ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3615.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3615/2022-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: D. D. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1, proti žalovanému: F. F. S. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený doc. JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 59/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 22 Co 80/2022-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Řandy, LL.M.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 22 Co 80/2022-243, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2021, č. j. 14 C 59/2017-197, v zamítavém výroku tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 25.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a zdržel se a) označování žalobce a/nebo jeho činnosti ve funkci předsedy výboru společenství vlastníků jednotek domu XY č. p. XY, k. ú. XY, IČO: XY („SVJ“), výrazy „stupidní, spratek, podvodník, tunelář, zloděj, lhář, manipulátor, kouzelník s čísly, tunelování, vytunelování, kouzla s čísly, damaškovská kouzla, podvody, podvádění, manipulace s čísly, vytváření podvodných fondů, fondy podvodu, krádež, okrádání“ a b) tvrzení, že si žalobce podle své potřeby vysvětluje, upravuje či vykládá zákony, jako si komunisté vysvětlovali Ústavu, vyplácí si tučné odměny, volně si vybírá peníze SVJ pro osobní účely, využívá prostředky SVJ pro své osobní účely, nekontrolovaně plýtvá penězi SVJ, vyvádí peníze ze SVJ na své účty, přesměrovává či vyvádí peníze ze SVJ, to vše při šíření jakýchkoliv sdělení či tvrzení prostřednictvím e-mailových zpráv či jakýmkoliv jiným způsobem, vůči konkrétním osobám nebo jejich zveřejněním vůči neurčenému okruhu osob, sám nebo prostřednictvím třetích osob, ledaže jde o výkon práva oprávněné kritiky a/nebo šíření pravdivých tvrzení, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný poslal e-mail členům SVJ, jehož předsedou výboru byl žalobce, v němž mj. označil chování žalobce za „stupidní“ a jeho argumenty za argumenty na úrovni „malého spratka“. Dále označil vypracovanou a schválenou zprávu o hospodaření SVJ za rok 2015 za „komedii“ a řádné odměny členům výboru SVJ za „peníze volně vybírané pro osobní účely“ s tím, že považuje-li to pan D. za normální, zbývá otázka, o jaké částky byli společníci v minulosti v tichosti okradeni od současné správy. Žalovaný také uvedl, že vedení SVJ nekontrolovaně plýtvá penězi, vypisuje si odměny, dává svým kamarádům „tučné zakázky“ a dokonce si převádí peníze SVJ na své účty. V dalším e-mailu žalovaný uvedl, že si žalobce podle své potřeby vysvětluje a upravuje zákony „stejně, jako si komunisté vysvětlovali Ústavu“, současné vedení SVJ neumí hospodařit, navrhovaná změna stanov souvisí s plýtváním peněz SVJ ze strany výboru SVJ, žalobce si společně s další členkou výboru SVJ za loňský rok vybral více než 200.000 Kč a snad jenom paní S. uvěří, že to bylo zpětně za několik let. V dalším e-mailu žalovaný nejprve vyzval členy výboru SVJ, aby „vrátili do fondu oprav všechny vyvedené peníze“, což označil za tzv. přesměrování peněz a vytunelování. Žalovaný ostatním členům SVJ podsouval, že „je velmi těžko uvěřitelné, že by si výbor nebral žádné peníze od roku 2009“ nebo že „paní K. přiznává, že to nedělala správně“. Z dalších e-mailů bylo zjištěno, že žalovaný používá výrazy „damaškovská kouzla“, „podvody s čísly“, „manipulace s čísly“ či pokračování „ve vesele zajetých podvodech“ a že vyplacení odměn členům SVJ představovalo tzv. „vytunelování“. Rovněž označil fondy SVJ vytvořené výborem SVJ za „podvodné fondy“ a „fond podvodu“. Žalovaný se na adresu žalobce tímto způsobem nadále vyjadřoval i po podání žaloby, a dokonce i po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se žalobce jako předseda SVJ dopustil jakýchkoliv podvodů. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný užil výrazy, které jsou za hranicí společensky únosného slušného vyjadřování, výrazy, které jsou objektivně neadekvátní a překročily meze věcné a oprávněné kritiky. Žalovanému nic nebránilo formulovat výtky společensky přijatelnou formou. S ohledem na to, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že se žalobce dopustil jakýchkoliv podvodů, nelze než uzavřít, že žalovaný zasáhl do osobnosti žalobce neoprávněně. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za vhodnou formu odškodnění peněžitou satisfakci, neboť žalovaný se uvedeného jednání dopouští dlouhodobě a na jeho chování nemělo zásadnější vliv ani podání žaloby, ani vydání rozsudku soudu prvního stupně. Výtky žalovaného jsou založeny pouze na spekulacích či domněnkách a následná kritika je velmi osobní a nepřiměřená. Žalovaný těmito útoky dlouhodobě znevažuje žalobce jako předsedu SVJ a šíří své výroky mezi všemi členy SVJ. Skutečnost, že žalobce vykonává funkci dobrovolně, má specifika daná povahou SVJ, kde jsou vlastníci jednotek sdruženi povinně a výkon této funkce je nezřídka činností poměrně nevděčnou, kterou předmětní lidé vykonávají při správě společného bydlení. Odvolací soud považoval za oprávněný i zdržovací nárok, neboť žalovaný překračuje meze oprávněné kritiky dlouhodobě, bez ohledu na podanou žalobu či rozsudek soudu prvního stupně, a je tedy oprávněná obava, že v těchto zásazích bude pokračovat. Vyhovění zdržovacímu nároku přitom nijak neomezí svobodu projevu žalovaného, neboť jej omezuje pouze co do formy, nikoliv obsahu sdělení. Oprávněnou kritiku lze učinit bez urážlivých výrazů, zároveň je zdržovací výrok limitován tím, že nedopadá na případy, ve kterých jde o výkon oprávněné kritiky, resp. šíření pravdivých tvrzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně 1) za jakých podmínek je možno zdržovacím výrokem uložit povinnost zdržet se určitých výroků na adresu jiné osoby, 2) jakou povahu mají údajně závadné výroky a jak se projevují v právní sféře toho, komu jsou adresovány, 3) v jakém postavení se nachází ten, komu jsou výroky adresovány. Dovolatel upozorňuje, že jeho výroky na adresu žalobce nebyly pronášeny svévolně, nýbrž souvisely s výkonem funkce předsedy SVJ, avšak odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nevzal v úvahu postavení žalobce jako osoby veřejně činné; není přitom rozhodující, zda vykonává funkci dobrovolně či jde o činnost „nevděčnou“. Žalobci v důsledku toho přísluší nižší stupeň ochrany proti kritice spojené s výkonem uvedené funkce. Kritika se týkala mimo jiné správy finančních prostředků SVJ, tedy prostředků, na něž se skládají všichni vlastníci jednotek v domě, včetně žalovaného, a tato činnost se tak zprostředkovaně dotýká i jeho finančních prostředků. Odvolací soud se ani v rámci posouzení zdržovacího nároku nijak nezabýval otázkou, zda zakázané výroky jsou svou povahou skutkovými tvrzeními nebo hodnotícími soudy. Žalovaný je přitom přesvědčen, že většina výrazů a spojení, která mu bylo zakázáno užívat, mají povahu hodnotících soudů, nikoliv skutkových tvrzení. Jedná se o výkon práva na svobodu projevu, která nemůže v daném případě podléhat omezením. Uvedenému rozdělení se odvolací soud vyhýbá tím, že ponechává žalovanému možnost činit tytéž výroky při „výkonu práva oprávněné kritiky a/nebo šíření pravdivých tvrzení“. Tímto způsobem však nepřípustně ponechává posouzení přípustnosti výroků do fáze exekučního řízení, neboť rozsah ukládané povinnosti musí být patrný přímo z nalézacího rozsudku. Odvolací soud dále neuvádí žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobce byl předmětnými výroky v očích osob v jeho okolí znevážen. Uvedená pochybení odvolacího soudu mají za následek zásah do práva na svobodu projevu žalovaného, jemuž je znemožněno dávat najevo nesouhlas s výkonem funkce předsedy SVJ ze strany žalobce. Při hodnocení peněžité satisfakce pak odvolací soud nepřihlédl ke kritériím, která vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu posoudit za účelem přiznání peněžité náhrady. Zejména nebyla otázka zásahů do osobnosti žalobce posouzena z hlediska společenství, v rámci kterého byly výroky činěny, nebylo vzato v úvahu, že podle závěrů soudu prvního stupně byly výroky žalovaného ojedinělé a omezené jen na určité období. Vadu řízení pak spatřuje v tom, že nebylo prováděno dokazování k tomu, zda výroky žalovaného jsou po skutkové stránce pravdivé a zda na ně navazující hodnotící soudy jsou z tohoto důvodu formou opodstatněné a přípustné kritiky. Dále pak namítá vadu řízení spočívající v tom, že nebyl seznámen s možným odlišným právním posouzením věci odvolacím soudem. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že dovolání předně nesplňuje náležitosti stanovené zákonem, zejména není uvedeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. I pokud by vymezení těchto náležitostí bylo možné shledat, není dovolání přípustné, popř. důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Dovolatel předně namítá, že žalobci náležel vůči jeho výrokům nižší stupeň ochrany, neboť má v důsledku výkonu funkce předsedy výboru SVJ postavení osoby veřejného zájmu. Tato otázka ovšem přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na ní nespočívá. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil, že přiměřenou kritiku představuje taková kritika, která co do obsahu a formy sleduje svůj účel hodnotit existující skutečnosti, není toliko urážkou, pomluvou či skandalizací fyzické osoby, a která je v souladu i se společenskými konvencemi. Vybočí-li však kritika z rámce uvedené přípustnosti, je neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. O věcnou kritiku nejde, pokud vychází z nepravdivých podkladů a z nich dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, publikovaný pod č. 101/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, dále též rozsudek ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, publikovaný pod C 3785 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo rozsudek ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3904/2020). Z hlediska přiměřenosti kritiky nepostačuje samo o sobě to, že vychází z pravdivých a přezkoumatelných údajů, je-li vzhledem k cílům kritiky přemrštěná. Oprávněná kritika rovněž nezbytně předpokládá, že bude přiměřenou co do obsahu i formy, a že se tak bude pohybovat v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, Soubor C 3507). Odvolací soud prodrobně rozebral jednotlivé výroky dovolatele na adresu žalobce a přesvědčivě zdůvodnil, proč v tomto konkrétním případě považuje kritiku žalobce za neoprávněnou a vedoucí k zásahu do jeho osobnosti.
Uvedené závěry se přitom uplatní bez ohledu na to, zda se jedná o osobu veřejně činnou či nikoliv. I když jedním z podstatných momentů při řešení kolize mezi právem na svobodu projevu a ochranou osobnosti může být též postavení dotčené osoby, není důvodu ani osoby veřejně činné vylučovat z uplatňování práv na ochranu osobnosti, byť u nich je namístě aplikovat měkčí měřítka než u jiných fyzických osob (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod č. 29/2009 Sb. rozh. obč.). Ani okolnost, že se zveřejněná tvrzení týkají skutečností zvýšeného společenského zájmu (častým případem je nakládání s veřejnými prostředky), neopravňuje ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018, Soubor C 19788). Překročil-li tedy v posuzované věci žalovaný co do formy i věcné opodstaněnosti meze přípustné kritiky, nemusel se odvolací soud zabývat tím, zda je případně žalobce v důsledku výkonu funkce předsedy výboru SVJ v postavení osoby veřejně činné. Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže její kritika založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). Napadené rozhodnutí rovněž nespočívá ani na řešení druhé vymezené otázky, zda výroky žalovaného představují svou povahou skutková tvrzení či hodnotící soudy, neboť jak z výše uvedeného vyplývá, i v případě hodnotících soudů je nutné zkoumat, zda se zakládají na pravdivém základu. Pokud z provedeného dokazování vyplynulo, že výroky žalovaného pravdivý základ postrádaly (dovolací soud není oprávněn správnost skutkového stavu přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci – §241a odst. 1 o. s. ř.), představovaly neoprávněný zásah do osobnosti žalobce bez ohledu na to, zda se jednalo o skutková tvrzení nebo hodnotící soudy. Naplněna byla nepochybně i podmínka způsobilosti zasáhnout do osobnosti žalobce, neboť předmětné výroky jsou nepochybně vnímány jako dehonestující nejen členy SVJ, ale i většinovou společností.
Dovolatel namítá, že zdržovacím výrokem je nepřípustně zasahováno do jeho práva na svobodu projevu, neboť je mu znemožněno se kriticky vyjadřovat na adresu žalovaného. S odkazem na výše vyložené závěry o nepřiměřenosti kritiky lze doplnit, že při formulaci výroku, kterým je ukládána povinnost zdržet se určitých zásahů (výroků) do osobnosti žalobce, je nutné postupovat tak, aby nebylo nepřiměřeným způsobem zasaženo do práva na svobodu projevu žalovaného, resp. aby mu případně nebylo znemožněno vyjadřovat se k takovým skutečnostem, které oprávněně mohou být předmětem diskuze. V projednávané věci bylo uvedenému požadavku vyhověno, neboť odvolací soud omezil povinnost zdržet se výroků na adresu žalobce tím, že se musí jednat o oprávněnou kritiku nebo šíření pravdivých tvrzení. Dovolatel tedy může dále vykonávat své právo na svobodu projevu, nicméně musí tak činit v zákonných mezích. Pokud pak namítá, že je tímto způsobem nepřípustně ponecháno posouzení přípustnosti výroků do fáze exekučního řízení, přehlíží nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 171/12 (č. 105/2012 Úsn.), podle nějž (bod 23 odůvodnění) je právě v možnostech exekučního soudu, aby takto postupoval a posoudil naplnění podmínek plynoucích z vykonatelného výroku. Důvodná není ani námitka žalovaného, že některé výrazy obsažené ve zdržovacím výroku nejsou zcela identické s těmi jím použitými, když nepochybně vystihují podstatu i formu pronesených výroků.
Námitky žalovaného, že nebylo prováděno dostatečné dokazování k tomu, zda výroky žalovaného jsou po skutkové stránce pravdivé, a dále že nebyl dostatečně seznámen s možným odlišným právním posouzením odvolacím soudem, představují svou povahou námitky vad řízení. Těmito otázkami se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení může přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Samotná (tvrzená) vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Dovolání směřující též proti výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 25.000 Kč, je podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné pro tzv. bagatelnost.
Protože přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (soudní exekuci).
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu