ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.307.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 307/2023-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Z. E. , zastoupená Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, 602 00 Brno, proti žalovaným: 1. statutární město Brno , IČO 44992785, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, 601 67 Brno, zastoupené Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem Jakubská 156/2, 602 00 Brno, 2. Brněnské komunikace, a. s. , IČO 60733098, se sídlem Renneská třída 787/1a, 639 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně 1. žalovaného: Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s. , IČO 46973451, se sídlem Římská 2135/45, 120 00 Praha 2, zastoupená Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem Krkonošská 2001/16, 120 00 Praha 2, o 550 152,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 294 C 42/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 Co 74/2021-416, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 294 C 42/2019-351, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 Co 74/2021-416, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Langa, LL.M.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady újmy na zdraví (bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a nákladů na vypracování znaleckého posudku) v celkové částce 550 152,50 Kč s příslušenstvím, která jí vznikla v důsledku pádu na zledovatělém, neposypaném chodníku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 Co 74/2021-416, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 294 C 42/2019-351, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 550 152,50 Kč s příslušenstvím, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 22. 12. 2016 v 10.50 hod. žalobkyně uklouzla na náledí před vchodem do kostela sv. Tomáše v Brně, upadla a zranila se – utrpěla tříštivou zlomeninu obou stydkých kostí, pánve a zlomeninu pod pravou kyčelní jamkou. Chodník vlastní 1. žalovaný, který jeho zimní údržbou prostřednictvím městské části Brno-střed pověřil společnost AVE CZ odpadové hospodářství, s. r. o.; 2. žalovaná nebyla 1. žalovaným pověřena správou předmětného chodníku. Dne 22. 12. 2016 po půlnoci začalo v Brně ojediněle slabě mrholit a sněžit, bylo inverzní počasí, teploty se pohybovaly mezi -2,9 až -4,1°C. V důsledku toho se tvořila slabá ledovka, před níž také v 9:00 hod. varoval Český hydrometeorologický ústav. První žalovaný započal s údržbou Moravského náměstí již po páté hodině ranní, prostor před kostelem sv. Tomáše však zůstal neošetřen. Dlažba před kostelem byla viditelně zledovatělá, bez posypu štěrkem. Po 10:00 hod. začalo sněžit, k čemuž se minimálně od 10:30 hod. přidal také déšť, který nečekaně rychle na chodnících namrzal a tvořil velmi kluzkou ledovou krustu. Žalobkyně šla do knihovny přes park na Moravském náměstí, kde byly cesty posypány, avšak na prostoru před kostelem sv. Tomáše po několika krocích na náledí uklouzla a upadla, což bylo pro ni (podle jejího vyjádření) nečekané, neboť se domnívala, že vstupuje pouze na mokrý povrch. Byla oblečena a obuta vhodně pro zimní období, nikoli již pro náhle vzniklé náledí, neboť její obuv měla kluzkou podrážku. V rozhodném čase padaly na náledí i jiné osoby. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) věc po právní stránce posoudil podle §19 odst. 1, §26 odst. 2, 5 a 7, §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), a §2910 a §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že 2. žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť nebyla pověřena správou dotyčného chodníku. Ohledně 1. žalovaného dospěl k závěru, že za újmu neodpovídá podle příslušných ustanovení silničního zákona, protože žalobkyně uklouzla na souvislé vrstvě námrazy, která neodpovídá pojmu „závada ve schůdnosti“, jak ho definuje silniční zákon a vykládá judikatura Nejvyššího soudu. Soud se proto dále zabýval tím, zda 1. žalovaný jako vlastník komunikace za újmu odpovídá podle občanského zákoníku. Uzavřel, že 1. žalovaný v kritický den prováděl údržbu komunikací adekvátní inverznímu počasí se slabým sněžením a mrholením. Avšak vzhledem k tomu, že výstraha Hydrometeorologického ústavu před náledím byla vydána pouhé 2 hodiny před úrazem a souvislá námraza se vytvořila během půl hodiny před úrazem (v té době již byl dán důvod pro odškrabávání ledovky a posyp), nebylo možno ani na tak frekventovaném místě v historickém centru města Brna rozumně po 1. žalovaném požadovat, aby následky náhle nastalé změny počasí zvládl odstranit, zmírnit, anebo na ně upozornit. Preventivní posyp a solení nebylo za dané situace účelné, neboť při větším sněžení by byly odstraněny odhrnováním sněhu. Odvolací soud proto uzavřel, že 1. žalovaný za újmu neodpovídá ani podle občanského zákoníku. Poukázal rovněž na to, že přestože příčinou vzniku újmy žalobkyně byla ledovka, která se vytvořila na chodníku, nevyhodnotila žalobkyně, která se v rozhodné době pohybovala venku a mohla náhlou změnu počasí registrovat, řádně úsek komunikace, kam chtěla vstoupit. Nevyvinula tak dostatečnou předvídavost, aby v situaci, kdy ledovka byla pro chodce zřetelná, přizpůsobila své chování důsledkům povětrnostních podmínek a pohybovala se dostatečně obezřetně (§2918 o. z.).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky soudy nesprávně právně posoudily existenci závady ve schůdnosti chodníku, otázku předvídatelnosti změny schůdnosti komunikace a dodržení potřebné míry opatrnosti a obezřetnosti ze strany žalobkyně. Vytýkala soudu, že se obecnou odpovědností 1. žalovaného zabýval nedostatečně, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2853/21 a v rozporu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2315/15 se nezabýval ani posouzením řádného plnění povinností vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Nezohlednil, že v místě úrazu nebyla provedena žádná údržba chodníku, přestože se nachází v samotném centru města Brna. Závěr o nemožnosti ošetření chodníku preventivně neodpovídá provedenému dokazování a soud se nezabýval ani argumentací dovolatelky k (podle ní) nesprávnému závěru, že 1. žalovaný neměl dostatek času k zamezení vzniku ledovky a zmírnění jejích dopadů v místě úrazu. Odvolací soud se nemohl ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, který se zabýval pouze možností či nemožností provedení preventivních opatření 1. žalovaným. Závěry soudů jsou rozporné a nekonzistentní i ohledně otázky, zda se žalobkyně chovala obezřetně. Zatímco podle soudu prvního stupně byla žalobkyně vhodně obuta a oblečena, podle soudu odvolacího nikoliv, přestože se v odůvodnění uvádí, že odvolací soud má shodný názor jako soud prvního stupně. Podle dovolatelky se prokázalo, že její obuv měla protiskluzovou podrážku, a byla tak zcela odpovídající prostředí, ve kterém se nacházela, tedy historickému centru města. Nelze po ní požadovat, aby se po městě pohybovala v trekkingových botách nebo pohorkách. Odvolací soud navíc dezinterpretoval vyjádření žalobkyně (ze dne 25. 6. 2020) a dovodil z něj, že pro ni závada ve schůdnosti byla předvídatelná. Zdůraznila, že si nebyla vědoma, že vstupuje na zledovatělý povrch, neboť se domnívala, že povrch je pouze mokrý. Rozhodnutí, jež vychází ze závěru, že si újmu způsobila sama, považuje dovolatelka za překvapivé. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání a že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V posuzované věci je dovoláním napadeno výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je však podle §236 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Jelikož je usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 294 C 42/2019-351, proti němuž dovolání výslovně směřuje, rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli rozhodnutím odvolacího soudu), dovolací soud řízení o dovolání proti tomuto rozhodnutí zastavil (§104 odst. 1, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak ohledně té části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k 2. žalované, neobsahuje dovolání jakékoliv námitky. Jestliže žalobkyně ve vztahu k 2. žalované nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, ani dovolací důvod, nesplňuje dovolání povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. a trpí tak vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ve zbývajícím rozsahu posoudil Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence závady ve schůdnosti a otázku předvídatelnosti změny schůdnosti chodníku, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Zásady posuzování nároků na náhradu újmy způsobené pádem chodce na komunikaci byly po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, sjednoceny a rekapitulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21), z nichž odvolací soud vycházel. Podle uvedené již ustálené judikatury zakládá úprava obsažená v silničním zákoně zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (chodci nebo řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (§26 odst. 7 silničního zákona). Závadou ve schůdnosti může být jen takový úsek (místo) komunikace, který se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti (sjízdnosti) se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod č. 57/2017 Sb. rozh. obč.). Jinými slovy závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu §26 odst. 1 a 2 silničního zákona a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že je uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020).
Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku velkého senátu rovněž vyslovil, že prvek předvídavosti chodce je třeba posuzovat v kontextu celého ustanovení §26 odst. 7 silničního zákona, které směřuje k objektivizaci celého systému tohoto typu odpovědnosti tím, že povinnost předvídat spojuje s pohybem přizpůsobeným stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Míra předvídatelnosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý.
Podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá (§241a odst. 1, odst. 6 a §242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla v posuzované věci dovolatelce újma na zdraví poté, co dne 22. 12. 2016 v 10:50 hodin uklouzla na chodníku ve vlastnictví 1. žalovaného. Předtím (v 10:00 hodin) začalo sněžit, nejméně od 10:30 hodin se přidal také déšť, který velmi rychle na komunikacích, včetně chodníků, namrzal. Jestliže se námraza tvořila všude, nelze místo, kde žalobkyně na náledí upadla, považovat za výrazně kvalitativně zhoršené oproti celkovému okolnímu stavu komunikace tak, aby je žalobkyně nebyla schopna rozlišit a přizpůsobit způsob chůze tomuto nebezpečí. Její obrana, že si myslela, že vstupuje na mokrý, a nikoliv zledovatělý povrch, nemůže být úspěšná, neboť vzhledem k tomu, že teploty byly krátce předtím pod bodem mrazu, mohla (měla) při dešti existenci námrazy předvídat a přizpůsobit tomu své chování. Navíc, jak sama připustila, na dotčeném místě klouzaly (padaly) i jiné osoby nebo toto místo obcházely. Námrazu, na níž žalobkyně na chodníku upadla, proto nelze považovat za závadu ve schůdnosti, jak je vymezena §26 odst. 7 silničního zákona. Jestliže odvolací soud na základě těchto závěrů uzavřel, že 1. žalovaný nenese objektivní odpovědnost za újmu žalobkyně ve smyslu §27 odst. 3 téhož zákona, neodchýlil se od namítané ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu.
Další námitky dovolatelky spočívají v tvrzeném nesprávném (nedostatečném) posouzení otázky odpovědnosti 1. žalovaného za újmu podle občanského zákoníku, kde je jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti existence protiprávního jednání škůdce. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy vyplývá, že k úrazu dovolatelky došlo zhruba půl hodiny poté, co se prudce zhoršilo počasí, a necelé dvě hodiny po vydání výstrahy před ledovkou Českým hydrometeorologickým ústavem. Byť žalobkyně uklouzla na frekventovaném místě v samotném centru města Brna, nelze spatřovat porušení povinnosti 1. žalovaným v tom, že během 30 minut nestihl ošetřit všechny místní komunikace a chodníky. V této souvislosti lze připomenout usnesení ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1634/21, ve kterém Ústavní soud vyslovil následující závěr: „ po vlastníkovi komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, které je třeba ošetřit. “ Ze samotného neprovedení údržby v místě úrazu proto ještě nelze usuzovat na porušení právní povinnosti 1. žalovaným. Za daných okolností mu nelze vytknout ani neprovedení preventivních opatření (posypu), neboť v případě sněžení (sněžilo již od noci) by byly neúčelné a nehospodárné. Závěru odvolacího soudu, že 1. žalovaný neporušil svou zákonnou povinnost řádně pečovat o stav komunikace tak, aby umožňovala bezpečný pohyb chodců, proto nelze ničeho vytknout. Soudy na posouzení obecné odpovědnosti 1. žalovaného za újmu nerezignovaly, této otázce se po skutkové i právní stránce věnovaly, od ustálené rozhodovací praxe se tak neodchýlily, a dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se pro nadbytečnost nezabýval námitkami dovolatelky, které se týkaly její spoluúčasti na vzniklé újmě (že se chovala obezřetně, byla vhodně obuta i oblečena). Není-li dán základ nároku podle silničního zákona ani podle občanského zákoníku, není k posuzování spoluúčasti podle §2918 o. z. důvod.
Zpochybňuje-li dovolatelka skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a převzatý soudem odvolacím (její obuv měla protiskluzovou podrážku), neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení – že pro ni bylo napadené rozhodnutí překvapivé, že se odvolací soud nezabýval jejími odvolacími námitkami a že dezinterpretoval její vyjádření (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu