ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3328.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3328/2022-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. F ., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Železná 490/14, Praha 1, proti žalovanému: A. B. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 86/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2022, č. j. 21 Co 266/2019-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 C 86/2019-40, uložil žalovanému povinnost, aby se žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku omluvil dopisem zaslaným na její adresu ve znění: „Omluva J. F. Vážená paní F., dne 12. 7. 2018 jsem v pořadu Televizní noviny vysílaném na programu TV NOVA na otázku, zda věřím slovům P. R., že jsou demonstranti zaplacení, i přesto, že svá tvrzení nemůže podpořit žádnými důkazy, odpověděl, že jsem o zaplacení demonstrantů přesvědčený, neboť se jedná o stále ty samé lidi, kteří proti mně protestují již rok a půl, a že si neumím představit, že by někdo demonstroval šestnáct hodin v kuse a šestnáct hodin v kuse řval, jen tak, že se nudí. Dále jsem své výroky potvrdil v pořadu 168 hodin vysílaném dne 9. 9. 2018 na programu České televize, kdy jsem o zaplacení demonstrantům za účast demonstraci řekl, že toto opírám o vyjádření P. R. Dále jsem v pořadu Duel Jaromíra Soukupa vysílaném dne 30. 8. 2018 na programu TV Barrandov označil demonstrující jako politické odpůrce na objednávku. Označení demonstrantů za zaplacené a objednané jsou dehonestující a urážlivá a za tato tvrzení se tímto omlouvám.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že v den jednání o důvěře vládě demonstrovalo na Malostranském náměstí a před Poslaneckou sněmovnou několik stovek lidí, kterým se nelíbilo, že se vláda opírá o hlasy komunistů a legitimizuje tím jejich činnost. Žalovaný v návaznosti na tuto akci dne 12. 7. 2018 v Televizních novinách na TV NOVA na dotaz moderátora, zda věří slovům poslance P. R., který si údajně všiml, jak někdo dává účastníkům demonstrace peníze, i přesto, že svá tvrzení nemůže podpořit žádnými důkazy, odpověděl: „…tak já jsem o tom přesvědčenej, my ty lidi totiž známe. Oni protestují proti mně už rok a půl, dokonce protestují proti mojí svatbě, protestovali před zámkem v Lánech, my je známe z našich demonstrací, pardon, z naší kampaně, kde vlastně nám bránili, abychom mluvili s občany, takže to jsou stále stejní lidi a neumím si představit, že by nějaký někdo demonstroval šestnáct hodin v kuse a šestnáct hodin v kuse řval jen tak, že se nudí, takže asi nějaká motivace tam bude. Já neříkám, že všichni, ale my některý ty lidi známe, protože chodí s námi už rok a půl a dělají všechno proti nám, takže umím si to představit.“. Dne 13. 7. 2018 žalovaný v Televizních novinách na TV NOVA uvedl: „My ty lidi totiž známe. Neumím si představit, že by nějaký někdo demonstroval šestnáct hodin v kuse. Takže asi nějaká motivace tam bude“. Obdobně se vyjádřil i v pořadu Duel Jaromíra Soukupa na TV Barrandov dne 30. 8. 2018: „To byla demonstrace proti B. a proti hnutí ANO, jsou to stále stejní demonstranti, to jsou lidi, kteří jsou zaplaceni, při demonstraci před sněmovnou, když na mně házeli lahve, tak byl důkaz, že si šli pro peníze, byl záznam na Novinkách, kdy jedna dáma říká klukovi, málo řveš, příště musíš řvát víc!, tak to je jasné, že to bylo organizované, já vám říkám, že jsou to političtí odpůrci na objednávku.“ Dne 13. 7. 2018 reagovala žalobkyně na výroky žalovaného dopisem uveřejněným na její Facebookové stránce a na stránce skupiny Lumpenkavárna, ve kterém žalovanému vysvětluje, že se demonstrací zúčastňuje ze svého přesvědčení, neboť není spokojena s děním na politické scéně, v poslední době zejména s výměnou ministra spravedlnosti, a že se demonstrací zúčastňuje zcela zdarma, neboť to považuje za svoji občanskou povinnost. Dále žalovaného vyzvala k tomu, aby se demonstrantům omluvil na TV NOVA. Dne 9. 9. 2018 v pořadu 168 hodin vysílaném na ČT 1 žalovaný znovu uvedl, že demonstranti jsou zaplacení a že jsou to političtí odpůrci na objednávku. Na dotaz redaktorky, zda má pro svá tvrzení nějaký důkaz, žalovaný uvedl, že má vyjádření poslance Růžičky, který po protestech před sněmovnou, když na něj sprostě řvali a házeli na něj lahve, tak byl u toho, jak tam nějaká paní dávala instrukce, aby si uklidili ty transparenty a aby si šli pro peníze. Dále bylo prokázáno, že žalobkyni a i některým jiným účastníkům demonstrace byl poskytován poměrně široký prostor pro vyjádření k výrokům žalovaného. Žalobkyně záležitost průběžně komentuje na svém Facebooku. Soud dospěl k závěru, že výroky žalovaného věcně i časově souvisí s aktivitami žalobkyně, která se pravidelně zúčastňuje protestů proti politice vlády. Negativní reakce směřovaly vůči její osobě, nařčení žalovaného musela vyvracet v rodině, na veřejnosti, byla ohrožena její důvěryhodnost. Újmu, která byla způsobena kolektivu (skupině demonstrantů), proto důvodně pociťuje jako újmu vlastní. Výroky žalovaného představovaly exces z výkonu jeho funkce, neboť nebylo možné je přičítat vládě nebo politické straně. V předmětné věci došlo ke střetu práva na svobodu projevu žalovaného a práva na ochranu důstojnosti žalobkyně, který je nutné řešit za pomoci principu proporcionality. Základ pro hodnotící soudy žalovaného (o zaplacených demonstrantech) představovaly informace od P. R. Žalovaný nedostál své povinnosti a nevynaložil rozumnou snahu, aby si uvedené informace ověřil. Měl přitom postupovat zvlášť opatrně s ohledem na funkci, kterou zastává, neboť v očích veřejnosti je jeho výrokům přisuzována vyšší důvěryhodnost. Pokud by navíc byly takové výroky bez reálného základu tolerovány, mohl by žalovaný podobným způsobem dehonestovat veškeré občanské aktivity směřující proti jeho osobě či vládě. Ačkoliv demonstranti museli počítat se zvýšeným zájmem a do určité míry jej také akceptovat, nejsou povinni tolerovat nepravdivou kritiku, křivá obvinění a dehonestaci jejich přesvědčení; žalovaný tak do osobnosti žalobkyně zasáhl neoprávněně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 21 Co 266/2019-107, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že žalobkyně není aktivně věcně legitimovaná. Výroky pronesené žalovaným zazněly v rámci diskuze o výrocích poslance P. R. a vyjadřovaly se k nim i další osoby. V rozhovoru s TV NOVA žalovaný navíc uvedl, že jeho výroky se netýkají všech demonstrantů, ale osob, které zná, a to i z fotografií, protože to jsou stále stejní lidé, kteří proti němu demonstrují již rok a půl, a protestovali dokonce i proti jeho svatbě. V řízení bylo ovšem prokázáno, že demonstrace konaná dne 11. 7. 2018 na Malostranském náměstí byla první demonstrací, které se žalobkyně zúčastnila, a že na svatbě žalovaného nedemonstrovala. Odvolací soud na základě toho dovodil, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, k nimž výroky žalovaného směřovaly. Podobně tomu tak je i v jiných případech výroků žalovaného. Svými projevy si navíc žalobkyně zjednala dostatečnou satisfakci sama. Sama se přitom vůči žalovanému uchýlila k invektivám. Vedle toho navíc chybí příčinná souvislost mezi újmou žalobkyně a jednáním žalovaného, neboť negativní reakce nejsou důsledkem žalobou napadených výroků žalovaného, ale vlastního jednání žalobkyně – sama o své účasti na demonstracích informovala na sociálních sítích.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 25 Cdo 231/2021-127, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že v projednávané věci je nutné řešit kolizi práva žalobkyně na ochranu osobnosti a práva žalovaného na svobodu projevu. Výroky žalovaného o zaplacených demonstrantech ve svém základu představují tzv. skutková tvrzení (nikoliv hodnotící úsudek). Průměrný divák takové výroky žalobce chápal jako konstatování o poskytnutí úplaty za demonstraci. To, zda určitá osoba vykonala činnost za úplatu, lze přitom jednoznačně prokázat, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu leží na žalovaném. Ten ovšem žádné důkazy potvrzující jeho tvrzení v řízení nepředložil. Ačkoliv nelze sdílet přesvědčení žalobkyně o jejím výlučném soukromém postavení, když účastí na demonstraci nepochybně vstoupila do veřejného prostoru, je nutné na druhé straně nepochybně dospět k závěru, že tvrzení o účasti na demonstraci za úplatu je závažným zásahem do cti takové osoby. Ve své podstatě se jedná o obvinění ze zneužití politických práv a diskvalifikaci oponentního názoru z politické debaty. V rámci politické diskuze pak mohou být zveřejňovány takové difamující informace, u nichž šiřitel prokáže, že měl rozumné důvody, aby se spoléhal na jejich pravdivost, že k ověření pravdivosti podnikl dostupné kroky a neměl důvod o ní pochybovat. Legitimitu poskytnutí takové informace nelze dovodit tehdy, pokud je dominantně motivováno snahou poškodit osobu, o které je informace sdělována. U tak závažného tvrzení, jakým je nařčení politických odpůrců žalovaného z účasti na demonstracích za úplatu, nelze za dostatečný základ považovat nejasné vyjádření jiné osoby, jehož pravdivost nebyla ověřena. Nedostatečným podkladem je svědectví poslance P. R., neboť se jednalo spíše o jeho interpretaci situace, při které demonstranti hovořili o předání peněz, aniž by bylo jakkoliv zřejmé, že se mělo jednat o úplatu za účast na demonstraci. Žalovaný vedle toho volil při svých výrocích takové formulace, z nichž vyplývalo, že závěr o jiných motivacích (včetně finančních) demonstrantů je podložen jeho vlastními zjištěními opřenými o jemu známý okruh demonstrantů. Ačkoliv žalovaný ve svých výrocích (zjednodušeně řečeno) uváděl, že uvedené lidi zná a že ti samí lidé demonstrovali na řadě dalších akcí, neposkytl žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, a neměl proto objektivně rozumný důvod spoléhat se na výroky P. R. a dále si nijak neověřovat jejich pravdivost. Nesplnil tak svoji povinnost dostatečným způsobem si převzaté tvrzení ověřit. Je nutné zohlednit také to, že žalovaný výroky pronášel jako tehdejší předseda vlády, tedy jako osoba, u níž lze předpokládat vyšší stupeň informovanosti a znalosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že výroky žalobce podloženy nebyly, neboť neprokázal jejich pravdivost. Zároveň byly způsobilé zasáhnout do osobnosti člověka. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda bylo možné předmětné výroky vztáhnout i k osobě žalobkyně. Z rozhodovací praxe se podává, že k tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby byla označena takovými znameními, která jsou dostatečná k určení této osoby. Vztahuje-li se pak výrok na určitý okruh osob, aniž by bylo zřejmé, na které osoby se v rámci tohoto okruhu má vztahovat, může se ochrany domáhat každá z těchto osob, která by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje. Žalobkyně odvozovala zásah do osobnostních práv od své příslušnosti ke skupině demonstrantů, kteří v den jednání o důvěře vlády protestovali před Poslaneckou sněmovnou. Jednalo se o natolik dostatečně místně i časově vymezený okruh osob, aby výroky týkající se všech demonstrantů mohly být přičítány kterékoliv z těchto osob a kdokoliv z tohoto okruhu je mohl považovat za zásah do své osobnosti. Na tom nic nemění ani mírnější vyjádření žalovaného v jednom z rozhovorů, že ne všichni demonstranti jsou zaplacení. Pokud totiž dostatečně nekonkretizoval, které demonstranty tím míní, mohl kdokoliv z účastníků důvodně dovozovat, že výrok o zaplacených demonstrantech se vztahuje právě na něj, a běžný posluchač, který by znal identitu některého z účastníků, mohl stejně důvodně uzavřít, že výrok míří na něj. Nebylo možné v tomto ohledu souhlasit s odvolacím soudem, že na žalobkyni se výroky nevztahují, neboť se zúčastnila jen jediné demonstrace. Pokud žalovaný opakovaně a bez rozlišení hovořil o stále stejných lidech, kteří proti němu protestují již rok a půl a protestovali dokonce i proti jeho svatbě (vycházeno z celkového kontextu pronášených výroků), dopustil se takové paušalizace, že vlastně i žalobkyni bez opodstatnění zahrnul do skupiny osob, které podle jeho názoru demonstrují proti němu nejspíše z finančních důvodů. Obstát nemohl ani závěr odvolacího soudu, že újmu si způsobila žalobkyně sama informováním o účasti na demonstraci, nikoliv výroky žalovaného. Okolnost, že se žalovaná veřejně vyjadřovala k průběhu a cíli demonstrace, s obsahem výroků žalovaného nesouvisí, ten ostatně svá tvrzení přímo k žalobkyni nevztahoval a nebylo ani tvrzeno, že by na ně reagoval. Souhlasit nebylo možné ani s tím, že by si případně žalobkyně satisfakci zjednala sama, když v této věci bylo nutné vzít v úvahu především nerovné postavení účastníků. Informacím poskytovaným předsedou vlády je ze strany občanů státu vždy přikládána větší váha než informacím pocházejícím od jiných osob (včetně médií), když společnost od takových osob očekává pravdivé informace. Veřejnost tedy díky postavení žalovaného (tehdejšího předsedy vlády), přikládala jeho výrokům větší váhu než výrokům žalobkyně. Už v důsledku této asymetrie si mohla žalobkyně stěží zjednat nápravu sama. Žalovaný navíc v mediích s celostátním dosahem dostal mnohem větší prostor. Na tomto závěru nemění nic ani to, že žalobkyně měla v některých svých projevech vůči žalovanému vystupovat až vulgárně.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 21 Co 266/2019-168, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 C 86/2019-40, a rozhodl o náhradě odvolacího a dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se pouze omezil na konstatování, že „vzhledem ke kategorickému závěru dovolacího soudu o skutkovém stavu věci, který je zcela odlišný od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem jeho vlastním dokazováním, a na to navazujícímu právnímu hodnocení, z nichž vyplývá pro odvolací soud závazný právní názor, že žaloba je důvodná, neměl odvolací soud jinou možnost než napadený rozsudek potvrdit a to včetně nákladového výroku II, v němž neshledal pochybení.”
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebo mají být vyřešeny jinak, konkrétně, zda 1) odvolací soud může přistoupit k aplikaci příslušné právní normy na jiný skutkový stav, než jak jej zjistil vlastním dokazováním, 2) žalobkyně spadá do okruhu osob, ke kterému výroky žalovaného směrovaly, 3) jsou výroky žalovaného skutkovými tvrzeními nebo hodnotícími úsudky, 4) tyto výroky byly oprávněné či nikoliv, 5) otázka příčinné souvislosti představovala v projednávané věci otázku skutkovou nebo právní, 6) si žalobkyně nezjednala satisfakci svým jednáním. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu dovolatel k první otázce uvádí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost ani samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Pokud tedy dovolací soud v předchozím rozhodnutí přehodnotil skutkový stav věci a svými právními závěry zavázal odvolací soud ve vztahu k odlišnému skutkovému zjištění, má již to za následek nesprávné právní posouzení věci. Rozsudkem dovolacího soudu tak bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále „Listina“), a právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny. Dále uvádí, že problematické je samotné vymezení přípustnosti v rozsudku ze dne 14. 2. 2022, č. j. 25 Cdo 231/2021-127, když Nejvyšší soud shledal jako přípustné dovolání žalobkyně k řešení otázky zásahu do osobnostních práv blíže neoznačeného jednotlivce při výkonu politických práv, která dosud nebyla za daných okolností dovolacím soudem řešena. Dovolací soud si totiž sám vymezil otázku hmotného práva, která ve smyslu §237 o. s. ř. neměla být dosud řešena. Takovýmto způsobem by však mohla být vymezena přípustnost v podstatě u jakéhokoliv dovolání netrpícího vadami, neboť skutkové okolnosti posuzované věci nejsou nikdy zcela totožné. Otázkou, zda lze zasáhnout do osobnostních práv výrokem, který bude směřovat ke skupině osob, aniž by byly jednotlivé osoby označeny, se již dříve dovolací soud zabýval. Odvolací soud se ani ve svém prvním rozhodnutí od dřívějšího řešení této otázky dovolacím soudem neodchýlil, pouze na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, k nimž výroky žalovaného směřovaly. Dále není dovolateli zřejmé, jakou otázku hmotného práva vlastně dovolací soud v předchozím rozhodnutí řešil a zejména jak tuto podle jeho názoru dosud nevyřešenou otázku vyřešil, resp. jaký právní závěr pro budoucí praxi z takto vyřešené právní otázky vyplývá. V této souvislosti také poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle které není dovolací soud oprávněn vymezit si otázku přípustnosti dovolání sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, zejména zásady dispoziční a rovnosti účastníků. Ke druhé otázce dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že žalobkyně do okruhu dotčených osob nespadá. Je nutné s ohledem na skutková zjištění posoudit, zda je konkrétní osoba zahrnuta mezi osoby, ke kterým předmětné výroky směřovaly. Tato otázka je však otázkou skutkovou, dospěje-li na základě provedeného dokazování soud ke skutkovému závěru, jestli je daná osoba ve vymezeném okruhu osob zahrnuta či nikoliv; nejedná se tedy o právní posouzení. Pokud dovolací soud následně zavázal odvolací soud k tomu, aby vyšel z jeho názoru, že žalobkyně do tohoto okruhu osob spadá, postavil odvolací soud do situace, že musel rozhodnout v rozporu se skutkovým vyhodnocením věci, než jak jej zjistil provedeným dokazováním. Dovolatel poukazuje na to, že skutková zjištění soudu prvního stupně rekapitulovaná v úvodu rozhodnutí dovolacího soudu neodpovídají skutkovým zjištěním soudu odvolacího. Z rozsudku dovolacího soudu přitom není zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že výroky se týkaly všech demonstrantů, jestliže žalovaný nekonkretizoval, jaké demonstranty myslí. Podle dovolatele je nutné vyjít z jednotlivých dílčích skutkových zjištění, jak k nim na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud ve svém prvním rozsudku. Ve vztahu k prvnímu výroku, který pronesl dne 12. 7. 2018 na TV NOVA v Televizních novinách, dovolatel konkretizuje, že se nevyjádřil ke všem osobám, které se účastnily dané demonstrace, ale vyjadřoval se pouze ke slovům poslance P. R.; mimo jiné zde zmínil, že tatáž skupina osob demonstrovala i na jeho svatbě. Odvolací soud poté vzal za prokázané, že na Malostranském náměstí se jednalo o první demonstraci, které se žalobkyně účastnila, a nebyla tedy na demonstraci na svatbě žalovaného. Na základě toho učinil odvolací soud závěr, že žalovaná nespadá do okruhu osob, na které výrok dopadá. Naopak závěr dovolacího soudu o tom, že se výroky týkaly všech demonstrantů, je nepřezkoumatelný. K reportáži odvysílané v pořadu 168 hodin dovolatel uvádí, že žalovaný zde pouze uvedl, o co své předchozí názory opíral, a opakovaně vymezil okruh demonstrantů, do kterého však žalobkyně nespadá. Žalobkyně nespadá ani do okruhu osob, které v pořadu Duel Jaromíra Soukupa označil žalovaný za „politické odpůrce na objednávku”. Dovolatel je tedy přesvědčen, že závěr o tom, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, ke kterému výroky směřují, je závěr skutkový, učiněný na základě těchto dílčích skutkových zjištění. Dovolací soud se ve svém předešlém rozhodnutí ani takto jednotlivými výroky nezabýval. Ke třetí otázce dovolatel vytýká dovolacímu soudu nesprávný závěr (ten následně přebírá do rozhodnutí i odvolací soud), že svou povahou jsou výroky žalobce skutková tvrzení a nikoliv hodnotící úsudek. Nadto je nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, které výroky žalovaného dovolací soud za skutková tvrzení považoval. Není popsáno, ani jak dovolací soud dospěl k celkovému vyznění, ze kterého průměrný divák dovodil, že demonstranti přijali za svoji činnost úplatu. První výrok, který zazněl dne 12. 7. 2018 na TV NOVA v Televizních novinách, je hodnotícím úsudkem, protože žalovaný netvrdil, že by demonstranti byli zaplacení, ale jen řekl svůj subjektivní názor, že si to dovede představit. Tím pouze zaujal určitý názor k vyjádření poslance P. R. I vyjádření žalovaného pro pořad 168 hodin je hodnotícím úsudkem, neboť žalovaný pouze odpovídal redaktorce na dotaz, na základě čeho dříve sdělil svůj názor na některé z demonstrantů. O skutkové tvrzení se nejedná ani v případě posledního výroku proneseného v pořadu Duel Jaromíra Soukupa. V rámci argumentace ke čtvrté otázce dovolatel předestírá, že předmětné výroky nebyly protiprávní a že jimi realizoval právo na svobodu projevu. Podle dovolatele nebyl zohledněn celkový kontext věci, což se mělo stát ve vztahu ke každému z výroků. K prvně uvedenému výroku (TV Nova) uvádí, že pokud by mohly ve vztahu ke sdělení poslance P. R. zaznívat jen takové názory, které s ním souhlasí, byla by tím vyloučena veřejná debata o věci veřejného zájmu. Druhý výrok (pořad 168 hodin) byl reakcí na počínání žalobkyně a dalších osob spočívající v podání žaloby. Rovněž zde by závěr o protiprávnosti výroku znamenal, že by se k medializovanému sporu nemohla vyjádřit žalovaná osoba. Výrok o „politických odpůrcích na objednávku” pak pronesl v návaznosti na svou předešlou kritiku, že se jedná o dobře organizované akce, při nichž existuje i určitá provázanost s politickými odpůrci žalovaného. K páté otázce dovolatel namítá, že dospěl-li odvolací soud k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeními žalovaného a újmou žalobkyně, jednalo se o skutkové závěry, které dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat. Stejně tak je skutkovou otázkou poslední vymezená otázka zajištění si satisfakce počínáním samotné žalobkyně. Podle dovolatele si žalobkyně satisfakci zjednala tím, že se k otázce úplaty za účast na demonstraci vyjadřovala nejen na sociálních sítích, ale i prostřednictvím sdělovacích prostředků. Neomezila se jen na reakci vůči předmětným výrokům, ale vymezovala se vůči žalovanému i jiným způsobem. Dovolatel konečně vyjadřuje podiv nad tím, že se žalobkyně neohradila také proti výrokům poslance P. R., ale žalobu podala jen na žalovaného, který tyto výroky pouze komentoval. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Nejvyšší soud se nejprve pro jejich vzájemnou provázanost zabýval prvními dvěma otázkami, které žalovaný vymezil v dovolání. Dovolatel vytýká dovolacímu soudu a v návaznosti na něj i soudu odvolacímu (vázánému právním názorem dovolacího soudu), že vyšel z odlišných skutkových zjištění, než je zjistil při prvním řízení před odvolacím soudem tento soud sám. V těchto námitkách evidentně navazuje na odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém se vágně konstatuje, že dovolací soud vyšel z odlišného skutkového stavu, než jak jej zjistil on sám. Dovolatel správně poukazuje na pravidlo, že způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a že skutková zjištění nelze v dovolacím řízení zpochybnit. Odvolací soud ve svém rozhodnutí žádným způsobem neuvádí, v čem mají odlišnosti skutkových zjištění spočívat, přičemž jeho rozhodnutí je (nejenom v důsledku toho) na samotné hraně přezkoumatelnosti. Dovolatel sice podrobně rozvíjí, v čem mělo podle něj k odchýlení od skutkových zjištění dojít, avšak dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze směřovat pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Směřují-li tedy námitky proti předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu, není k jejich řešení dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu. Totéž platí i u dovolací námitky nesprávného vymezení přípustnosti dovolání v dřívějším řízení před dovolacím soudem. Nicméně v projednávané věci je situace specifická v tom ohledu, že předmětem dovolacího řízení je v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, které rezignuje na hlubší odůvodnění a ve svém odůvodnění pouze odkazuje na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu. Tím se tedy zprostředkovaně stávají závěry dovolacího soudu obsahem rozhodnutí soudu odvolacího.
Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z odlišného skutkového stavu, než jej zjistil vlastním dokazováním konkrétně u otázky, zda lze vztáhnout posuzované výroky k osobě žalobkyně. Tuto otázku přitom mylně pokládá za otázku skutkovou, nikoliv právní. Je pravdou, že v určitých případech může být složité rozlišit, zda se jedná o otázku právní či skutkovou, a rozhraničení mezi těmito dvěma kategoriemi může být nejednoznačné. Také Ústavní soud (i v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva) tuto okolnost reflektuje s tím, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele. Odmítnutí dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, je možné pouze v případech, kdy je tato skutečnost zcela jednoznačná; závěr soudu o skutkové povaze uplatněné námitky musí být nadto řádně odůvodněn (srov. nález ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19). Nicméně v otázce předkládané dovolatelem k takové krajní situaci nedochází, neboť rozlišení je poměrně zřetelné. Otázkou skutkovou je obsah pronesených výroků a v nich použitých formulací a vedle toho zjištění, že se žalobkyně účastnila demonstrace na Malostranském náměstí, nikoliv protestu při svatbě žalovaného, a že za svou účast neinkasovala peníze. V tomto směru je situace zřejmá, neboť zjištěné skutečnosti nejsou sporné. Naproti tomu je již otázkou právního posouzení, zda a nakolik jsou takové výroky (byť neoznačující jmenovitě žalobkyni) způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv tím, že je přes určitou nejasnost sdělení identifikovatelná u určitého okruhu osob.
Žalovaný se primárně vyjadřoval ke skupině demonstrantů, kteří proti němu vystupovali na Malostranském náměstí a mezi něž žalobkyně patřila. Kritizoval je za to, že vůči němu demonstrují opakovaně a že byli ke své účasti finančně motivováni, a jeho výroky (skutkové, nikoliv hodnotící) směřovaly právě vůči této skupině osob, jejíž byla žalobkyně členem. Tvrzení, že někdo určitou činnost vykonával (dokonce opakovaně) a byl za ni finančně odměněn, je záležitost faktická a lze ji (a zároveň to je ve sporu třeba) jednoznačně prokázat. Rozhodující v tomto ohledu pak není subjektivní přesvědčení žalovaného, že pouze sděloval svůj názor. Hodnotící prvek obsahovala pouze úvaha dovolatele, zda je někdo schopen „16 hodin v kuse demonstrovat a řvát“, i ta ovšem podle kontextu prohlášení směřovala k podpoře tvrzení, že demonstranti tak činí za peníze. Na tom nic nemění ani určitá relativizace tohoto vyjádření tím, že se nejedná o všechny demonstranty, ale že jde o okruh osob, které demonstrovaly i proti jeho svatbě. Podtrhl-li dovolatel v bodě 44 dovolání tuto pasáž, poněkud přehlédl hned úvodní větu svého vyjádření k dotazu redaktorky, zda věří poslanci Růžičkovi o finanční úplatě demonstrantů (viz slova: „Já jsem o tom přesvědčený. My totiž ty lidi známe.“), jíž se jednoznačně přihlásil k tvrzení poslance o úplatnosti demonstrujících. Jestliže žalovaný blíže nespecifikoval konkrétní osoby v rámci této skupiny, jsou všechny osoby do této skupiny spadající vystaveny takovému označení. Průměrná osoba ve smyslu §4 odst. 1 o. z. (v tomto případě divák) totiž nebude zpravidla disponovat takovými informacemi, aby sama rozlišila, do které ze skupin účastník demonstrace spadá. Nelze pak na osoby, vůči kterým výroky směřují (účastníci demonstrace), spravedlivě klást břemeno v tom smyslu, aby samy vysvětlovaly nebo dokonce dokazovaly, že do této skupiny nespadají, že například nesplňují všechny její znaky, které žalovaný vymezil (např. účast na demonstraci při příležitosti jeho svatby). Právě na této tezi stojí i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, na který ve svém dovolání odkazuje i dovolatel. Optikou tohoto rozhodnutí, pokud žalovaný tvrdil, že ve skupině demonstrantů figuruje určitá menší skupina, která se demonstrace účastní s finančním motivem (přičemž ani pro to nepředložil žalovaný jakékoliv důkazy), může se kdokoliv z demonstrantů domáhat ochrany proti zásahu do osobnosti, neboť neurčí-li žalovaný konkrétní osoby, může se průměrný adresát výroků domnívat, že do skupiny (osob vykonávajících politická práva za úplatu) spadá kdokoliv, kdo se účastnil demonstrace na Malostranském náměstí. Nesprávné je proto tvrzení, že Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že by žalovaný označil všechny demonstranty, nýbrž při právním posouzení dovodil, že výroky žalovaného měly způsobilost se dotknout všech demonstrantů. Mezi tímto skutkovým a právním závěrem je ovšem nutné rozlišovat. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce tedy zcela odpovídá uvedené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Namítá-li dovolatel, že konstatování nepřípustnosti jeho výroků by znamenalo značné omezení politické diskuze, neboť by nemohly zaznívat oponentní hlasy, přehlíží, že ani politická debata (či jakákoliv jiná diskuze o tématu veřejného zájmu) nemůže být zcela bezbřehá a nesmí být založena na smyšlenkách či dokonce nepravdivých informacích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018, podle nějž okolnost, že se zveřejňované informace týkají skutečností zvýšeného společenského zájmu, jako je nakládání s veřejnými prostředky, neopravňuje ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení osoby, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a jeho závěr, že nepodložené a neopodstatněné označení žalobce za osobu, která hodlá majetkově kořistit z připomínkových akcí k holokaustu, představuje podstatný zásah do cti a vážnosti bývalého senátora, zakládající nárok na finanční zadostiučinění, i když formulace použitá v článku celostátního tištěného deníku nebyla přehnaně expresivní či dokonce vulgární). Okolnost, že se někdo vyjadřuje k počínání jiné osoby ve veřejné sféře, ještě nemůže být sama o sobě důvodem k paušální oprávněnosti jakýchkoliv výroků na její adresu. Nelze totiž připustit, aby se ten, kdo neoprávně zasáhl do osobnosti jiného, zprostil své odpovědnosti pouze poukazem na to, že tak učinil v rámci vyjádření k záležitosti veřejného zájmu. I při veřejné debatě je nutné dodržovat obecná pravidla pro realizaci svobody projevu, jakkoliv je třeba důsledně vážit i zájem na zachování diskuze o záležitostech veřejného zájmu. Lze též zopakovat, že při přijetí opačného závěru by žalovaný (a jakýkoliv jiný politik) mohl bez následků nepřípustným způsobem diskreditovat politické oponenty. Situace může být o to citlivější, že se jedná nepochybně o závažný zásah do cti jeho politických odpůrců, přičemž jak již dříve výstižně poznamenal Ústavní soud, je-li jednou čest pošpiněna neopodstatněným obviněním vyjádřeným veřejně, a tím spíše v médiích, může být pověst a čest osoby poškozena navždy a zvláště pak v situaci, není-li dána možnost rehabilitace. Pokud taková situace nastane, prohrává jak osoba sama, tak i společnost (nález Ústavní soud ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Pro zachování zdravé politické diskuze (či diskuze o jiném tématu veřejného zájmu) je tak nutné trvat na tom, aby nebyly pronášeny nepodložené dehonestující výroky, které mohou velmi snadno zdiskreditovat politické oponenty, neboť zásah do cti může být v řadě případů obtížně napravitelný (a tím vést i k trvalému vyřazení takových osob z politické diskuze, či dlouhodobé diskreditaci jejich názorů). U řady diváků může přetrvávat přesvědčení, že se tyto osoby skutečně dopustily tvrzeného závadného jednání, a to dokonce i přes případné soudní rozhodnutí, které to vyvrací. Jen pro úplnost Nejvyšší soud opakuje, že zásadně není možné se úspěšně bránit proti žalobě na ochranu osobnosti ani tím, že žalovaný šířil pouze údaje, které sám slyšel (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969). K tomu lze odkázat na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, které se podrobně zabývalo tím, proč se žalovaný nemůže zprostit své odpovědnosti výhradou, že pouze přebíral výroky jiné osoby.
S tím bezprostředně souvisí i otázka protiprávnosti výroků, kterou dovolatel vymezuje jako další a jíž se Nejvyšší soud též podrobně zabýval v předešlém rozhodnutí. Jak bylo výše uvedeno, skutková tvrzení žalovaného nebyla dostatečně podložená, nepodařilo se mu prokázat jejich pravdivost. Pronesené výroky jsou tak neoprávněným zásahem do osobnosti těch, jichž se dotýkaly, neboť byly nepochybně objektivně způsobilé přivodit újmu na jejich osobní i mravní integritě, snížit jejich vážnost a čest a případně i ohrozit jejich postavení. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že jeho výroky měly být posuzovány samostatně, neboť je zřejmé, že všechny výroky (byť učiněné v různých pořadech) měly shodné vyznění spočívající v tom, že demonstranti jsou finančně motivováni. Není též pravdou, že by nebyl vzat v úvahu kontext výroků, vždyť bylo zohledněno, že je (všechny) pronášel tehdejší premiér České republiky a jednalo se o jeho standardní rétoriku vůči politickým odpůrcům.
Žalovaný dále své námitky směřuje proti závěru dovolacího soudu o nesprávném posouzení přičínné souvislosti s tím, že zde dovolací soud nepřípustným způsobem zasáhl do rozhodnutí odvolacího soudu přezkumem skutkového stavu. Je ustálenou rozhodovací praxí, že pokud se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1548/2020). V případě původního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně si újmu způsobila vlastně sama tím, že informovala o účasti na demonstraci, se nepochybně jedná o poslední uvedený případ (přerušení příčinné souvislosti), tedy o otázku právní. Dovolací soud byl tedy oprávněn se touto otázkou zabývat a respektoval-li odvolací soud při jejím opětovném řešení závazný právní názor, postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
Poslední otázkou vymezenou v dovolání, zda si žalobkyně zjednala dostatečnou satisfakci svým vlastním jednáním, se Nejvyšší soud podrobně zabýval již v předchozím rozhodnutí v této věci, proto lze na závěry v něm uvedené odkázat.
Protože žádná z dovolatelem pokládaných otázek nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu