nejsou naplněny podmínky pro jeho zbavení (omezení) rodičovské odpovědnosti, neboť laxní přístup otce k nezletilému „není natolik závažný způsob zanedbávání rodičovské odpovědnosti“, a zároveň soud „neshledal žádný zájem dítěte na omezení rodičovské odpovědnosti otce“.
K odvolání matky, pěstounky a navrhovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.8.2022 č.j. 16 Co 137/2022-346 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou výroku II. odst. 1, ve kterém tento rozsudek změnil „jen“ tak, že „osobní styk matky s nezl. AAAAA proběhne za účasti pěstounky a klíčové pracovnice doprovázející organizace, jinak jej (v této části) potvrdil“; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice – Okresnímu soudu v Blansku se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěními soudu prvního stupně i jeho právními závěry, pouze považoval z praktických důvodů za nutné uvést ve výroku II. v odstavci prvním obecné určení doprovázející organizace slovy: „klíčová pracovnice doprovázející organizace“, neboť je skutečností, že může dojít a dochází (jak ostatně i v tomto případě) ke změnám v subjektu doprovázející organizace. Odvolací námitky matky odmítl s odůvodněním, že zdravotní stav matky je neměnný (smíšená porucha osobnosti), nelze očekávat zásadní změny, matka za pomoci odborníků jen udržuje přijatelnou úroveň sociální adaptace, ovšem beze změny její psychické struktury či posílení její výchovné kompetence. Rovněž odvolací soud oceňuje, že „matka vědoma si svého zdravotního stavu, zajistila nezletilému AAAAA podnětné a rodinné výchovné prostředí, kde je spokojen, prospívá a je o něj řádné pečováno“. Matka přitom – jak zdůraznil – nebyla své rodičovské odpovědnosti zbavena, pouze z objektivních důvodů (pro její duševní stav) jí byla rodičovská odpovědnost pozastavena; nejde tedy o sankční omezení rodičovské odpovědnosti. Uvedený zásah do rodičovské odpovědnosti matky byl učiněn „i s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého AAAAA tak, aby nebyl vystaven somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i pokud jde o četnost styků matky s nezletilým, neboť rovněž podle jeho názoru „je zcela nepochybně v silách pěstounky, a to i za účasti odborníků a doprovázející organizace připravit nezletilého AAAAA na to, že se s matkou uvidí 4 x ročně (a nikoliv pouze 2 x ročně), když v tomto směru se lze opřít o závěry znaleckého posudku, kde nebylo nikterak jednoznačně postaveno, že na stavech, do kterých se nezletilý AAAAA dostává, se podílí jen matka, ale podílejí se na nich i případné školní neúspěchy či jeho aktuální možné rozpoložení“. Rozšířeni tohoto styku oproti předchozí dohodě tak „může přispět k rozvíjení vztahu s biologickou matkou, pochopitelně v rámci možností s ohledem na její zdravotní stav i stav nezletilého AAAAA“. Ve vztahu k otci se odvolací soud také ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že do rodičovské odpovědnosti otce není v současné době třeba zasahovat, neboť za dané situace, kdy otec již řádně platí výživné, spolupracuje s OSPOD, nikterak nebrání ve výchově a péči o nezletilého pěstounům, a kdy nelze jednoznačně vyloučit změnu jeho přístupu do budoucna, „nemá ani odvolací soud za prokázané, že by přijetí sankčního opatření v podobě omezení rodičovské odpovědnosti otce bylo nezbytně nutné a bylo by jej nutno vyžadovat v zájmu nezletilého AAAAA“. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že „zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro nezletilé dítě, čímž se soudy obou stupňů v případě nejlepšího zájmu nezletilého AAAAA řídily“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do části výroku I., jímž byl pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti matky) podala matka dovolání. Namítala, že odvolací soud „nesprávně posoudil naplnění podmínek pro postup podle §869 o.z.“. Zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu může být pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti vysloveno jen tehdy, kdy vedle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. Odvolací soud spatřoval nejlepší zájem dítěte v tom, „aby nezletilý nebyl vystaven somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“. Podle mínění matky však pozastavení výkonu její rodičovské odpovědnosti nemá vliv na projevy AAAAA, neboť k těm má údajně docházet v souvislosti se setkáním s matkou, přičemž oprávnění stýkat se s nezletilým bylo matce zachováno. Navíc – jak dále uvedla – odvolacím soudem popisované projevy nezletilého nastávají například i při neúspěších ve škole, nadto u nezletilého nastupuje pubescentní období a na tyto projevy může mít vliv i aktuální rozpoloženi. Matka se proto domnívá, že „soudy nedostatečně rozlišují mezi nutností a důvody pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti a právem matky stýkat se s nezletilým“. Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky nebylo v daném případě na místě, neboť tento zásah nebyl nezbytný, tak jak vyžaduje judikatura. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze podle jejího názoru dovodit, že by se odvolací soud dostatečné zabýval hledisky objektivního důvodu a nejlepšího zájmu dítěte. Špatný psychický stav matky neznamená, že by nemohla vykonávat rodičovskou odpovědnost, když navíc sama matka si je této skutečnosti vědoma a má snahu pomocí psychoterapie, pravidelné spolupráce s psychiatrem a pomocí duchovních aktivit dosáhnout zlepšení psychického stavu. Podle mínění matky „nejsou pouhé odchylky od běžného způsobu chování a myšlení závažnou okolností a objektivním důvodem, ani skutečností ohrožující nejlepší zájem dítěte, jakož ani naléhavou potřebou odůvodňující zásah soudu do práva matky na rodinný život“. Soudy však převzaly závěry psychologického znaleckého posudku „zcela selektivně, a na základě některých dílčích poznatků znalce usoudily, že matčiny výchovné kompetence nejsou takové, aby mohla zastávat mateřskou roli“. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že k posouzení trvalosti a neměnnosti jejího duševního stavu je oprávněn psychiatr. V této souvislosti rovněž zdůraznila, že jednání matky se nedostává do rozporu s nejlepším zájmem nezletilého, nikdy nedělala žádné potíže, nezasahovala do rozhodnutí pěstounky stran výběru školy, volnočasových aktivit, lékařských zákroků apod., naopak vždy aktivně a vstřícně spolupracovala a respektovala výchovné metody pěstounky. Proto považuje právní hodnocení soudů za nesprávné, „neboť je ji upírán výkon rodičovské odpovědnosti toliko z důvodu jejího nepříznivého zdravotního stavu, který si sama nepřivodila“, což „toliko přispívá ke stigmatizaci a prohlubováni depresivních a stresových stavů matky“. Podle jejího názoru k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti lze přistoupit v případě, že rodič nemůže o dítěti rozhodovat či za něj právně jednat; toho je však matka schopna, stejně tak jako pečovat o citový, rozumový a mravní vývoj nezletilého, „byť aktuálně není schopna vykonávat bezprostřední osobní péči o nezletilého“. Závěrem dovolatelka podotkla, že „je naprosto absurdní“, že u matky soudy nekompromisně shledávají důvody pro pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, zatímco otci, který dlouhodobě nemá o nezletilého zájem, dříve ani neplnil vyživovací povinnost a za toto byl i odsouzen, byla zachována plná rodičovská odpovědnost, a je tak oprávněn rozhodovat o významných okolnostech v životě nezletilého. S ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu
– dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí rozsudek odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky, za jakých podmínek může soud podle ustanovení §869 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), rozhodnout o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti (plně svéprávného) rodiče, který trpí duševní poruchou. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání matky je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. §880 o.z.). Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (§875 odst. 1 o.z.). Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven (§865 odst. 1 o.z.).
Podle ustanovení §858 o.z. rodičovská odpovědnost (dříve terminologicky vymezená jako „rodičovská zodpovědnost“) zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
Podle ustanovení §866 o.z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení §869 odst. 1 o.z. brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče pozastavuje.
Podle ustanovení §870 o.z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Podle ustanovení §871 odst. 1 o.z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje několik druhů opatření, v nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče, jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivá opatření se liší svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů na straně rodiče je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován. Podle toho, zda tyto důvody mají objektivní nebo subjektivní charakter (uvažováno z hlediska zavinění rodiče), rozlišujeme opatření nesankční (preventivní) povahy a opatření, která mají jak preventivní, tak sankční povahu. Z logiky věci plyne, že objektivní důvody, které nespočívají na zavinění rodiče, zpravidla budou znamenat přijetí (mírnějších) nesankčních opatření, zatímco subjektivní důvody budou naopak směřovat k přijetí opatření, která mají povahu preventivní i sankční (§870 a §871 o.z.). Z hlediska závažnosti důsledků zásahu je rozlišováno, zda soudem přijaté opatření odebírá rodiči (zcela nebo částečně) nositelství rodičovské odpovědnosti, anebo (zcela nebo zčásti) pouze její výkon. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její nositelství). Opačně však, je-li dotčena samotná rodičovská odpovědnost, je tím dotčen i její výkon. Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena rodičovská odpovědnost samotná. S ohledem na uvedená kritéria je pak zřejmá hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte podle ustanovení §924 až 926 o.z. (kdy ještě nedochází k zásahu do rodičovské odpovědnosti) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 24 Cdo 3883/2022 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.2.2019 sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech konkrétního případu. V tomto rámci je soud povinen vždy povinen zvažovat, zda lze použít mírnější prostředek tak, aby rodinné poměry dítěte byly narušeny co nejméně.
Je mimo pochybnost, že jako nejmírnější prostředek zásahu do rodičovské odpovědnosti, který má nesankční povahu, je chápáno pozastavení (sistace) výkonu rodičovské odpovědnosti. K tomu může dojít jednak ze zákona v případě rodiče, který doposud nenabyl zletilosti (srov. §868 odst. 1 o.z.), nebo rodiče (omezeného ve svéprávnosti), jehož svéprávnost byla v oblasti rodičovské odpovědnosti omezena (srov. §868 odst. 2 o.z.), a jednak z rozhodnutí soudu v případě (plně svéprávného) rodiče, kterému ve výkonu rodičovské odpovědnosti brání důležitá objektivní překážka (srov. §869 o.z.). V již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 24 Cdo 3883/2022 přitom dovolací soud zaujal stanovisko, že důvodem pro pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím (§869 o.z.) může být – jak k tomu ostatně správně dospěly rovněž soudy obou stupňů v projednávané věci – i trvalá duševní porucha (plně svéprávného) rodiče, jakou trpí matka nezletilého AAAAA (dovolatelka). Dále zde pak dovolací soud vyložil, že i v případě pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, může soud (stejně jako v případě omezení nebo omezení výkonu rodičovské odpovědnosti), pozastavit rodiči výkon rodičovské odpovědnosti v celém rozsahu nebo jen v rozsahu některých jejích složek (případně jen některých právních jednání), v závislosti na tom, v jaké míře není rodič schopen (není způsobilý) z důvodu duševní poruchy rodičovskou odpovědnost vykonávat. Současně zdůraznil, že z důvodu nepříznivého zdravotního (duševního) stavu rodiče může soud přistoupit k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti pouze tehdy, jestliže to vyžaduje zájem dítěte, a deklaroval oprávnění soudu, že v odůvodněných případech může rodiči, u něhož byl (lhostejno v jakém rozsahu) pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti, určit soudním rozhodnutím styk s dítětem.
Kromě toho je zde třeba zmínit, že nesankční povaha pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, které je založeno na objektivních důvodech bránících rodiči ve výkonu rodičovské odpovědnosti, je zdůrazněna tím, že rodiči je zachováno nositelství rodičovské odpovědnosti (pasivní složka rodičovské odpovědnosti), pozastaven je mu (v odpovídajícím rozsahu) pouze její výkon, tedy aktivní složka rodičovské odpovědnosti; zachování pasivní složky rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče se přitom projevuje zejména tou skutečností, že rodiči zůstává právo na informace o dítěti. Jestliže tedy soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že tento rodič je i nadále formálně nositelem (celé) rodičovské odpovědnosti, ale povinnosti a práva z ní vyplývající (v pozastaveném rozsahu) nemůže vykonávat. Výkon těchto povinností a práv se pak koncentruje v osobě druhého rodiče. Tyto právní důsledky a reálné konsekvence jsou bezpochyby zásadní nejen pro rozhodnutím dotčeného rodiče (ale i pro druhého rodiče), jakož i samozřejmě pro nezletilé dítě (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2018 sp. zn. 30 Cdo 412/2018).
Pro všechna opatření soudu, která zasahují do rodičovské odpovědnosti, je společné, že zpravidla vždy určitým způsobem – podle druhu přijatého opatření – ovlivňují rodinný život dítěte. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem. Nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí. Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti tedy může být – jak bylo zdůrazněno již výše – vysloveno jen tehdy, jestliže takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012) a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12.7.2001, stížnost č. 25702/94, bod 178) – je nezbytné vzít v úvahu při výběru nejvhodnějšího opatření. Soud přitom musí mít na zřeteli, že vysvětlení této aplikační úvahy a konečný hodnotící úsudek, proč nakonec bylo přistoupeno k takovému opatření, musí z jeho rozsudku jednoznačně vyplývat.
V projednávané věci odvolací soud dovoláním napadeným výrokem I. rozsudku rozhodl (ve shodě se soudem prvního stupně) o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky (dovolatelky) vůči nezletilému AAAAA. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že matka „roli pečujícího rodiče“ nezvládala z důvodů, jež mají původ v nepříznivém duševním stavu matky, která trpí duševní poruchou (smíšenou poruchou osobnosti), její zdravotní stav „je neměnný, nelze očekávat zásadní změny, matka za pomoci od odborníků jen udržuje přijatelnou úroveň sociální adaptace“, její snaha však „nevede ke změně její psychické struktury či posílení její výchovné kompetence“. Za tohoto stavu „i s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého AAAAA tak, aby nebyl vystaven somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“, podle názoru odvolacího soudu „vyvstala nutnost rodičovskou odpovědnost matky omezit (správně pozastavit)“. Současně zdůraznil, že „matka nebyla své rodičovské odpovědnosti zbavena, toliko z objektivních důvodů (zdravotního stavu), jí byla rodičovská odpovědnost pozastavena, neboť závěry znaleckého posudku jsou zcela zřejmé a jsou ve vztahu ke zdravotnímu stavu u matky jednoznačně a pregnantně odůvodněné“. Uvedenými závěry se přitom odvolací soud toliko vyjádřil k odvolacím námitkám matky poté, co konstatoval, že „soud prvního stupně velice pregnantně a výstižně uvedl, co hodnotil na základě jakých skutečností a z čeho dospěl ke svému rozhodnutí a jak uvažoval (viz body 29.-31. jeho odůvodnění)“, s tím, že „na tyto závěry lze jen odkázat a odvolací soud by jen dále v podstatě jinými slovy uvedl totéž“.
Takto strohý úsudek odvolací soudu o tom, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému zásahu do rodičovské odpovědnosti matky, o jakém rozhodl v napadeném rozsudku, který navíc pouze zcela obecně odkazuje na závěry soudu prvního stupně, nelze – s ohledem na shora podaný výklad – považovat za dostačující. Dovolací soud nepochybuje o tom, že duševní porucha matky (zřejmě trvale) zásadním způsobem ovlivňuje její schopnost vykonávat rodičovskou odpovědnost vůči nezletilému AAAAA, což jistě lze z hlediska ochrany zájmů nezletilého AAAAA považovat za rizikový stav. Dovolací soud rovněž sdílí názor odvolacího soudu, že přijaté opatření by mělo směřovat k tomu, „aby (AAAAA) nebyl vystaven somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“. Jak ovšem lze přisvědčit dovolatelce, k těmto negativním, zdraví ohrožujícím stavům v životě AAAAA docházelo vesměs v souvislosti se stykem (ať již přímým či nepřímým) matky s nezletilým. Proto také byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu upraven přímý (osobní) styk matky s nezletilým AAAAA velmi úzce, pouze „1x za 3 měsíce“ (tedy 4x ročně), navíc – jak si přál AAAAA – za asistence „mámy D.“ (pěstounky) a „tety L.“ (ve výroku napadeného rozsudku tato osoba označena jako „klíčová pracovnice doprovázející organizace“); současně byl matce zásadním způsobem omezen i nepřímý styk s nezletilým, a to pouze na „písemnou formu zasílanou maximálně 2x do měsíce na adresu pěstounky“. Zde je nutno podotknout, že matka (dovolatelka) omezení styku s nezletilým v tomto směru bez výhrad přijala (nevyužila žádný opravný prostředek).
Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že při rozhodování o nezbytnosti a šíři zásahu do rodičovské odpovědnosti matky, k němuž (ve shodě se soudem prvního stupně) přistoupil, náležitě neuvážil, zda ochrana zájmu nezletilého „tak, aby (AAAAA) nebyl vystaven somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“, není zajištěna již tím, že matce byl pravomocným soudním rozhodnutím stanoven styk s nezletilým velmi omezeně (úzce). Při této velmi nízké frekvenci (především přímého) styku s nezletilým je matka nepochybně zásadním způsobem vyloučena z běžných záležitostí týkajících se každodenního života nezletilého a nelze pochybovat o tom, že již tímto opatřením je možnost matky negativně zasahovat do života nezletilého a ohrožovat jeho zájmy značně eliminována. Konečný závěr soudu o podobě přijatého opatření tedy musí být podložen rovněž adekvátními úvahami o tom, z jakého důvodu právě toto opatření (i přes zcela zásadní omezení styku matky s nezletilým) nezbytně vyžaduje zájem nezletilého. V této souvislosti odvolací soud rovněž náležitě nezohlednil dosavadní (faktické) chování matky stran současného rodinného zázemí AAAAA, ani její neutuchající upřímný zájem o nezletilého. Odvolací soud sice na jedné straně „ocenil“, že „matka vědoma si svého zdravotního stavu, zajistila nezletilému AAAAA podnětné a rodinné výchovné prostředí, kde je spokojen, prospívá a je o něj řádné pečováno“, na druhé straně však nikterak nevysvětlil, jak (jakým způsobem) současné chování matky (vyjma jejího styku s nezletilým) ohrožuje zájmy nezletilého, případně s nimi není v souladu, a v jakých oblastech rodičovské odpovědnosti proto matka selhává natolik, že je třeba v zájmu nezletilého do její rodičovské odpovědnosti (v odpovídajícím rozsahu) soudně zasáhnout.
V neposlední řadě odvolací soud neučinil součástí svých úvah ani výše zmíněný právní důsledek opatření, které přijal, a to v podobě koncentrace výkonu všech rodičovských práv a povinností vůči nezletilému v osobě otce, který ovšem o nezletilého dlouhodobě nejeví zájem, pouze donucen trestním postihem platí výživné. Naprosté opominutí vypořádat se s tímto důsledkem pro vztahy mezi biologickými rodiči nezletilého by zřejmě mohlo vůči matce působit i demotivačně s ohledem na její dosavadní snahu o prospívání nezletilého AAAAA mimo její osobní péči.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu