ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1582.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1582/2022-144
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) AAAAA (pseudonym) , narozený XY, b) BBBBB (pseudonym) , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 51/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 35 Co 388/2021-120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 35 Co 388/2021-120, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2021, č. j. 30 C 51/2019-86, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. E. Z. (dále též jen „původní žalobkyně“) se jako druhotná oběť žalobou podanou dne 1. 4. 2019 domáhala náhrady ve výši 2 400 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí těžkým ublížením na zdraví jejímu druhovi E. M., bolestného ve výši 51 372 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění 200 000 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení zemřela a na její místo v řízení nastoupily její děti, nynější žalobci a) a b).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 30 C 51/2019-86, zamítl žalobu v celém rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 4. 12. 2015 kolem 16:38 došlo ke střetu autobusu tov. zn. XY reg. zn. XY, který řídil T. Č. a který byl z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla pojištěn u žalované, s chodcem E. M., který přecházel Rohanské nábřeží po vyznačeném přechodu pro chodce. Při nehodě došlo k závažnému zranění poškozeného E. M., a to poranění mozku, je ochrnutý, ve vegetativním stavu. Od 30. 7. 2017 (soud nesprávně uvádí datum 30. 7. 2015, tedy ještě před nehodou) je umístěn v zařízení XY, je imobilní, upoután na lůžko a závislý na pomoci druhých. Řidič autobusu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 2 T 93/2016, odsouzen za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§147 odst. 1, 2 tr. zák.). Řidič a jeho zaměstnavatel, provozovatel autobusu, písemně kontaktovali rodinu poškozeného, s žalovanou spolupracovali na řádném odškodnění poškozeného, řidič nabídl rodině poškozeného dle svých možností finanční částku k odčinění způsobené újmy. Původní žalobkyně žila s poškozeným ve společné domácnosti a měli spolu dvě děti, žalobce a) a b). Zdravotní stav poškozeného po nehodě původní žalobkyni velmi zasáhl. Dne 7. 4. 2019 náhle zemřela na krvácení do mozku. Krátce před smrtí vyhledala pomoc psychoterapeuta. Žalovaná jí dne 24. 9. 2018 vyplatila odškodnění za duševní útrapy ve výši 600 000 Kč. Žalobci od smrti matky žijí v domácnosti svého strýce T. Z., který je jejich poručníkem. Aktivní věcnou legitimaci žalobců soud dovodil podle §2009 odst. 2 ve spojení s §1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Dále se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou, kterou posoudil podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) - dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, §619, §620 a §635 odst. 2 o. z., a dospěl k závěru o její důvodnosti. Soud uzavřel, že původní žalobkyně se o škodě, jejím přibližném rozsahu a o pojistiteli škůdce dozvěděla již v době nehody dne 4. 12. 2015 nebo nejpozději ve dnech následujících. Žaloba však byla podána až 1. 4. 2019, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, jejíž běh skončil ke dni 4. 12. 2018. Námitku promlčení nepovažoval soud prvního stupně za rozpornou s dobrými mravy, neboť neshledal natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly tak významný zásah do principu právní jistoty. K nároku původní žalobkyně na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění soud uvedl, že smutek a stres působící na sekundární oběti jako psychicky nepříznivé a ztěžující stavy, které ve svém důsledku mohou mít i vliv na jejich celkový zdravotní stav, nelze pokládat za ublížení na zdraví ve smyslu §2958 o. z. Tyto skutečnosti lze vzít v úvahu při rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §2959 o. z. (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 79/2020 a 4 Tdo 302/2018), který se však promlčel.
3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 35 Co 388/2021-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil o zjištění, že poškozený po nehodě prodělal několik operací, je ochrnutý na všechny končetiny, po celou dobu byl upoután na lůžko, bez projevů vůle, není v ohrožení života, ale je ve vigilním kómatu (nereaguje na žádné podněty). Původní žalobkyně byla léčena u psychiatra pro protrahovanou depresivní reakci. Zastoupena advokátem byla od 23. 8. 2018. Ve shodě se soudem prvního stupně věc právně posoudil podle §2959, §619, §620, §626, §629 a §635 odst. 2 o. z., přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 a sp. zn. 25 Cdo 1510/2019. Uzavřel, že zdravotní stav poškozeného byl jednoznačně charakterizován jako velmi vážný, původní žalobkyně jej znala, a proto neshledal důvodnou námitku žalobců, že bylo třeba vyčkat stabilizace jeho zdravotního stavu, neboť ke vzniku újmy na straně původní žalobkyně začalo docházet bezprostředně poté, kdy se o jeho závažném zdravotním stavu dozvěděla. O osobě škůdce se pak dozvěděla nejpozději dne 31. 3. 2016, kdy obdržela dopis od škůdce s návrhem na finanční pomoc. Nárok původní žalobkyně se promlčel v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, která začala běžet 31. 3. 2016 a skončila 31. 3. 2019, kdy se promlčelo právo proti přímému škůdci, neboť žaloba byla podána až 1. 4. 2019. Námitku promlčení neshledal ani odvolací soud uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, přičemž zohlednil, že původní žalobkyně byla již od roku 2018 zastoupena advokátem a že žalovaná jí plnila dobrovolně před podáním žaloby 600 000 Kč. Částku uplatněnou žalobou označil za zjevně přesahující judikaturou předpokládanou výši odškodnění. Uzavřel rovněž, že nárok na bolestné a ztížení společenského uplatnění původní žalobkyně před podáním žaloby řádně neuplatnila ani v průběhu řízení nenabídla žádné důkazy tento nárok prokazující; vzhledem k promlčení celého nároku nevyzval soud stranu žalující k doplnění důkazů ohledně těchto nároků.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost spatřují v tom, že dovolacím soudem má být jinak posouzena otázka aplikace §635 odst. 2 o. z. ve vztahu k přímému právu poškozeného na pojistné plnění vůči pojistiteli podle zákona č. 168/1999 Sb. Argumentují tím, že dovolací soud zaujal stanovisko k tomuto ustanovení až po podání nyní projednávané žaloby, přičemž do té doby byl jeho výklad sporný a nejednotný. Dále namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce určení počátku i konce promlčecí lhůty, jestliže uzavřel, že jednou z okolností, jež je rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu újmy podle §2959 o. z., je vědomost sekundární oběti o zvlášť závažném ublížení na zdraví osoby primárně poškozené, a to bez ohledu na to, zda je zdravotní stav primárně poškozené osoby (byť již od počátku závažný) ustálen či nikoliv (odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, 25 Cdo 79/2020 a 25 Cdo 1887/2021). Odvolací soud se při určování počátku běhu promlčecí lhůty nesprávně spokojil pouze se skutkovým zjištěním, že zdravotní stav otce žalobců byl již bezprostředně po dopravní nehodě zvlášť závažný a nezabýval se tím, k jakému vývoji v jeho zdravotním stavu následně docházelo a kdy byl ustálen. K odklonu od ustálené rozhodovací praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2238/2016) došlo i při určení konce promlčecí lhůty podle §607 o. z., neboť 31. 3. 2019 byla neděle, a proto bylo posledním dnem lhůty pondělí 1. 4. 2019, kdy původní žalobkyně žalobu podala. Dovolatelé rovněž namítají, že se odvolací soud dopustil zásadních procesních pochybení při dokazování, neboť vycházel z hodnocení důkazů, které sám neprovedl, a skutečnosti pouze zmíněné v odůvodnění jiného soudního rozhodnutí, pro jehož účely tyto skutečnosti ani nebyly důkazně zjišťovány, považoval bez dalšího za prokázané. Za nepřípustný považují dovolatelé procesní postup odvolacího soudu, který určil okamžik, ve kterém původní žalobkyně obdržela dopis od viníka dopravní nehody, pouze z odůvodnění trestního rozsudku sp. zn. 2 T 93/2016. Stejného pochybení se dopustil, pokud z téhož rozhodnutí činil skutková zjištění z výpovědi původní žalobkyně, která však nebyla v projednávané věci vyslechnuta. Dovolatelé připomínají, že žalovaná vznesla námitku promlčení, aniž by uváděla a prokazovala skutečnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty. Odvolací soud se tak dopustil zásadního porušení principu rovnosti stran v soudním řízení, když z vlastní iniciativy pátral po okolnostech a prováděl důkazy svědčící ve prospěch jedné ze stran. Za nesprávný považují i právní závěr odvolacího soudu při posouzení rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy, přestože jsou v posuzovaném případě splněna judikatorní kritéria pro posouzení námitky promlčení jako nemravné a i tím se odchýlil od judikatury dovolacího i Ústavního soudu. Odvolací soud svůj závěr postavil v zásadě na jediném argumentu, a to že matka žalobců již obdržela plnění „zjevně“ převyšující obvyklou výši plnění u tohoto typu nároku. Tato okolnost při posouzení nemravnosti námitky promlčení nemá hrát žádnou roli (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1887/2021). Vznesením námitky promlčení zneužila žalovaná nejasné právní úpravy obsažené v §635 odst. 2 o. z. (nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II ÚS 76/17). Námitka promlčení splňuje kritéria nemravnosti vymezená dovolacím soudem (rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009). Situace po tragické nehodě byla pro celou rodinu složitá, původní žalobkyně nebyla pro svůj zdravotní stav schopna brát se o svá práva. Průtahy způsobila i žalovaná, když jí vyřízení pojistné události trvalo čtyři měsíce. Dovolatelé poukazují na to, že nic z toho původní žalobkyně nezavinila. Zdůrazňují i mimořádnost duševních útrap, které původní žalobkyně vytrpěla. Institut promlčení zde ani neplní svou funkci, jestliže žalovaná již uznala základ nároku dobrovolným plněním. Poukazují i na svou finanční situaci diametrálně odlišnou ve srovnání s finanční situací žalované. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
6. Žalobci v dovolání napadají závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku z více dovolacích důvodů. Dovolací námitka nesprávného výkladu §635 odst. 2 o. z. však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud citované ustanovení vyložil v souladu s nyní již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaném pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), účelem ustanovení §635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v §2761 o. z. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v §626 a §629 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, a to nejen z hlediska promlčecí lhůty podle §626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §620 o. z., jež běží poškozenému vůči škůdci (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4303/2019).
7. K námitkám žalobců dovolací soud poznamenává, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, nedošlo ke změně v judikatuře dovolacího soudu co do interpretace dosavadních právních předpisů týkajících se otázky promlčení práva poškozeného na pojistné plnění, nýbrž jím bylo reagováno na změnu právní úpravy v důsledku přijetí nového občanského zákoníku a v něm obsaženého ustanovení §635 odst. 2 o. z. Nejde tedy o nepředvídatelnou změnu v judikatuře dovolacího soudu, ale o výklad ustanovení „nového“ právního předpisu, který vstoupil v platnost již dne 22. 3. 2012 a v účinnost dne 1. 1. 2014. I když poměry žalobců při uplatňování nároku původní žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za trvalé následky na zdraví jejího partnera (otce žalobců) byly specifické, nelze je zohlednit porušením popsaného pravidla (výkladu). Není tedy důvod, aby dovolací soud měnil uvedenou judikaturu.
8. Dovolání žalobců je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy sekundárních obětí při zvlášť závažném ublížení na zdraví podle §2959 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
9. Podle §607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
10. Podle §619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odstavce 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
11. Podle §620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
12. Podle 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.
13. Podle §2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
14. Odvolací soud dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí lhůta počala původní žalobkyni běžet 31. 3. 2016, kdy se z dopisu řidiče obviněného v trestním řízení dozvěděla o osobě škůdce, přičemž o vzniku újmy věděla již od okamžiku nehody, která jejímu partnerovi přivodila poranění hlavy a kvadruparézu. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v rozsudku ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1887/2021, v němž se zabýval otázkou promlčení nároku totožných žalobců jako v této věci na náhradu za odčinění nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví jejich otci, počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty se sice neodvozuje od vzniku nároku, nicméně vědomost o něm nemůže nabýt oprávněná osoba dříve, než nárok objektivně vzato vznikl. V případě usmrcení je zřejmé, že zásah do osobnostních práv nastává právě okamžikem smrti (byť samo prožívání této ztráty se následně v čase vyvíjí a proměňuje) a subjektivní promlčecí lhůta počne běžet okamžikem, kdy se pozůstalý dozví o usmrcení a kdy získá dostatek informací umožňujících závěr o osobě škůdce. Avšak u nároku na náhradu za zvlášť závažné poškození zdraví osoby blízké je situace poněkud jiná a neplatí tak zjednodušení přijaté odvolacím soudem, že újma vzniká již okamžikem škodní události, jestliže se od počátku nepříznivý zdravotní stav poškozeného ani následně ve výsledku nezlepšil. Není sice pochyb o tom, že osoby blízké se ocitají ve stresové situaci prakticky okamžitě, jakmile jsou konfrontovány se skutečností, že jejich příbuzný utrpěl závažný úraz, pro nějž je hospitalizován s nejistou prognózou. Aby však mohl vzniknout nárok, který zakládá §2959 o. z., musí u zraněného nastat setrvalý stav, při němž již není předpoklad zlepšení. Jestliže by se totiž poškozený uzdravil natolik, že by jeho ustálený zdravotní stav nesplňoval přísné požadavky uvedeného ustanovení, mohl by příbuzným vzniknout jen jiný nárok, založený při splnění podmínek vyjmenovaných v §2971 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 64/2021, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020). Proto jen sama okolnost, že se poškozený ocitl v těžkém zdravotním stavu, nepostačuje pro vznik nároku podle §2959 o. z., nýbrž musí být definitivně potvrzeno, že jde o stav trvalý, tedy ustálený. Subjektivní promlčecí lhůta pak může počít běžet až od okamžiku, kdy oprávněné osoby nabyly vědomost, že zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby jim blízké je nezvratně nezlepšitelným stavem (a samozřejmě kdy získaly vědomost o osobě škůdce). Tvrdí-li žalobci, že jejich otec (druh původní žalobkyně) byl sice okamžitě po nehodě ve velmi vážném stavu, avšak v průběhu roku 2016 vykazoval známky zlepšení (dokázal komunikovat), nelze vyloučit, že kvalifikovaný zdravotní stav vyžadovaný ustanovením §2959 o. z. u něj nastal později, například po epileptickém záchvatu na přelomu let 2016 a 2017. Avšak skutečnosti týkající se vývoje zdravotního stavu poškozeného potřebné pro právní posouzení otázky promlčení původní žalobkyní uplatněného nároku odvolací soud nezjišťoval a tím pádem ani nehodnotil. Proto je jeho závěr o vědomosti původní žalobkyně o vzniku újmy předčasný, a tudíž nesprávný (totéž platí pro rozhodnutí soudu prvního stupně).
15. Dovolatelům lze dále přisvědčit, že odvolací soud pochybil i při stanovení konce promlčecí lhůty. I kdyby totiž promlčecí lhůta původní žalobkyni začala běžet 31. 3. 2016 a její konec připadl na den 31. 3. 2019, jak dovodil odvolací soud, nedošlo by k promlčení nároku. Konec lhůty (31. 3. 2019) totiž připadl na neděli, a proto byl podle §607 o. z. posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující, tedy 1. 4. 2019, kdy byla žaloba u soudu podána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2238/2016). Lze uzavřít, že při právním posouzení konce promlčecí lhůty postupoval soud v rozporu se zákonem a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení promlčení nároku žalobců jako právních nástupců původní žalobkyně je nesprávné a je i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval námitkou týkající se právního posouzení rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Nicméně lze v této souvislosti odkázat na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1887/2021, v němž dovolací soud tuto otázku (z hlediska i v této věci uplatněného dovolacího důvodu) řešil.
18. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za takovou vadu lze považovat závěr odvolacího soudu, že ohledně nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění původní žalobkyně nenabídla žádné důkazy, přestože ze zprávy psychiatra D. K., zjistil, že byla u původní žalobkyně konstatována protrahovaná depresivní reakce. Kromě této vady žádné další vady řízení neshledal. K námitkám dovolatelů lze připomenout, že podle §125 o. s. ř., mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Výčet důkazních prostředků v uvedeném ustanovení je pouze demonstrativní, takže za důkaz může sloužit jakýkoliv prostředek, jímž lze zjistit či objasnit skutkový stav. Soud pak může provést i důkazy, které účastníci nenavrhovali, pokud jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají z obsahu spisu (§120 odst. 2 o. s. ř.). Nic tedy soudu nebránilo, aby rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 2 T 93/2016, provedl důkaz a učinil z něj skutková zjištění, a to i ohledně dovolateli uváděných skutečností. Jakou vypovídací hodnotu tato zprostředkovaně získaná zjištění mají, musí být součástí úvahy soudu v rámci volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.).
19. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu