ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3623.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3623/2022-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: B. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Barborou Lukšovou, advokátkou se sídlem Májová 1150/32, Cheb, proti žalované: NS Hotel s. r. o., IČO 26381834, se sídlem Krátká 400, Chodová Planá, zastoupená Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem se sídlem Nad Vdovečkem 1206, Blatná, o 350.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 165/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2022, č. j. 18 Co 135/2022-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 18 Co 135/2022-327, potvrdil výroky rozsudku ze dne 14. 4. 2022, č. j. 16 C 165/2016-307, jimiž Okresní soud v Chebu zamítl žalobu na zaplacení 350.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy neshledaly důvodným nárok na peněžitou náhradu za újmu na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění), která žalobci vznikla pádem při slézání z masážního stolu při proceduře v rámci rekreace v objektu žalované. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobce se společně s manželkou podrobil dne 24. 6. 2014 reflexní masáži plosky nohou, kterou mu bez použití oleje či emulze (tzv. na sucho) poskytoval v zařízení žalované masér S. H. Tomuto masérovi se v průběhu procedury udělalo nevolno, proto masáž přerušil a z místnosti odešel, zatímco druhý masér Š. Š. v téže místnosti masíroval manželku žalobce. Žalobce se rozhodl místnost opustit, nereagoval však na nabídku pomoci ze strany maséra Š., při slézání z masážního lehátka upadl a utrpěl zlomeninu bederního obratle. Dále bylo prokázáno, že vybavení místnosti, v níž masáž probíhala, odpovídalo požadavkům na hygienu a bezpečnost, nohy lehátka byly opatřeny protiskluzovými nástavci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná za újmu na zdraví žalobce neodpovídá, neboť její zaměstnanec neporušil prevenční ani jinou povinnost.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena: „Pokud žalobce při poskytnutí služby za úplatu od žalovaného, a to služby maséra, která podléhá službě péče o zdraví podle ust. §2636 a násl. NOZ, utrpěl újmu, a to v důsledku nedostatečného poučení ze strany žalovaného a/nebo zaměstnance žalovaného, který službu žalobci poskytoval, pak žalobci vznikla nedůvodná újma v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného podle ust.§2638 NOZ, a žalovaný nese odpovědnost za újmu vzniklou žalobci bez ohledu na zavinění, tedy žalovaný nese odpovědnost za újmu vůči žalobci na objektivním principu.“ Namítá, že odpovědnost žalované jako poskytovatele zdravotních služeb vychází z principu faktické nerovnosti mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem, který je slabší smluvní stranou smlouvy o péči o zdraví, proto by zákonná ustanovení, které dopadají na poskytování zdravotních služeb, měla být vykládána ve prospěch pacienta. Podle dovolatele žalovaná porušila právní povinnosti podle §2638 NOZ při poučení, kterého se mělo dostat žalobci ze strany maséra jako zaměstnance žalované (před vlastním výkonem masérské služby, během výkonu a po ukončení výkonu služby péče o zdraví). Obecné soudy pochybily ve výkladu hmotného práva, pokud se omezily pouze na výklad §2900 NOZ a zcela pominuly povinnosti, kterými byla žalovaná vázána ve smyslu §2636 a násl. NOZ. Pokud žalobce (i s ohledem na svou konstituci) nebyl výslovně poučen a upozorněn na nebezpečí uklouznutí na podlaze a na nebezpečí úrazu pádu z lehátka, které nebylo opatřeno protiskluzovými podložkami, a na to, že masážní lehátko není zcela zafixováno proti možnému pohybu při jeho zatížení, pak se ze strany žalované nejednalo a nemohlo jednat o vynaložení maximální možné odborné péče k eliminaci vzniku újmy na zdraví žalobce tak, aby mohl být naplněn liberační důvod ve prospěch žalované. Obecné soudy se spokojily se zcela formálním závěrem, že masážní místnost a její vybavení odpovídaly hygienickým podmínkám, včetně zjištění, že masážní lehátko bylo opatřeno protiskluzovými nástavci a že masér nabídl žalobci pomoc při vstávání z lehátka, kterou žalobce odmítl. Dovolatel navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je instancí toliko přezkumnou a nikoliv nalézací, jeho přezkum se proto podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, avšak nepřísluší mu přezkoumávat správnost skutkových zjištění. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval.
Odvolací soud potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na základě závěru, že žalovaná, resp. její zaměstnanec, neporušili povinnost předcházet újmám podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, ani jinou právní povinnost při výkonu lázeňské procedury (masáže plosek chodidel), a to na základě skutkového zjištění (správnost skutkových závěrů podle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá), že masáž nohou byla prováděna tzv. na sucho, tedy bez použití oleje či jiného přípravku (nebylo tu tedy zvýšené nebezpečí uklouznutí klienta), že žalobce při slézání z lehátka nereagoval na nabídku asistence ze strany maséra Š. (žalobce si způsob pohybu určil sám) a že masážní místnost včetně stolu odpovídala požadavkům na bezpečnost (lehátko bylo zabezpečeno proti posunutí).
Rozhodnutí odvolacího soudu je za této situace v souladu s judikaturou dovolacího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 2772/21), v němž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby předcházet vzniku škod, avšak pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a postihováno je výhradně konání, tj. aktivní jednání osob [obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. §2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 86-88, či Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1512]. Jinými slovy, toto ustanovení má nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem. Úsudek nalézacího soudu o tom, zda si zaměstnanec žalované ve smyslu §2900 o. z. počínal při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, a to způsobem, který vyžadovaly okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je volnou úvahou soudu, kterou dovolací soud může zpochybnit jen při její zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1743/2016, a judikatura na niž je odkazováno).
Žalobce v dovolání předestírá vlastní skutkový stav (že nebyl dostatečně poučen o riziku pádu při opouštění lůžka a zpochybňuje závěry o stavu zařízení i průběhu události), rozdílný od zjištění soudů obou stupňů, a na něm pak vymezuje otázku ryze hypotetickou bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci samé. Jestliže totiž namítá, že odvolací soud měl odpovědnost žalované posuzovat podle §2636 a násl o. z., tedy podle právní úpravy smlouvy o péči o zdraví, pomíjí, že tento smluvní typ zakládá povinnosti poskytovatele péče vztahující se k úkonům vedeným snahou o zlepšení nebo zachování zdravotního stavu příkazce, tedy k odborné péči při zdravotnických a jim podobných výkonech, nikoliv již k úkonům či poučením příkazce ohledně pohybu po zdravotnickém zařízení či takových činností, u nichž se předpokládá schopnost příkazce počínat si přiměřeným způsobem. Jestliže bylo zjištěno, že se žalobce po přerušení masáže nenacházel ve stavu nezpůsobilém samostatného pohybu či orientace, pak i s přihlédnutím ke zjištění, že vybavení masážní místnosti bylo z hlediska pohybu klientů bezpečné a že druhý přítomný masér nadto nabídl svou pomoc při opuštění lehátka, kterou žalobce výslovně odmítl, není zřejmé, jaké porušení smluvní povinnosti má dovolatel na mysli a jak by jím požadované (blíže nespecifikované) poučení mohlo být účinnější než konkrétní nabídka pomoci.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu