ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2652.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2652/2021-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. H. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem Americká 489/33, Plzeň, proti žalovaným: 1. R. E. , narozený XY, 2. Š. E. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. et Bc. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, o 143 748 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 130/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2021, č. j. 14 Co 36/2021-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1. a žalované 2. na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 13 644 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. et Bc. Jakuba Šauera.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2021, č. j. 14 Co 36/2021-224, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 11. 2020, č. j. 20 C 130/2020-190, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ve sporu o náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření kupní smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu §1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k tomuto ustanovení, reprezentovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3689/2020, a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2535/2021. Obecně platí, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v §6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod. Co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostech konkrétního jednání. Z hlediska principu autonomie vůle je však zjevné, že vznik případné odpovědnosti za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu, a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by měla být posouzena každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase.
Uvedené judikatorní závěry odvolací soud respektoval v situaci, kdy měl zjištěno, že žalobkyně měla zájem o koupi bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného 1, a proto mezi žalobkyní a žalovanými probíhala od 3. 3. 2020 do 19. 5. 2020 jednání o koupi této nemovitosti (nabízené prostřednictvím realitní kanceláře) a jejího movitého vybavení, a to přesto, že žalobkyně neuhradila realitní kanceláři tzv. blokační úhradu (rezervační zálohu), neboť zjistila, že v katastru nemovitostí jsou u předmětné nemovitosti evidovány zástavní právo ve prospěch úvěrující banky a zákaz zcizení. Smlouva o smlouvě budoucí kupní (nazvaná Dohoda o koupi nemovitosti – dále jen „Dohoda“) ze dne 3. 3. 2020 byla neuhrazením této zálohy zrušena a novou smlouvu strany neuzavřely. Strany spolu sice nadále jednaly, avšak úvahy o konkludentní změně Dohody vylučuje její čl. 14.1, podle nějž „veškeré změny dohody musejí být sjednány písemně“ . Uzavření nové smlouvy dovodit nelze, neboť tu nejsou jasně vymezené podmínky, které by obě strany přijaly. Žádný z návrhů kupních smluv, které byly žalobkyni předloženy do 29. 4. 2020 (celkem tři), žalobkyně neakceptovala, a proto byla upozorněna na to, že nemovitost bude nadále nabízena dalším zájemcům. Přesto strany i nadále pokračovaly v jednáních, dne 6. 5. 2020 dokonce společně navštívily banku, kde jim zástupce žalobkyně řekl, že „uzavření smlouvy až do doby jejího podpisu není nikdy jisté“ . Žalovaný 1 následně uzavřel kupní smlouvu s třetí osobou dne 18. 5. 2020 a tuto skutečnost sdělil žalobkyni jako reakci na zaslání konečného znění kupní smlouvy a smlouvy o advokátní úschově dne 19. 5. 2020.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalovaný 1 ukončil jednání o uzavření kupní smlouvy s žalobkyní ze spravedlivého důvodu, a to se zřetelem na nejistotu ohledně toho, zda žalobkyně kupní smlouvu skutečně uzavře a za jakých podmínek (tato nejistota byla způsobena jednáním žalobkyně, která opakovaně navrhovala změny smlouvy a trvala na ujištěních a zárukách), odpovídá takové jeho posouzení nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Souhlasit lze s odvolacím soudem i v tom, že na realitním trhu (což je obecně známá skutečnost) poptávka převyšuje nabídku, takže není výjimkou, že prodávající paralelně jedná o koupi s více zájemci. Taková situace pak bývá řešena složením tzv. blokační zálohy, čímž potencionální kupující stvrzuje vážnost svého zájmu kupní smlouvu uzavřít. Pokud v dané věci záloha složena nebyla, je uzavření následné smlouvy podstatně nejistější. A pakliže jednání nadále probíhala a mezi stranami byly rozpory ohledně znění kupní smlouvy a o to, zda uzavřít i smlouvu další (týkající se movitostí) a v jakém znění, lze chápat, že trpělivost stran se plynutím času a počtem navrhovaných znění smluv snižuje a nejistota ohledně uzavření kupní smlouvy narůstá. V průběhu jednání navíc žalobkyně byla výslovně upozorněna na to, že nemovitost bude nadále nabízena dalším zájemcům. Tedy i závěr odvolacího soudu, že žalobkyni se uzavření kupní smlouvy nemělo jevit jako vysoce pravděpodobné, odpovídá výše zmíněné konstantní judikatuře dovolacího soudu.
Jestliže dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru odvolacího soudu ohledně předsmluvní odpovědnosti podle §1729 o. z., pak je navíc nadbytečné se touto otázkou zabývat ve vztahu k žalované 2. Pokud totiž dovolatelka ve svém dovolání nezpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná 2 není ve sporu pasivně věcně legitimovaná, přičemž sama tato skutečnost vede k závěru o nedůvodnosti uplatněného žalobního nároku vůči ní, nemůže se posouzení otázky, zda žalovaná 2 porušila svoji předsmluvní povinnost, v poměrech žalobkyně nijak projevit, neboť i v případě hypoteticky kladného řešení (jež však v projednávané věci nepřichází vzhledem ke skutkovým zjištěním v úvahu) by nemohlo zvrátit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a zmíněnou žalovanou.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení pak není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení má každý z úspěšných žalovaných právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 5 488 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) za jeden úkon právní služby snížené o 20 % dle §12 odst. 4 vyhlášky, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobkyně, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky rozdělené mezi oba žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 13 644 Kč pro každého z žalovaných.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu