ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1402.2020.3
sp. zn. 25 Cdo 1402/2020-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. K. , advokát se sídlem XY, správce pozůstalosti zůstavitelky a původní žalobkyně H. P., narozené dne XY, zemřelé dne 20. 3. 2021, posledně bytem Nová Ulice, Litovelská 1350/2a, 779 11 Olomouc, proti žalované: Mendelovo gymnázium, Opava, příspěvková organizace, IČO 47813113, se sídlem Komenského 397/5, 746 01 Opava, zastoupená Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem Olomoucká 153/25, 746 01 Opava, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 233/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2019, č. j. 71 Co 318/2018-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 71 Co 318/2018-330, potvrdil k odvolání původní žalobkyně H. P. (dále jen „žalobkyně“) rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 7. 2018, č. j. 17 C 233/2016-212, v napadeném výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení 80 000 Kč a ve výroku III o náhradě nákladů řízení (výrok II soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 79 Kč zůstal odvoláním nedotčen) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem žalované do osobnostních práv žalobkyně, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná na počátku školního roku 2016/2017 podmiňovala poskytnutí učebnice a pracovního sešitu pro výuku anglického jazyka (podle tvrzení žalobkyně v hodnotě 500 Kč a 250 Kč) synovi žalobkyně platbou ze strany žalobkyně. Současně ji upozornila na možnost požádat o příspěvek na učebnice, který následně žalobkyně čerpala. Učebnice nebyly žalovanou bezplatně poskytnuty s odůvodněním, že nebyla udělena schvalovací doložka pro bezplatné zapůjčení těchto učebnic, která byla udělena Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy až koncem září 2016, se zveřejněním ve věstníku ministerstva až koncem října 2016. Bezplatně byly učebnice zapůjčeny synovi žalobkyně v průběhu prosince 2016. V mezidobí měla vyučující anglického jazyka v rámci telefonického hovoru s žalobkyní týkajícího se úhrady učebnic označit žalobkyni za dlužnici. Žalobkyně věc řešila korespondencí s ředitelem žalované, podněty na ministerstvo a stížnostmi u České školní inspekce, která v rámci dvou kontrol u žalované konstatovala porušení školského zákona bezplatným neposkytnutím učebnic v případě, že rodič odmítne jejich úhradu z důvodu hmotné nouze. I následně vyjadřovala žalobkyně opakovaně nespokojenost a nesouhlas s četnými dalšími postupy žalované v rámci studia svého syna, což vedlo k tomu, že koncem roku 2017 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Žalobkyně tvrdila, že následkem všech těchto událostí došlo ke zhoršení jejího fyzického i psychického stavu (od roku 2012 trpěla onkologickým onemocněním a od roku 1995 opakovaně vyhledala psychiatrickou péči). V souvislosti s procesními úkony a k návrhu žalobkyně odvolací soud ze znaleckého posudku z psychiatrie (vypracovaného pro účely trestního řízení) zjistil, že žalobkyně trpí smíšenou poruchou osobnosti v popředí s rysy paranoidními, narcistickými a kverulatorními. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud věc právně posoudil podle §27 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, a §81, §2910, §2894 a §2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalovaná porušila své povinnosti, pokud neposkytla synovi žalobkyně bezplatně požadované učebnice, avšak toto porušení povinnosti nebylo způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Ta byla schopna synovi učebnice zajistit díky příspěvku, který čerpala, a žalovaná sjednala nápravu, když následně učebnice synovi žalobkyně poskytla. Skutečnost, že žalobkyně byla v žádosti o příspěvek nucena přiznat „sociální statut chudoby“, není zásahem do jejích osobnostních práv, neboť se jednalo o faktický stav, který sama žalobkyně prezentovala i v projednávané věci, např. v souvislosti s žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Uzavřel, že zdravotní problémy žalobkyně nebyly způsobeny výhradně jednáním žalované, neboť jimi trpěla již dříve, a pokud došlo k jejich zhoršení, jednalo se o postupný proces způsobený množstvím dalších sporů a žalob, které žalobkyně vedla v souvislosti se studiem svého syna a trestním stíháním. Tyto spory se týkají odlišných skutečností (nesouhlas žalobkyně s hodnocením syna na vysvědčení, spor ohledně umístění skříněk, povolení individuálního studijního plánu apod.) a nesouvisí s otázkou neposkytnutí učebnic. Zásahem do osobnostních práv žalobkyně není ani údajné označení žalobkyně jako dlužnice v rámci telefonického rozhovoru s učitelkou anglického jazyka jejího syna, když se jednalo o soukromý rozhovor, který nebyl nijak zveřejněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to 1) zda existence těžké duševní poruchy u poškozeného je otázkou mající vliv na právní posouzení věci, 2) zda je nutno při posuzování zásahu do osobnostní sféry pracovat s faktem, že těžce duševně nemocný člověk může zásah vnímat jinak než osoba duševně zdravá, 3) zda je nutno při posuzování zásahu do osobnostní sféry aplikovat na osobu duševně nemocnou jiná kritéria než na osobu zdravou a 4) zda je nutno srovnání následků zásahu do osobnostní sféry duševně nemocného poškozeného učinit ve vztahu ke stejně (tj. psychickou poruchou) definované množině „osob v obdobném postavení“. Rekapituluje závěry soudů obou stupňů a namítá, že rozsudky jsou formulovány ve vztahu k ochraně osobnosti psychicky zdravého člověka, nikoliv osoby těžce duševně nemocné, kterou dovolatelka je podle znaleckého posudku MUDr. Černekové. Není proto možné na základě prosté aplikace kritéria „rovnosti“ srovnávat s každou osobou v obdobném postavení rodiče nepostiženého těžkou duševní poruchou, ale srovnání musí být provedeno v rámci skupiny osob, do níž náleží dovolatelka, tj. ve vztahu k osobám trpícím těžkou psychickou poruchou. Má proto za to, že soudy nesprávně vyhodnotily míru zásahu žalované do její osobnostní sféry, včetně zdraví, který nebyl ukončen pouhým poskytnutím učebnice a pracovního sešitu jejímu synovi, ale měl pro ni dalekosáhlé následky. Vadu řízení pak spatřuje v tom, že jí bylo soudy upřeno právo na právní pomoc od počátku řízení, kdy se v důsledku své duševní nemoci sama vzdala zástupce z řad advokátů (nový zástupce už jí ustanoven nebyl) a soud nařídil jednání poté, co nevyhověl její žádosti o odročení jednání a přerušení řízení. Domnívá se, že měla důvod věřit ve správnost postupu soudu při volbě „jiného opatření“ ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř., spočívajícího v nezrušení zastoupení advokátem jakožto ekvivalentu ustanovení opatrovníka účastníku s duševní poruchou. S ohledem na závěry znaleckého posudku tedy nebylo správné ponechat ji bez zastoupení, ani ji vinit ze zneužívání právní pomoci. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu projednání.
V průběhu dovolacího řízení, dne 20. 3. 2021, žalobkyně zemřela. Z toho důvodu bylo dovolací řízení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 25 Cdo 1402/2020-410, přerušeno do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni. Poté, kdy byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2023, č. j. 66 D 1112/2021-271, ustanoven správce její pozůstalosti, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 3. 2023, č. j. 25 Cdo 1402/2020-455, že v řízení bude pokračováno namísto dosavadní žalobkyně se správcem její pozůstalosti, advokátem J. K.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – původní účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Žalobkyně v dovolání předkládá dovolacímu soudu k řešení otázky týkající se posouzení zásahu do osobnosti člověka trpícího duševní poruchou v porovnání se zásahem do osobnosti člověka zdravého. Avšak řešením těchto otázek se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, neboť žalobkyně ve vztahu k základu nároku ani netvrdila, že vzhledem ke své duševní poruše vnímala zásah do svých osobnostních práv jinak než zdravý člověk (neučinila tuto otázku předmětem řízení ve věci samé). Na své duševní onemocnění odkazovala až v odvolacím řízení, a to pouze v souvislosti s tím, že poté, kdy zastoupení soudem ustanoveným zástupcem odmítla, jí již nebyl znovu ustanoven jiný advokát, a s požadavkem na postup podle §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná dále považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu ohledně posouzení intenzity zásahu do její osobnosti, který podle soudu neodůvodňuje relutární satisfakci. Je třeba připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence neoprávněného (protiprávního) zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, přičemž musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003).
Z těchto zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Podle skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) škola, byť neoprávněně, požadovala po žalobkyni jako rodiči zaplacení 750 Kč za učebnice, avšak současně ji informovala o možnosti získat finanční prostředky, přičemž žalobkyně této možnosti využila, a následně (po třech měsících od začátku školního roku) byly učebnice jejímu synovi bezplatně poskytnuty. Pokud tedy bezplatným neposkytnutím učebnic synovi žalobkyně k zásahu do jejích osobnostních práv vůbec došlo (tuto otázku dovolatelka předmětem dovolání neučinila), pak rozhodně intenzita zásahu neodůvodňuje přiznání relutární satisfakce. Žalobkyně finanční prostředky na zakoupení učebnic získala, a to na základě informace od žalované. Navíc byly posléze učebnice jejímu synovi poskytnuty zdarma. Poukazovala-li dovolatelka na stres, kterým v souvislosti s neposkytnutím učebnic zdarma trpěla, bylo prokázáno, že byl vyvolán především jejími dalšími stížnostmi, které s neposkytnutím učebnic již nesouvisely, tedy jinou příčinou. Dovodil-li v projednávané věci odvolací soud, že intenzita případného zásahu do osobnosti žalobkyně neodůvodňuje přiznání relutární satisfakce, je tento závěr plně v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu