ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2167.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2167/2023-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. S. , zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ, a. s. , se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, IČO 45312974, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Vranové 397, Malá Skála, o 157.200 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 29/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 11 Co 435/2022-313, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2023, č. j. 11 Co 435/2022-319, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 42 C 29/2017-263, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 64.565 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti zaplatit žalobkyni částku 92.635 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel se dne XY zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného právní předchůdkyní žalované (dále jen „žalovaná“), na výletě do Káhiry dne XY, zakoupeném od delegáta žalované, havaroval autobus a žalobkyně utrpěla zranění s trvalými následky. Byla uznána plně invalidní, v období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 potřebovala asistenci při obsluze a ošetřování, které jí zabezpečoval její manžel. Žalobkyně pobírá podle §8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči ve výši 4.400 Kč měsíčně. Soud věc posoudil podle §420 a §852a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy. Po skutkové stránce soud prvního stupně vyšel ze zjištění, jaký je konkrétní denní rozvrh žalobkyně, který podrobně rozvedl, dále z nesporného prohlášení stran, že zdravotní stav je neměnný, nezvratný, vyžadující stálou péči, spor je pouze o to, v jakém rozsahu je péče prováděna. Vycházel ze závěrů znaleckých posudků a výslechů znalců MUDr. Oldřicha Reiniše v jiných řízeních, Mgr. Zdeňka Juřeny a MUDr. Jana Boháče a stanovil rozsah péče v délce 7,75 h denně a v částce 130 Kč za hodinu, která se rovná profesionální péči, kterou by musela žalobkyně platit v rozhodném období v daném místě a čase. Ve zbytku nároku žalobu zamítl, neboť část úkonů manžela žalobkyně shledal běžnými v rámci rodinné solidarity.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 11 Co 435/2022-313, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2023, č. j. 11 Co 435/2022-319, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 46.820 Kč s příslušenstvím, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (dalších) 15.355 Kč s příslušenstvím, co do částky 77.280 Kč s příslušenstvím jej potvrdil, ve výroku IV jej změnil jen co do výše soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud reprodukoval celou historii projednávané věci a dalších souvisejících sporů týchž účastníků řízení, nepovažoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, ačkoli shledal odůvodnění poněkud kusým. Ztotožnil se s obvodním soudem, že péče manžela o žalobkyni se promítá do všech oblastí života a přesahuje míru rodinné solidarity. Co do rozsahu péče a jejího finančního ohodnocení pak na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal oprávněnou péči v rozsahu 9 hodin denně (namísto 7,75 h) po 120 Kč/h (namísto 130/h Kč), a to za dobu 184 dnů (namísto 182 dnů). Připomenul i další rozhodnutí v obdobích předcházejících a následujících projednávanému druhému pololetí 2016, v nichž byly stanoveny přibližně stejný rozsah péče i hodinová sazba za ni.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v zamítavém výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného práva. Dovolatelka uvedla, že odvolací soud nevyřešil otázku přiměřenosti a hodnoty nákladů péče blízké osoby ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19. Postup odvolacího soudu podle ní vede k omezení volby charakteru péče na straně poškozeného, protože při tomto postupu je nucen využít pobytového zařízení, přičemž v cenových relacích maximálních úhrad dle vyhlášky č. 505/2006 Sb. jsou tyto služby nezajistitelné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež byla učiněna v souladu s předchozími rozhodnutími dovolacího soudu. Dovolatelka také nevymezila otázku, při jejímž řešení se měl odchýlit odvolací soud od rozhodování dovolacího soudu, ani takovou konkrétní rozhodovací praxi. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – dotčeným účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání uvádí, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení „níže vymezené otázky hmotného práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá-li dovolatelka první předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., musí označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, od jejíhož řešení se odvolací soud odchýlil. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť k přípustnosti dovolání neuvedla, v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo čeho se tato ustálená judikatury týká. Dovolatelka v dovolání ani nevymezila otázku hmotného práva, která byla dovolacím soudem řešena a odvolací soud ji vyřešil jinak. Rekapitulovala pouze obsah napadených rozhodnutí a citovala z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, avšak neformulovala žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit.
V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka přípustnost dovolání shledává v tom, že odvolací soud nedostál požadavkům z dovolatelkou citovaného nálezu kladeným na rozhodnutí o stanovení hodnoty péče příbuzného osoby poškozené. Tak tomu však v dané věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém závěru (který nepodléhá přezkumu dovolacím soudem), že dovolatelka nepotřebuje soustavnou péči v rozsahu 24 hodin. Je omezena v řadě činností běžného lidského života a vyžaduje pomoc při běžných úkonech základní sebeobsluhy, není však zcela závislá na pomoci druhé osoby. Odvolací soud se zabýval otázkou rozsahu péče, již dovolatelka potřebuje, a stanovil ji v užším rozsahu, než dovolatelka požaduje. Současně bylo opakovaně nalézacími soudy konstatováno, že péče manžela dovolatelky je příkladná, obětavá a udržuje dovolatelku v přiměřeně dobrém zdravotním stavu i dlouhé roky po škodní události a zhoršujícím se tělesném opotřebení z důvodu vyššího věku. Dále však odvolací soud připomenul, že přímo v místě bydliště lze u pečovatelské služby zajistit srovnatelnou asistenční péči za částku odpovídající hodnotě péče stanovené odvolacím soudem.
Postup, který zvolil odvolací soud, odpovídá právě dovolatelkou citovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, který stanovil, že při úvaze o výši nároku je vhodné využít k ocenění hodnoty ošetřovatelské péče o příbuzného úpravu odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky provádějící zákon o sociálních službách (vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb.). Na tento nález následně reagoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, uveřejněným pod číslem 48/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, který přijal velký senát dovolacího soudu jako reakci na tento nález Ústavního soudu a závěry v něm obsažené. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedeným rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu i dovolatelkou citovaným nálezem, na které také odkazuje.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu