ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.263.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 263/2022-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti žalované: o. K. Ú. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice, o zaplacení 82 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 140/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2021, č. j. 19 Co 885/2021-312, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 5 711 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Ladislava Dusila.
Odůvodnění:
V řízení o náhradu věcné škody na vozidle uložil Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 15 C 140/2019-278, žalované povinnost zaplatit žalobci 82 080 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 19. 3. 2019 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalovaná nese objektivní odpovědnost za vznik škody podle §26 a §27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“) a §41 vyhlášky č. 104/1997 Sb., ale i podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť porušila povinnost tzv. generální prevence (§415 obč. zák., resp. §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 19 Co 885/2021-312, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po částečném doplnění dokazování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že slečna H. dne 20. 1. 2018 v ranních hodinách řídila vozidlo ve vlastnictví žalobce v obci XY. Jela pomalu ulicí Třešňová, která byla pokryta neprohrnutým sněhem. Z této ulice odbočila doprava do ulice Plavnická směrem k železničnímu přejezdu vzdálenému asi 18 m. Na přejezdu byl aktivní zvukový i světelný signál, řidička ho viděla. Ulice Plavnická byla prohrnutá ale neposypaná, pod zpluhovaným sněhem bylo náledí. Po odbočovacím manévru, kdy jela minimální rychlostí, se snažila před přejezdem brzdit, ale auto se začalo sunout jako saně až ke kolejím, kde došlo ke střetu s projíždějící vlakovou soupravou a tím k poškození vozidla žalobce (řidička zraněna nebyla). Na silnici před přejezdem byla ledovka, těžko se tam dalo udržet i na nohou, a i vyprošťovací vozidlo následně sjelo do příkopu. Náledí začalo vznikat 19. 1. 2018 od 18:00, v době nehody (20. 1. 2018 v 8:20 hod.) byla ulice Plavnická prohrnutá, ale nebyla ošetřena posypem (k ošetření posypem došlo až po nehodě v 9:15 hod.). Vlastníkem této komunikace je žalovaná, která podle plánu údržby komunikací obce XY měla zajistit její sjízdnost způsobem uvedeným ve vyhlášce č. 104/1997 Sb. ve lhůtě 4 hodin. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce Ing. Milana Utla vyplynulo, že střetová rychlost vozidla byla 4,2 km/hod, řidička by mohla střetu za daných podmínek zabránit pouze v případě, že by reagovala o 0,3 s dříve než ve skutečnosti, a to ať by před vjezdem na ulici Plavnickou na tzv. stopce zastavila či nikoli. Přestupkové řízení vedené proti slečně H. bylo zastaveno. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc podle §26 a §27 silničního zákona. Jestliže řidička vyjížděla ze zasněžené ulice, kterou bez potíží projela, na pluhem upravenou silnici, nemohla předpokládat radikální a nečekanou změnu povrchu spočívající v tom, že se pod prohrnutou, sněhem pokrytou vozovkou nachází náledí. Řidička jela minimální rychlostí, jízdu tak přizpůsobila povětrnostní situaci, respektovala stav komunikace a důsledky povětrnostních vlivů. Nebylo v lidských možnostech posoudit, že prohrnutá Plavnická ulice se nachází v horším stavu než ulice Třešňová. Jedná se proto o natolik významnou změnu ve sjízdnosti, kterou řidička ani při obezřetné jízdě nemohla předpokládat a reagovat na ni, přičemž možnost za daných okolností zabránit střetu s jedoucím vlakem byla minimální. Odvolací soud uzavřel, že příčinou vzniku škody je závada ve sjízdnosti, a proto žalovaná odpovídá za škodu podle §27 odst. 2 silničního zákona. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala okolnosti, které by vedly k její liberaci, neboť bylo v jejích možnostech závadu způsobenou povětrnostní situací spočívající v námraze pod souvislou vrstvou sněhu zmírnit nebo na ni předepsaným způsobem upozornit. Důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby rozhodl o povinnosti žalované nahradit škodu podle účasti na škodlivém následku, odvolací soud neshledal. Takovým důvodem není příbuzenský poměr mezi poškozeným a řidičkou vozidla. Odvolací soud rovněž dovodil, že za situace, kdy je dána odpovědnost za škodu podle příslušných ustanovení silničního zákona, je nadbytečné posuzovat existenci obecné odpovědnosti žalované za škodu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v odklonu od ustálené judikatury dovolacího soudu při výkladu §26 a §27 silničního zákona. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu ohledně nemožnosti předvídat změnu ve sjízdnosti vozovky a odkazuje zejména na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 3886/2014 a 25 Cdo 1257/2005. V této souvislosti klade otázky: 1) zda je dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, jestliže si je její uživatel vědom změny jejího povrchu předtím, než na ni vjede; 2) zda přizpůsobil uživatel prohrnuté komunikace svou jízdu jejímu stavu a povětrnostním podmínkám, pokud se choval stejně jako na místní komunikaci neprohrnuté a 3) zda náledí pod prohrnutou sněhem pokrytou vozovkou odpovídá pojmu závada ve sjízdnosti a je důvodem pro dovození objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace. Obsáhle rekapituluje průběh celého řízení a zdůrazňuje, že řidička změnu kvality povrchu vozovky zaznamenala a musela či alespoň mohla změnu v jízdních vlastnostech očekávat – předvídat. Nebyla proto pro ni nepředvídatelnou bez ohledu na to, zda náledí bylo vidět nebo bylo skryté pod zbytkovou vrstvou sněhu po prohrnutí. Nesprávně soud dovodil, že řidička přizpůsobila jízdu stavu vozovky a panujícím podmínkám, jestliže se chovala stejně na neprohrnuté komunikaci (ulice Třešňová), jako na komunikaci prohrnuté (ulice Plavnická), vlastnosti vozovky pro ni byly předvídatelné, avšak nereagovala na ně. Navíc nerespektovala dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě“, čímž porušila povinnost stanovenou §28 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, k čemuž odvolací soud nepřihlédl, ačkoli součástí právního posouzení, zda řidička přizpůsobila jízdu stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostní situaci a jejím důsledkům, musí být úvaha o spáchání přestupku. V souvislosti s otázkou ad 3) dovolatelka namítá, že nelze zaměňovat důsledky povětrnostní situace, kterým je řidič povinen se přizpůsobit, se závadou ve sjízdnosti. K nehodě došlo v lednu při jízdě do zatáčky z neprohrnuté silnice na zasněženou neposypanou, avšak prohrnutou silnici. Je tedy zřejmé, že takovou okolnost, jakou je zhoršení adheze a ztráta přilnavosti kol vozidla k vozovce (smyk), mohla řidička předvídat a samotná existence náledí tak ještě nepředstavuje závadu ve sjízdnosti. Za dosud v judikatuře neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda příbuzenský vztah mezi poškozeným a potenciálním škůdcem představuje důvod zvláštního zřetele hodný odůvodňující postup podle §2915 odst. 2 o. z. Ke stanovení dělené odpovědnosti měl odvolací soud přistoupit i proto, že řidička spáchala přestupek, když nerespektovala značku „Stůj, dej přednost v jízdě“, takže v zásadní míře odpovídá za způsobenou škodu. Dovolací soud rovněž dosud neřešil otázku, zda se vlastník místní komunikace (obec) zprostí objektivní odpovědnosti, prokáže-li, že učinil obvyklé úkony zimní údržby a splnil technologický postup podle plánu zimní údržby (prohrnul místní komunikaci), byť tento postup nevedl k úplnému odstranění závady ve sjízdnosti či jejímu zmírnění. Dovolatelka zdůraznila, že dostála povinnostem podle plánu zimní údržby, a proto se odpovědnosti zprostila. Neřešenou je podle žalované i otázka, zda je přiměřené po obci I. typu (obec s nejnižší mírou přenesené působnosti)vyžadovat, aby při zimní údržbě místních komunikací prováděla činnosti nad rámec plánu zimní údržby. Požadavek, aby prováděla údržbu i v nočních hodinách a v rozsahu, který by odpovídal údržbě dálnic či silnic první třídy, není dosažitelný. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje napadený rozsudek za věcně správný. Dovolání žalované označil za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustálené judikatury zakládá úprava obsažená v silničním zákoně zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve sjízdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve sjízdnosti, definované v §26 odst. 6 silničního zákona. Závadou ve sjízdnosti je pouze místo, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej řidič není schopen rozlišit a upravit způsob jízdy tomuto nenadálému nebezpečí. Jinak řečeno, závadou ve sjízdnosti je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro řidiče nenadálé, tedy nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 silničního zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, publikovaný pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 4475, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, Soubor C 2751, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, publikovaný pod č. 27/2022 Sb. rozh. obč.).
Podle skutkových zjištění, jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá (§241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.), vjela řidička minimální rychlostí z neprohrnuté ulice Třešňová, kterou bez potíží projela, na prohrnutou ulici Plavnická, kde bylo pod vrstvou pluhem ujetého sněhu náledí, což způsobilo, že se vozidlo stalo neovladatelným. Takovou nenadálou změnu (zhoršení) kvality komunikace nemohla předpokládat a účinně na ni reagovat. I když změnu v povrchu obou komunikací zaznamenala, neznamená to, že měla automaticky předpokládat, že ulice je nesjízdná, neboť náledí nebylo pod sněhem viditelné. Právě proto, že ulice Plavnická byla protažená, mohla se důvodně domnívat, že je v lepším stavu než ulice Třešňová (nebo přinejmenším stejném). Nelze jí proto vytýkat, že při vjezdu na ni se chovala stejně. Řidička jela pomalu a obezřetně a respektovala tak stav komunikace a důsledky povětrnostních vlivů. Závěru odvolacího soudu, že neposypaná ulice Plavnická v části před železničním přejezdem, na níž se pod uježděným sněhem nacházelo náledí, a byla proto v podstatě nesjízdná (jak bylo v řízení prokázáno), představuje závadu ve sjízdnosti, nelze ničeho vytknout. Tato závada je příčinou, bez níž by škoda nevznikla, a proto lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za vzniklou škodu podle §27 odst. 2 silničního zákona odpovídá žalovaná. Dovolací námitky stran existence závady ve sjízdnosti a její předvídatelnosti pro řidičku tudíž nejsou důvodné. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, že součástí právního posouzení, zda řidička přizpůsobila jízdu stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostní situaci a jejím důsledkům, měla být úvaha o spáchání přestupku řidičkou (nerespektování dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě“ a porušení povinnosti stanovené §28 zákona o silničním provozu, podle kterého si musí řidič před železničním přejezdem počínat zvlášť opatrně, zejména se přesvědčit, zda může železniční přejezd bezpečně přejet). Nebylo prokázáno, že by řidička porušila §28 zákona o silničním provozu (správní řízení o přestupku řidičky L. H. bylo zastaveno proto, že subjektivní kritérium nedbalosti nebylo naplněno). Soudy rovněž nedospěly ke skutkovému závěru, že by řidička nerespektovala dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě“. Ale i kdyby tomu tak bylo, nevypovídalo by to nic o skutečnosti, zda přizpůsobila nebo nepřizpůsobila jízdu stavu komunikace. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že situace by byla stejná, ať již by se z křižovatky rozjížděla, anebo ji projela pomalu, aniž by zastavila. Nerespektování zmíněné dopravní značky by tak nemohlo být příčinou vzniku škody.
Namítá-li dovolatelka, že se ze své odpovědnosti liberovala podle §27 odst. 3 silničního zákona, nemohou její námitky založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Vycházejí totiž z odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, neboť dovolatelka je opírá o tvrzení, že splnila všechny své povinnosti. Odvolací soud ale uzavřel, že žalovaná ani po poučení podle §118 odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že nebylo v jejích možnostech závadu ve sjízdnosti zmírnit nebo na ni upozornit. Naopak, bylo prokázáno, že žalovaná nedodržela vlastní plán zimní údržby, který ukládal do 4 hodin (ve smyslu §46 vyhlášky č. 104/1997 Sb. se rozumí od vzniku závady) zajistit sjízdnost. Náledí se začalo tvořit den před nehodou od 18 hodin a ještě v době nehody, tedy 14 hodin poté, nebyl plán zimní údržby splněn. Správně pak odvolací soud poukázal na to, že v souladu s §44 písm. a) bod 2 vyhlášky č. 104/1997 Sb. měly být po pluhování náledí a kluzkost sněhové vrstvy zdrsněny posypem zdrsňovacími materiály (nebylo-li možné v blízkosti přejezdu použít chemické rozmrazovací materiály), což se stalo až po nehodě. Nedbalost žalované je o to vyšší, že se jedná o blízké okolí železničního přejezdu, kde náledí může způsobit závažné následky, jak se i v daném případě stalo.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou formulovaná otázka, zda je přiměřené po obci I. typu vyžadovat, aby při zimní údržbě místních komunikací prováděla činnosti nad rámec plánu zimní údržby, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Nadto bylo prokázáno, že dovolatelka nedodržela ani plán zimní údržby.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, se kterým má být napadené rozhodnutí v rozporu, na posuzovaný případ nedopadá pro skutkovou odlišnost případu. V odkazované věci došlo k dopravní nehodě v únoru při jízdě do zatáčky na zasněžené neposypané silnici, která se nijak nevymykala okolnímu stavu komunikace. S rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 3886/2014 pak napadené rozhodnutí není v rozporu ale v souladu, když v této věci představovala ojediněle vytvořená ledová plotna překrytá nepatrným sněhovým popraškem na jinak řádně udržovaném chodníku (s přihlédnutím k povětrnostní situaci) závadu ve schůdnosti, kterou žalobce nemohl předvídat při svém pohybu na chodníku. Totožný charakter měl z výše uvedených důvodů pro řidičku i stav ulice Plavnické.
K otázce posouzení výjimky ze zásady solidární odpovědnosti lze připomenout, že společná odpovědnost vzniká jako výsledek spoluzavinění či souběžné (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku. Solidární odpovědnost více škůdců za újmu podle §2915 odst. 1 o. z. představuje pravidlo a dělená odpovědnost ve smyslu §2915 odst. 2 o. z. výjimku z tohoto pravidla, která je v neprospěch poškozeného, a proto se uplatní jen ve výjimečných, odůvodněných případech. Zásadním hlediskem pro takový výjimečný postup však není ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společného protiprávního jednání více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, publikovaný pod č. 7/2021 Sb. roz. obč. a judikatura v něm uváděná). Uplatnění takové výjimky neodůvodňuje pouhá okolnost, že poškozený a potenciální škůdce jsou v příbuzenském poměru (otec – dcera). Spatřuje-li dovolatelka důvod pro použití dělené odpovědnosti v tom, že řidička poškozeného vozidla je v zásadní míře odpovědná za vznik nehody, je třeba zdůraznit, že nic takového v řízení nevyšlo najevo. Naopak, jak bylo uvedeno výše, rozhodující příčinou, bez níž by škoda nevznikla, byla závada ve sjízdnosti, za niž odpovídá žalovaná. I tuto otázku tedy posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 9. 2. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu