ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.145.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 145/2023-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: H. S. , zastoupený Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, 460 01 Liberec, proti žalovanému: město Raspenava , IČO 00263141, se sídlem Fučíkova 421, 463 61 Raspenava, zastoupený Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, 460 05 Liberec, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o zaplacení 474 774,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 401/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 10. 2022, č. j. 35 Co 224/2021-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Douska.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 35 Co 224/2021-225, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 9. 2021, č. j. 12 C 401/2019-194, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 10. 2021, č. j. 12 C 401/2019-198, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 474 774,40 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která doplnil), že žalobce dne 21. 3. 2018 ve 4:25 hod. při cestě do práce šel v Raspenavě po ulici Fučíkova směrem k ulici Nádražní a v místě přechodu asfaltové komunikace na nezpevněný povrch s výtluky na zledovatělé komunikaci pokryté slabou vrstvou sněhu (2 – 3 cm) uklouzl a upadl. Pádem utrpěl zlomeninu krčku kyčle a stehenní kosti, což si vyžádalo operaci a následnou rehabilitaci. Vlastníkem této komunikace je žalovaný, který provádí i zimní údržbu. Zimní údržba na komunikacích, včetně místa, kde došlo k pádu, probíhala v souladu s plánem zimní údržby města Raspenava, podle něhož měla být zahájena v pracovní době do 30 minut od zjištění, že se zhoršila sjízdnost nebo schůdnost, v mimopracovní době do 60 minut od výzvy příslušných pracovníků, že se na místních komunikacích zhoršila sjízdnost nebo schůdnost vytvořením kluzkosti. Plánem údržby byly komunikace rozděleny do dvou skupin podle důležitosti, přičemž komunikace v místě, kde k pádu došlo, mezi prioritní komunikace zařazena nebyla. Od 18. 3. 2018 do 21. 3. 2018 mrzlo a v noci na 21. 3. 2018 i slabě sněžilo, avšak denní teploty dosáhly dne 20. 3. 2018 až +3 °C. Předmětná komunikace byla naposledy před úrazem ošetřena dne 15. 3. 2018. Po právní stránce soudy shodně uzavřely, že nejsou dány předpoklady objektivní odpovědnosti za újmu podle §26 a §27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), neboť žalobce místo s výtluky dobře znal a za situace, kdy několik dní mrzlo a rozhodného dne ráno i sněžilo, nebyla změna ve schůdnosti komunikace nepředvídatelná, a nejedná se proto o závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 silničního zákona. Odpovědnost žalovaného pak odvolací soud neshledal ani podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že žalovaný údržbu předmětné komunikace nezanedbal. Od 17. 3. do 20. 3. 2018 mrzlo, avšak denní teploty dosáhly 20. 3. 2018 až +3 °C, a proto nebyly splněny podmínky pro posyp inertními materiály, který má význam pouze při teplotách pod bodem mrazu. Podle vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, mělo dojít k odstranění závady ve schůdnosti na komunikacích druhého typu do 12 hodin. Jestliže podmínky pro posyp inertními materiály nastaly až v ranních hodinách 21. 3. 2018, tedy v den škodní události, nelze skutečnost, že komunikace nebyla ošetřena již v 4:25 hod., považovat za porušení §9 odst. 3 silničního zákona, §46 vyhlášky č. 104/1997 Sb., ani plánu zimní údržby žalovaného. Vzhledem k tomu, že podmínky pro posyp nastaly až v den škodní události, je bez významu, že naposledy došlo k údržbě komunikace dne 15. 3. 2018. Soud rovněž konstatoval, že žalobce místo pádu znal, běžně jím procházel, mohl tak na nerovném povrchu předpokládat v prohlubních led a mohl využít bezpečnější (byť delší) cesty k nádraží, které žalovaný udržuje prioritně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, sp. zn. II. ÚS 4100/19 a sp. zn. I. ÚS 2853/21. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v závěru, že odvolací soud neshledal objektivní odpovědnost žalovaného za škodu podle §26 odst. 7 silničního zákona a nedovodil, že žalovaný porušil právní předpisy (§9 odst. 3 silničního zákona) a plán zimní údržby. Namítá, že závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zdůraznil, že žalovaný rezignoval na údržbu předmětné komunikace. Jedná se o komunikaci zahrnutou v zimním plánu údržby, a proto má nezanedbatelný význam. Mrzlo od 17. 3. 2018, žalovaný tudíž měl dostatek času na zmírnění závad ve schůdnosti spočívajících v namrzlých úsecích cesty. Předmětná komunikace však byla ošetřena naposledy 15. 3. 2018. Podmínky pro posyp inertními materiály nenastaly až 21. 3. 2018, neboť 20. 3. 2018 nebyly teploty nad bodem mrazu. Žalovaný mohl vyjmout předmětnou komunikaci z plánu zimní údržby. Nelze klást k tíži dovolatele, že nepoužil bezpečnější cestu a neseznámil se s plánem zimní údržby, neboť takový požadavek není přiměřený. Dovolatel užil běžnou cestu zahrnutou v plánu zimní údržby, šel rychlostí přiměřenou svému věku a měl řádnou protiskluzovou obuv. Naopak žalovaný zimní údržbu provedl naposledy šest dnů před úrazem, přestože byly dány podmínky pro posyp. Žalobce namítal, že závěr soudu, že mohl využít bezpečnější cestu, lze zohlednit nanejvýš v rámci posuzování jeho spoluúčasti (§2918 o. z.). Soudy rezignovaly na komplexní posouzení věci vyžadované nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, navíc postupovaly podle překonané judikatury Nejvyššího soudu. Linie judikatury, která vycházela z toho, že se v případě závady ve schůdnosti musí jednat o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti, byla překonána nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 i rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že s napadeným rozhodnutím souhlasí a navrhl odmítnutí dovolání žalobce.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a proto navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá nesprávné právní závěry odvolacího soudu při posouzení objektivní odpovědnosti žalovaného za újmu podle silničního zákona, čímž se podle něj soud odchýlil od ustálené judikatury v dovolání citované.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, publikovaného pod č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“ (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21) Nejvyšší soud vyslovil, že úprava obsažená v silničním zákoně zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (chodci nebo řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek), s čímž v obecné rovině počítá i §2895 o. z., která stíhá vlastníka v případě, že nastane zákonem zvlášť kvalifikovaná okolnost, jíž je újma způsobená uvedenou závadou. Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve schůdnosti, definované v §26 odst. 7 silničního zákona. Závadou ve schůdnosti může být jen takový úsek (místo) komunikace, který se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti (sjízdnosti) se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod č. 57/2017 Sb. rozh. obč.). Jinými slovy závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 silničního zákona a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že je uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020).
K pádu žalobce došlo na nezpevněném úseku komunikace s výtluky, které žalobce dobře znal, neboť si jím běžně zkracoval cestu k nádraží, a to poté, kdy několik dní převážně mrzlo. Bylo proto možno na takové komunikaci předpokládat zledovatělá místa, a to zvlášť na nerovném povrchu s výtluky, v nichž se drží voda. V nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, vyslovil Ústavní soud závěr, že „domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku (místní komunikace), je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců“. V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 pak Nejvyšší soud poukázal na to, že prvek předvídavosti chodce není samoúčelný; nestojí sám o sobě, nýbrž je třeba jej posuzovat v kontextu celého ustanovení §26 odst. 7 silničního zákona, které směřuje k objektivizaci celého systému tohoto typu odpovědnosti tím, že povinnost předvídat spojuje s pohybem přizpůsobeným stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Tento požadavek tedy logicky navazuje na pravidlo formulované v §27 odst. 1 silničního zákona (že za újmu způsobenou stavebním a dopravně technickým stavem pozemních komunikací jejich vlastník odpovědnost nenese, a tudíž je každý jejich uživatel povinen respektovat při svém pohybu kvalitu a povahu komunikace). Ostatně tuto povinnost ukládá i zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a to v §4 písm. a), který sice sleduje jiný účel (bezpečnost účastníků silničního provozu a prevence jejich střetů), avšak je úzce provázána s úpravou odpovědností vlastníka komunikace za závady, které účastníku i při splnění jeho povinností mohou způsobit újmu. Míra předvídavosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je pak odvozena právě od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá posledně uvedené ustanovení. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý. Uzavřel-li tedy soud, že místo pádu nebylo natolik kvalitativně zhoršené oproti ostatnímu stavu komunikace, po níž žalobce šel, jeho stav byl proto pro žalobce předvídatelný, a proto se nejednalo o závadu ve schůdnosti ve smyslu výše uvedeného výkladu, je jeho závěr zcela v souladu s ustálenou judikaturou, včetně judikatury dovolatelem namítané.
V souladu s již ustálenou judikaturou se odvolací soud zabýval i posouzením existence odpovědnosti žalovaného za újmu vzniklou žalobci podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník, která nastupuje tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona. Soud se při posouzení, zda se žalovaný dopustil protiprávního jednání, zabývá tím, zda vlastník (správce) komunikace řádně plnil svou povinnost udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví a potažmo ze samotného smyslu a účelu právní úpravy silničního zákona, jenž sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost. Vznik obecné „subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost [typicky zanedbání pravidelné zimní údržby či jiné péče o stav komunikace (§2901 o. z.) či případně vadné provedení údržby, které stav komunikace naopak zhorší (§2900 o. z.)]; od 13. 11. 2015 představuje porušení povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace porušení ustanovení §9 odst. 3 silničního zákona. V případě obou typů odpovědnosti pak může přicházet v úvahu i tzv. spoluzpůsobení či výlučné způsobení si újmy ze strany poškozeného ve smyslu §2918 o. z. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020).
Ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy (která nepodléhají dovolacímu přezkumu) vyplývá, že žalovaný předmětnou komunikaci ošetřil naposledy 15. 3. 2018. Od 17. 3. 2018 sice mrzlo, ale dne 20. 3. 2018 vystoupaly teploty nad bod mrazu, a proto nebyly splněny podmínky pro posyp komunikací inertními materiály, neboť by nebyl účelný. Před úrazem žalobce nastaly podmínky pro posyp až v noci na 21. 3. 2018, protože opět mrzlo a napadly dva až tři centimetry sněhu. Žalobci se úraz stal 21. 3. 2018 ve 4:25 hod. ráno cestou na vlak. Za těchto skutkových okolností lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za porušení povinnosti stanovené §9 odst. 3 silničního zákona nelze považovat, nebyla-li předmětná komunikace ošetřena v brzkých ranních hodinách poté, co v noci po oblevě mrzlo a napadl sníh. To platí zvláště za situace, kdy se podle plánu zimní údržby nejednalo o prioritní komunikaci, ale komunikaci zařazenou do druhého ze dvou stupňů důležitosti (kde prováděcí vyhláška k silničnímu zákonu ukládá povinnost provést ošetření do 12 hodin). V této souvislosti lze připomenout usnesení ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1634/21, ve kterém Ústavní soud vyslovil: „ po vlastníkovi komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, které je třeba ošetřit. “ Lze proto uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný za újmu žalobce neodpovídá ani podle ustanovení občanského zákoníku, neboť své povinnosti vlastníka komunikace neporušil, je v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítal-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, nelze přehlédnout, že dovolatel vychází z odlišného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudy v průběhu řízení, neboť tvrdí, že dne 20. 3. 2018 nebyly teploty nad bodem mrazu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není přitom zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolatel se dále snaží se skutkovými zjištěními soudu polemizovat, pomíjí ovšem, že dovolací soud není oprávněn správnost skutkového stavu přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se pro nadbytečnost nezabýval námitkami dovolatele, které se týkaly jeho spoluúčasti na vzniklé újmě (využití nejméně bezpečné cesty, neseznámení se s plánem zimní údržby). Není-li dán základ nároku ani podle silničního zákona ani podle občanského zákoníku, není k posuzování spoluúčasti podle §2918 o. z. důvod.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu