ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3544.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3544/2022-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) AAAAA (pseudonym) a b) BBBBB (pseudonym) , obě narozené XY, obě bytem XY, obě zastoupené zákonným zástupcem O. S., bytem XY, obě zastoupené zástupcem na základě plné moci JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Dlouhá 14, Praha 1, proti žalované: Základní škola Česká Lípa, 28. října 2733, příspěvková organizace , se sídlem 28. října 2733, Česká Lípa, IČO 46750045, zastoupená JUDr. Tatianou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 102/2021 o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 7. 2022, č. j. 36 Co 240/2021-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 7. 2022, č. j. 36 Co 240/2021-113, potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 8. 2021, č. j. 36 C 102/2021-82, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo žalované uloženo umožnit žalobkyním účast na základním vzdělávání v základní škole podle školského zákona a podle školního řádu, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnily tím, že jako žákyně základní školy mají povinnost školní docházky, kterou plní v rámci žalované školy, a to osobní účastí na prezenční výuce. Žalovaná jim účast na prezenční výuce upírala nejprve s poukazem na usnesení vlády stanovící příslušné mimořádné opatření vydané v souvislosti s pandemií nemoci covid-19, následně pak v návaznosti na mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví upravující podmínky pro osobní účast na prezenční výuce poskytované základní školou v jejím zařízení (vyžadující zejména preventivní test a ochranné pomůcky dýchacích cest), bez jejichž splnění nebyla možná osobní účast na výuce. Žalobkyně mají za to, že neumožněním osobní účasti na vyučování bylo zasaženo do jejich základních práv a do jejich osobností s tím, že příslušná opatření byla vydána v rozporu se zákony a ústavním pořádkem ČR. Opatřeními stanovený požadavek na samotestování zasahuje do práva žalobkyň na soukromí, nošení ochrany dýchacích cest zasahuje do jejich práva na ochranu zdraví. Soud prvního stupně neshledal nárok důvodným s konstatováním, že normy stanovící žákům podmínky či povinnosti pro účast na základním vzdělávání v období pandemie nevydávají jednotlivá školská zařízení, ale Ministerstvo zdravotnictví, či předtím vláda v reakci na rozšíření nemoci covid-19 v ČR i v jiných evropských zemích, takže povinnosti či omezení stanovené žákům, na něž se daná opatření vztahují, plynou z těchto opatření, nikoliv z rozhodnutí školy. Soud připustil možnost žalobkyň domáhat se posouzení jejich žaloby v rovině soukromých práv, upozornil však, že práva a povinnosti tvořící ve svém rozsahu právo na vzdělání upravuje právo veřejné, obecné soudy tudíž postrádají pravomoc k posouzení takovýchto sporů. O bezpodmínečné účasti na vzdělávání lze hovořit tehdy, pokud platná a účinná mimořádná opatření neukládají škole jinak, a to i s ohledem na subjektivní práva a zájmy dalších osob (zaměstnanců, dalších žáků). Nelze vyhovět žalobě, která požaduje, aby škole bylo přikázáno nedodržovat pravidla stanovená opatřením proti nebezpečí vzniku a šíření nemoci covid-19. V řízení nebylo tvrzeno, že by žalovaná krátila práva žalobkyň jiným způsobem než aplikací aktuálně platných obecných opatření. Dožadují-li se žalobkyně přezkumu daných opatření a jejich souladu s ústavním pořádkem, činí tak za pomoci odkazů na zdroje nepostačující pro úsudek o věcné neopodstatněnosti a nevhodnosti daných opatření, a to i s ohledem na dlouhodobě trvající zkoumání a řešení otázky povahy nemoci a ochrany veřejnosti před jejím šířením, fázi vývoje toho jevu a stav medicínských zjištění. Odvolací soud dodal, že i prohlášení opatření obecné povahy za neplatné má toliko účinky do budoucna, škola by i v tomto případě měla pro své jednání právní podklad, nadto opatření Ministerstva zdravotnictví nebylo v rámci přezkumu před Nejvyšším správním soudem zrušeno (viz usnesení ze dne 4. 11. 2021, č. j. 7 Ao 20/2021-46). Zákonnost rozporovaného opatření přitom byla prověřena i Ústavním soudem, který v usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. ÚS IV. 1474/21, neshledal jeho neúměrnost ani rozpor s čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud shledal soulad přijatých opatření i s právem na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na dosud neřešených právních otázkách ve smyslu §237 o. s. ř., a to 1) zda je žalovaná v postavení základní školy oprávněna při plnění povinností vyplývajících z krizového opatření vlády či mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví aplikovat daná opatření způsobem přímo zasahujícím do práv a svobod žalobkyň, 2) zda je Ministerstvo zdravotnictví oprávněno uložit žalované povinnosti, které vylučují plnění povinností vyplývajících ze školského zákona, a tím přímo zasahovat do práv žalobkyň, a 3) zda jsou obecné soudy při posuzování oprávněnosti zásahu do práv žalobkyň povinny zkoumat zákonnost správního aktu, na jehož základě žalovaná zasahuje do individuálních práv žalobkyň, a to i z materiálního pohledu, a současně zda soud má povinnost zkoumat důvodnost zásahu. Dovolání je podle žalobkyň přípustné i proto, že by dovolací soud měl právní otázku přípustnosti zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobkyň posoudit jinak, než jak to učinily obecné soudy, které nevzaly v úvahu všechny žalobkyněmi vznesené argumenty, zejména omezení zásahu státní moci do práv a oprávněných zájmů nezletilých dětí ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. Mají za to, že nebyla prokázána důvodnost a užitečnost daných opatření a že soudy měly upřednostnit práva vyplývající z této úmluvy před opatřením obecné povahy. Dovolatelky dále obsáhle zrekapitulovaly předchozí řízení a svůj náhled na opodstatněnost, účinnost a ústavní konformnost daných opatření a vyjádřily názor, že jsou-li soudy podle čl. 95 odst. 1 Ústavy oprávněny posoudit zákonnost podzákonného předpisu, přísluší jím přezkoumávat též opatření obecné povahy jako hybridního správního aktu. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce možnosti přezkumu opatření vydaných v souvislosti s pandemií covid-19 v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s usnesením ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1100/2022, navazujícím na obecnější ustálenou rozhodovací praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2443/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020), podle níž platí, že mimo rámec správního soudnictví není soud v občanskoprávním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Mohl by jen zkoumat, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. K opačnému závěru v této věci žádný ze soudů nedospěl a netvrdí to ani žalobkyně. U aktů, jež jsou věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky). To odpovídá i procesní úpravě obsažené v §135 odst. 2 o. s. ř. a požadavku vycházet v občanském soudním řízení z rozhodnutí, jímž bylo o určité otázce rozhodnuto příslušným orgánem. Tímto zákonným ustanovením je usměrněna rozhodovací činnost soudů tak, aby nesměřovala ke vzniku dvou paralelních právních světů, veřejnoprávního a soukromoprávního, v nichž by bylo rozdílně pohlíženo na totožná práva dotčených osob. Uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na opatření obecné povahy coby smíšený právní akt. Dotčeným osobám přitom není upřena možnost domáhat se jejich práv u soudů, nicméně k tomu musí volit způsob zákonem předvídaný (přezkum ve správním soudnictví, popřípadě u Ústavního soudu), aby bylo vyhověno jak požadavkům na ochranu základních práv, tak právní jistoty.
Argumentují-li dovolatelky tím, že na opatření obecné povahy je jako na hybridní právní akt třeba přiměřeně vztáhnout čl. 95 odst. 1 Ústavy stanovící možnost soudu posoudit u podzákonného předpisu jeho zákonnost a souladnost s mezinárodní smlouvou, je možné odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu, jenž v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 13. 9. 2016, č. j. 5 As 194/2014-36, vyložil, že u opatření obecné povahy není prostor pro analogickou aplikaci čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť není naplněn základní předpoklad pro použití analogie spočívající v existenci pravé mezery v zákoně, kterou by mohla zakládat nemožnost dosáhnout soudního přezkumu, respektive nápravy nezákonnosti v souvislosti s jeho aplikací v individuálním správním aktu. Možnost abstraktního i konkrétního přezkumu regulace v opatření obecné povahy ve správním soudnictví tedy zajišťuje dotčeným osobám naplnění práva na soudní ochranu. V nyní posuzované věci navíc soudy nižších stupňů poukázaly na proběhlý přezkum daných opatření příslušnými instancemi, v němž nebyla shledána vadnost opatření, a nebylo důvodu se od těchto závěrů odchylovat.
Dochází-li ke střetu základních práv, je v souladu s ustáleným výkladem řešení této kolize základních práv a svobod principem proporcionality (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1133/07) při respektování toho, že každé právo je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96, publikovaný pod č. 8/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Při střetu práv tedy nelze, jak naznačují dovolatelky, plně upřednostnit jedno z práv, byť by mělo oporu v mezinárodní úmluvě.
Vznášejí-li dovolatelky otázku týkající se aplikace daných opatření žalovanou způsobem zasahujícím do jejich práv, je třeba připomenout, že podle §7 o. s. ř. a §81 a 82 o. z. se mohou civilní soudy vyslovovat tolik k právům z oblasti soukromoprávní, v projednávané věci tedy ochrany osobnosti. Právo na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod patří do kategorie práv hospodářských, kulturních a sociálních, jejichž uplatňování zajišťuje v mezích zákona stát z pozice vykonavatele veřejné moci ve státě, aniž by šlo o právo mající ekvivalent v občanskoprávní úpravě. Uvážení oprávněnosti zásahu tedy přicházelo v úvahu jen z pohledu žalobkyněmi zmiňovaných práv na ochranu důstojnosti, zdraví či svobody. V projednávané věci přitom nebyl ve skutkové rovině tvrzen, dokazován a zjištěn ani vadný způsob aplikace opatření, ani zásah do práv dovolatelek limitující je rozdílně ve srovnání s jinými adresáty preventivních zdravotních opatření. Žalobkyně toliko konstatovaly existenci zásahu za pomoci zákonem volených termínů, bez náležitého skutkového vymezení, jakým způsobem vlastně měla být narušena jejich důstojnost, zdraví či svoboda, tedy v čem spočívá existence účinků způsobilých dotknout se osobnosti člověka, tj. osobnost člověka ohrozit či ji porušit (viz též Tůma P. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 328 - 348). Ustálená judikatura dovozuje, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o zásah do osobnostních práv fyzické osoby půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k němu došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a judikaturu v něm odkazovanou). Absence náležitých tvrzení a zjištění ohledně konkrétního způsobu aplikace opatření a zásahu do práv žalobkyň tedy brání tomu, aby z otázek stran způsobu aplikace posuzovaných opatření žalovanou byla úspěšně dovozena přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť soudy se k ní nevyslovovaly a vyslovovat nemohly. Lze jen dodat, že podmínkou úspěšnosti žaloby směřující k odstranění neoprávněného zásahu do osobnostních práv je, aby daný neoprávněný zásah doposud trval anebo aby existovalo konkrétní aktuální nebezpečí (hrozba) jeho opakování v budoucnu (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009, či ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
Protože dovoláním vymezené právní otázky nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání obou žalobkyň odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu