ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1602.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1602/2022-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: K. S. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti žalovanému: statutární město Olomouc , IČO 00299308, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a.s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, o 52 016 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 207/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 1. 2022, č. j. 75 Co 312/2021-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 75 Co 312/2021-191, potvrdil rozsudek ze dne 12. 7. 2021, č. j. 18 C 207/2020-159, kterým Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu o zaplacení 52 016 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o náhradu za bolest ve výši 51 016 Kč a náklady vynaložené na vypracování znaleckého posudku ve výši 1 000 Kč vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 5. 1. 2019 v 15:00 uklouzla na chodníku na Hermannově ulici v Olomouci před vchodem do domu č. p. 2 a utrpěla újmu na zdraví. Na chodníku se nacházely zbytky sněhu a menší nerovnosti, na dvou místech byl jeho povrch přerušen podélnou rýhou, která nebyla hluboká a byla téměř v rovině s chodníkem. V uvedený den byla průměrná denní teplota vzduchu -0,1 stupně, bez srážek, celková výše sněhové pokrývky byla na stanici Českého hydrometeorologického ústavu Olomouc Holice v 7:00 hodin 6 cm. Chodník byl ošetřen téhož dne v dopoledních hodinách odmetáním/plužením a posypem inertním materiálem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že újma žalobkyni nevznikla v souvislosti se závadou ve schůdnosti ve smyslu §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť zbytky sněhu, případně zmrazky vzniklé ze zbytků sněhu, ani nerovnosti a příčné rýhy na chodníku nepředstavovaly překážku, kterou by žalobkyně nemohla předpokládat a účinně na ni reagovat. Současně soud neshledal ani obecnou odpovědnost žalovaného podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) za porušení povinnosti podle §9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, neboť žalovaný prováděl pravidelnou zimní údržbu. Žalovaný sice po výkopových pracích nezhotovil zcela nový povrch chodníku, ale pouze znovu zakryl jeho vykopané části, což vedlo ke vzniku příčných rýh a nerovností. Ty však byly dobře viditelné a nijak nebránily bezpečnému pohybu chodců, proto ani v tomto jednání odvolací soud neshledal porušení povinnosti, které by založilo odpovědnost žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že právní otázka, na jejímž vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisí, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odpovědnost žalovaného nezakládá pouze nepředvídatelná změna, jak se mylně domnívá odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, ale musí být respektován závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, že o přiznání náhrady a její výši má být rozhodnuto nejen podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec, ale i podle toho, jak k tomu přispěl vlastník komunikace. Odvolací soud měl pochybit, pokud nepřihlédl k podílu žalovaného na vzniku újmy. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu, které pokládá za správné. Navrhl dovolání zamítnout.
Vedlejší účastnice se ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §27 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací.
Podle §26 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím.
Podle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti. Odpovědnost za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti je odpovědností objektivní, bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 zákona o pozemních komunikacích), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve schůdnosti, definované v §26 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí. Rýhy a nerovnosti povrchu chodníku zpravidla nejsou závadou ve schůdnosti, ale stavebním stavem chodníku ve smyslu §26 odst. 3 stavebního zákona.
Nelze-li stav komunikace, jenž byl příčinou újmy, v konkrétním případě označit za závadu ve schůdnosti, pak může přicházet v úvahu obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Zákon o pozemních komunikacích totiž upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za újmy, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za újmu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. opět např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, sp. zn. 25 Cdo 580/2014, nebo sp. zn. 25 Cdo 1481/2017). Kombinace obou typů odpovědnosti umožňuje postihovat jak případy újem způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, resp. od 1. 1. 2014 ve smyslu §2910 o. z.).
Zásady posuzování nároků na náhradu škody (v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb. újmy) způsobené pádem chodce na komunikaci byly po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, na který odkazuje žalobkyně, shora popsaným způsobem sjednoceny a rekapitulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, a jsou nadále v rozhodovací praxi dovolacího soudu aplikovány (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020, nebo ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2173/2022).
V projednávané věci odvolací soud shora popsaná východiska plně respektoval, když se nejdříve zabýval tím, zda újma žalobkyni nevznikla v důsledku stavu komunikace, který by představoval závadu ve schůdnosti, a následně, poté, co uzavřel, že nikoli, se zabýval možnou obecnou odpovědností žalovaného podle občanského zákoníku. Zkoumal, zda žalovaný neporušil svou zákonnou povinnost správy komunikace zahrnující zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržby a opravy ve smyslu §9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Hodnotil, zda žalovaný prováděl dostatečnou zimní údržbu, a současně zda nedostatky komunikace nevyžadovaly provedení oprav. Je tedy zřejmé, že hodnotil, zda a případně do jaké míry se porušení povinností žalovaným podílelo na vzniku újmy, a uzavřel, že žalovaný ke vzniku újmy nepřispěl nijak, když žádnou svou povinnost neporušil. Odvolací soud tedy plně respektoval judikaturu dovolacího soudu a dovolací soud neshledává důvod se od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit. Námitky obsažené v dovolání tak nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Žalobkyně napadla dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu