ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2400.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2400/2023-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: O. L. , zastoupený JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem Dýšinská 476, Praha 10, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, za účasti: J. A. zastoupený JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, jako vedlejší účastník na straně žalované, o 1.414.992,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 117/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 21 Co 8/2023-356, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků (ani vedlejší účastník) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 23 C 117/2018-318, uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobci 3.144.800,50 Kč s příslušenstvím, výrokem II co do částky 2.366.230,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a výroky III až V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce utrpěl ve věku 52 let při dopravní nehodě ze dne 12. 12. 2015 zaviněné vedlejším účastníkem těžkou újmu na zdraví, pro kterou byl opakovaně operován a která zanechala trvalé následky. Žalobce uplatnil nárok na náhradu bolesti, ztížení společenského uplatnění (ZSU), ušlé mzdy, léků, nákladů na dopravu a nákladů souvisejících s uplatněním nároku. Žalovaná uznala svou povinnost k náhradě a část nároků uhradila již před podáním žaloby a další část uhradila v průběhu řízení, sporným zůstala především výše jednotlivých nároků. Žalobci byla přiznána invalidita I. stupně, jeho pracovní schopnost poklesla o 45 %, na jeho pracovní zapojení to však nemělo vliv, žalobce dál vykonává povolání soudce. Největší újmu žalobce pociťuje v rovině volnočasových aktivit, protože se věnoval silovému trojboji, který také trénoval, dále cyklistice, turistice a karate. Obvodní soud na základě předložených důkazů přiznal většinu jednotlivých nároků souvisejících s léčbou a rehabilitací žalobce, dále bolestné stanovené soudem ustanoveným znalcem zvýšené na trojnásobek z důvodu komplikované léčby, reoperací a rizika amputace levé dolní končetiny, zatímco neuznal nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení a náhradu nemajetkové újmy v důsledku anxiozně depresivního syndromu, který zůstal neprokázán. Ohledně nároku na náhradu ZSU vyšel ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, který stanovil náhradu ve výši 1.572.214 Kč a tuto částku soud zvýšil na dvojnásobek z důvodu mimořádného sportovního zapojení žalobce před úrazem, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 21 Co 8/2023-356, změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I ohledně odvoláním napadené částky 1.414.992,60 Kč tak, že se žaloba zamítá, výrokem II zamítl žalobu co do části příslušenství a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek obvodního soudu v rozsahu odvoláním napadeného zvýšení náhrady ZSU na dvojnásobek a dospěl k závěru, že pro takové zvýšení není důvod. Obvodní soud správně vyšel ze znaleckého posudku, který obsahuje odborný lékařský závěr o objektivní míře vyřazení žalobce ze životních činností, a nenavrhl zvýšení či snížení vzhledem k jiným okolnostem. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem o dvojnásobném zvýšení náhrady ZSU z důvodu intenzivního sportovního zapojení žalobce před úrazem, neboť tento postup neodpovídá Metodice ani kritériím uvedeným v §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dále odvolací soud připomenul, že smyslem omezení modifikace je eliminovat subjektivismus a libovůli a přispět ke sjednocení soudní praxe a naplnění požadavku obdobného odškodnění ve srovnatelných případech podle §13 o. z. V projednávané věci tedy vysoké sportovní zapojení žalobce ve volnočasových aktivitách odůvodňuje maximálně 10 % zvýšení základního ohodnocení ZSU. Vyšší odškodnění by připadalo v úvahu u profesionálních sportovců, pro které je sportovní činnost zdrojem příjmů. Sportovní zapojení nedefinovalo společenské postavení žalobce a z hlediska věku žalobce již nemohlo dojít k dalšímu zvýšení základní náhrady ZSU, neboť žalobci bylo v době úrazu 52 let, a byl proto na vrcholu sil a svého společenského zapojení ve smyslu překážky lepší budoucnosti. V návaznosti na změnu meritorního výroku změnil odvolací soud i rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že účastník legitimně očekává, že konkrétní důvody mimořádného zvýšení odškodnění, zohlednění významných sfér života dovolatele, ale i redukující zásah do míry diskrečního oprávnění soudu prvního stupně odvolací instancí, budou náležitě a přesvědčivě vysvětleny. Obsahem dovolání jsou námitky podjatosti současné předsedkyně Městského soudu v Praze vůči dovolateli a tím i podjatost odvolacího soudu, námitky proti skutkovému stavu a procesu hodnocení důkazů, nedostatečné pochopení sportovní disciplíny a významu v životě dovolatele. Další námitky dovolatele se vztahují k matematickému určení výše náhrady ZSU a ztrátě reálné hodnoty peněz i odškodnění v posledních letech. Dle dovolatele mohou mít jeho úvahy o nedostatečném zohlednění jeho sportovních aktivit obecný přesah. Dále dovolatel uvádí starší judikaturu dovolacího soudu k dle jeho přesvědčení srovnatelným případům a domáhá se přiznání násobků základního odškodnění ZSU a dále zpochybňuje řádné a náležité odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., není však přípustné.
Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Ustanovení §2958 o. z., na základě něhož soudy stanovily výši náhrady nemajetkové újmy na zdraví žalobce, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou nemajetkovou újmu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, uveřejněný pod číslem 36/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněný pod č. 60/2022 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněný pod č. 30/2022 Sb. rozh. obč.
Z obsahu dovolání není příliš zřejmé, v čem dovolatel konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoli dovolatel uvádí, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka nebyla dosud u dovolacího soudu řešena, konkrétní právní otázku nevymezuje, a k otázce stanovení výše náhrady ZSU i modifikace základního ohodnocení stanoveného znalcem následně soudem již existuje četná judikatura dovolacího soudu. Dovolatel dále cituje judikaturu dovolacího soudu ke staré právní úpravě (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013), navíc o srovnatelné případy se nejedná [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1129/2022: dvacetiletý muž v důsledku úrazu z r. 2009 doživotně upoután na invalidní vozík, bez schopnosti vést samostatný život bez pomoci dalších osob (především v oblasti osobní hygieny, úklidu bytu a přípravy stravy), zcela vyřazen z dřívějších aktivit s přáteli, ze společenského, kulturního ale i pracovního života, zcela vyřazen z partnerského a sexuálního života, bez možnosti založit vlastní rodinu, přiznána náhrada ZSU (před snížením pro spoluúčast poškozeného) 6.720.000 Kč; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 77/2021: 66letá důchodkyně po špatně provedené operaci karpálního tunelu v levé ruce v r. 2010 neustále cítí tenzi, pálení, mravenčení, stále trpí bolestmi, užívá léky na bolest, má problém s citlivostí všech prstů kromě malíčku, s motorikou, úchopy i souhrou obou rukou při každodenních běžných činnostech jako je oblékání, hygiena, péče o domácnost, přiznána náhrada ZSU 180.000 Kč]. Další dovolatelem citovaná judikatura se vztahuje k odůvodnění rozsudku. Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 501/13, se rovněž týká právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, konkrétně výkladu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Závěrem přenositelným i do aktuálního právního stavu je požadavek, aby i redukující zásah do míry diskrečního oprávnění soudu prvního stupně odvolací instancí byl náležitě a přesvědčivě vysvětlen. Je sice pravda, že Ústavní soud v nálezu zdůraznil nezastupitelnost úlohy soudu prvního stupně, který provádí většinu dokazování a přímo získává poznatky z provedených důkazů, na druhé straně Ústavní soud uvedl, že přezkumným instancím, ať již Nejvyššímu soudu, nebo odvolacím soudům, nelze ve srovnání se soudy prvního stupně upřít podstatně vyšší potenciál při sjednocování judikatury. Z toho plyne, že odvolací soud je oprávněn korigovat závěry soudu prvního stupně, za předpokladu, že jej řádně zdůvodní, což v nyní projednávané věci bylo splněno.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (viz např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod číslem 90/2022 Sb. rozh. obč., a nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22) je při stanovení výše náhrady ZSU výklad §2958 o. z. založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné pomůcky, označené též jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“), způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§13 o. z.). Soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v §2957 o. z. Intenzita předchozího zapojení do společenských aktivit se zpravidla zohledňuje zvýšením základní částky až do 10 %, je-li nadprůměrné, až do 20 %, je-li výjimečně intenzivní, a až do 30 %, je-li zcela mimořádné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod číslem 90/2022 Sb. rozh. obč.).
V zájmu jednotného rozhodování (§13 o. z.) zvýšení náhrady za bolest i ztížení společenského uplatnění soudem pro okolnosti konkrétního případu včetně důvodů uvedených v §2957 o. z. se má zásadně pohybovat již jen v řádu desítek procent a nikoli vícenásobků (viz preambule Metodiky, bod X. Určení výše náhrady, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, bod 19, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sb. rozh. obč.).
Ustálená judikatura k nemajetkové újmě na zdraví dovodila, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odčinění újmy není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální újmy, respektive opatřeny náhradní požitky za ty, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a při určení náhrady je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na poškození zdraví a vytrpěné útrapy s tím spojené přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy (srov. např. rozsudky ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, nebo ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008). Ač byly tyto závěry vysloveny v kontextu určování náhrad nemajetkových újem na zdraví podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013, uplatní se v obecné rovině i za účinnosti právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 455/2022).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (který nepodléhá přezkumu dovolacím soudem), podle něhož dovolatel utrpěl při úrazu ze dne 12. 12. 2015 komplikovanou zlomeninu levé dolní končetiny, s komplikovanou léčbou a s trvalými následky, jež snížily pracovní schopnost dovolatele o 45 %, avšak bez následků pro profesní dráhu dovolatele, který dál vykonává funkci soudce na plný úvazek (byť s vynaložením zvýšeného úsilí), a které jej významně omezují ve volném čase a znemožňují mu pokračovat ve sportovním uplatnění zejména v silovém trojboji. Podle znaleckého posudku činí výsledné procentní omezení poškozeného ve všech oblastech společenského uplatnění dle Metodiky 14,25 %.
Z obsahu dovolání zjevně vyplývá, že dovolatel (ačkoli při podání žaloby vyčíslil svůj nárok na bolestné i náhradu ZSU pomocí znaleckých posudků využívajících Metodiku) se domáhá postupu při určení náhrady nemajetkové újmy na zdraví podle starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, kdy byly základní částky určené dle vyhlášky z důvodů hodných mimořádného zřetele násobeny celými čísly. Tímto způsobem právní praxe někdy usilovala o překonání nedostatku tehdejší právní úpravy, která v důsledku fixního stanovení hodnoty bodu v citované vyhlášce nereflektovala ekonomický vývoj společnosti a reálná hodnota náhrad tak klesala. Již tehdy však judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, a že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sb. rozh. obč.). Metodika sloužící k interpretaci aktuální právní úpravy obsahuje valorizační mechanismus (vázanost na průměrnou mzdu), též proto opustila praxi zvyšování náhrad v rozsahu vícenásobků a v zájmu odstranění subjektivity a se zřetelem k požadavku srovnatelnosti náhrad v obdobných případech připouští modifikaci základních částek zásadně pouze v rozsahu desítek procent.
Dovolatel požadoval trojnásobek základní výše náhrady ZSU stanovené znaleckými posudky. Z výše uvedeného vyplývá, že tento požadavek neodpovídá Metodice ani judikatuře dovolacího soudu. Zvýšení náhrady ZSU na dvojnásobek stanovené soudem prvního stupně (či dokonce na dovolatelem požadovaný trojnásobek) je nesprávným užitím modifikace a diskrečního oprávnění soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu, který tento závěr obvodního soudu korigoval, je tedy správný a odpovídá judikatuře dovolacího soudu, požadavku srovnatelnosti náhrad v obdobných případech i zákazu libovůle.
Odvolací soud zcela konkrétně zhodnotil případ dovolatele, skutková zjištění o jeho sportovních aktivitách a míře jeho společenského zapojení, a dospěl k závěru o velmi aktivním sportovním zapojení žalobce před úrazem, které ve smyslu výše uvedené judikatury dovolacího soudu lze shledat jako nadprůměrné, a v souladu s Metodikou je ohodnotil nejvyšší tomu odpovídající procentní výměrou modifikace základního ohodnocení o 10 %. Naplněn je tak i požadavek Ústavního soudu, aby Metodika nebyla uplatňována mechanicky a soud pouze nepřebíral výpočty znalce bez zhodnocení individuálních okolností projednávané věci (viz nález ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22). Pouhý dovolatelův nesouhlas s tímto hodnocením nezpůsobuje nesrozumitelnost či nedostatek odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelův požadavek na zohlednění výše náhrady ZSU v poměru k jeho ročnímu příjmu či inflace nemá oporu v platném právu. V demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni rovni a jejich práva jsou také rovná, nelze akceptovat názor, že by zásah do zdraví poškozeného s vyšším společenským postavením či vyšším ročním příjmem měl být odškodněn vyšší částkou náhrady za ztížení společenského uplatnění než např. újma na zdraví osoby manuálně pracující či osoby s výrazně nižším příjmem. Náhradu ZSU nelze zaměňovat s náhradou za ztrátu na výdělku. Povolání poškozeného se do výše náhrady ZSU promítá jen z hlediska toho, do jaké míry je ublížení na zdraví překážkou v jeho výkonu.
Námitka dovolatele, že ve věci rozhodoval vyloučený soud, by představovala vadu řízení, a tedy důvod pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., avšak spory dovolatele s předsedkyní odvolacího soudu z doby před jejím příchodem na Městský soud v Praze nezavdávají samy o sobě důvod pochybovat o nepodjatosti soudců odvolacího senátu v projednávané věci. Námitky zpochybňující skutkový stav či proces hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání, stejně jako námitky proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu