ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3691.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3691/2021-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: P. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Semtín 81, budova P 9, Pardubice, proti žalovanému: J. A. , IČO XY, advokát se sídlem XY, o 1 240 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 80/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 6. 2021, č. j. 7 C 80/2021-37, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 C 80/2021-48, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2021, č. j. 25 Co 177/2021-53, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2021, č. j. 25 Co 177/2021-53, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 6. 2021, č. j. 7 C 80/2021-37, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 C 80/2021-48, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 6. 2021, č. j. 7 C 80/2021-37, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 7 C 80/2021-48, jímž tento soud zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek ze žaloby, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a dále proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2021, č. j. 25 Co 177/2021-53, kterým odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání proti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení unesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení o žalobě na zaplacení 1 240 650 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci této zákonné náležitosti není možno posoudit přípustnost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatel tuto náležitost dovolání zcela opomenul, o požadavcích §237 o. s. ř. se vůbec nezmiňuje, a vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak absentuje.
Splnění této náležitosti dovolání nelze dovodit ani jinak z obsahu podání. Při vylíčení předpokladu přípustnosti totiž musí dovolatel uvést konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by tedy označit, který z předpokladů vymezených v §237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, neboť napadá výrok, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Napadl-li dovolatel též usnesení soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu, pomíjí, že z §236 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000); Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti výše zmíněným usnesením soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243b o. s. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje §243f odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu