ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.861.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 861/2022-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) V. M. , narozený XY, bytem XY, b) M. B. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni advokátem Mgr. Petrem Kaustou, se sídlem Čs. legií 1719/5, Moravská Ostrava, proti žalovaným: 1. R. L. , narozený XY, 2. S. L. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni advokátem Mgr. Petrem Poločkem, se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 184/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2021, č. j. 71 Co 185/2021-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 71 Co 185/2021-145, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 12 C 184/2017-106, jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud uložil povinnost: 1) oběma žalovaným smazat zvukové i obrazové záznamy žalobců pořízené dne 30. 4. 2016 včetně všech případných kopií, 2) oběma žalovaným zaslat každému z žalobců zvlášť písemnou omluvu ve znění ve výroku uvedeném, 3) žalovanému 1. zaplatit žalobci a) nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč, 4) žalované 2. zaplatit žalobci a) nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč, 5) žalovanému 1. zaplatit žalobkyni b) nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč, 6) žalované 2. zaplatit žalobkyni b) nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo zjištěno, že by žalovaní dne 30. 4. 2016 pořídili zvukový či obrazový záznam žalobců a že by jim hrubě nadávali a omezovali je v pohybu. Uváděné pomluvy žalovaných v průběhu soudních řízení jsou procesní obranou, případně popisem událostí. Odvolací soud pak zdůraznil, že rodinné vztahy mezi účastníky řízení (žalovaní jsou dcerou a zetěm žalobkyně) jsou dlouhodobě velmi konfliktní a rozvrácené, veškeré spory mezi sebou řeší prostřednictvím soudů a jiných státních orgánů a vzájemné osočování je způsobem jejich komunikace. Jelikož se účastníci vzájemně obviňují ze lží a pomluv v rámci různých soudních řízení, nelze jimi užívané expresivní výrazy považovat za zásah do osobnostních práv a s úspěchem se domáhat ochrany osobnostních práv prostřednictvím soudních řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podali žalobci dovolání, když mají za to, že se odvolací soud v dané věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1107/2006, a rozsudkem ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Dovolatelé zdůraznili, že závěr odvolacího soudu o tom, že výroky žalovaných směřované proti žalobcům v rámci jiných soudních řízení nejsou excesem z výkonu jejich procesních práv a povinností, je nesprávným právním posouzením věci. Odvolací soud dále pochybil, nedoplnil-li dokazování navrhovaným způsobem a rozsudek soudu prvního stupně bez dalšího potvrdil. Dovolatelé uzavřeli své podání návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci předně nebylo možné opomenout, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno o částce nedosahující zákonem stanoveného bagatelního limitu dovolacího přezkumu 50 000 Kč. V části, v níž dovolání usilovalo o zpochybnění rozhodnutí ve vztahu k požadované peněžité satisfakci v celkové výši 20 000 Kč, je tedy dovolání v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bez dalšího nepřípustné.
Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; ostatně dovolatelé proti výroku o nákladech řízení ani nevznášejí žádné námitky.
Dovolání ovšem nebylo možné pokládat za přípustné ani v části, v níž směřovalo ke zpochybnění rozhodnutí o likvidaci zvukových a obrazových záznamů a imateriální satisfakci (omluvě).
Byť v dovolání bylo poukazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu vymezující pojetí zásahu do osobnostních práv, ke kterému došlo v rámci občanského soudního řízení (při účastnické výpovědi před soudem v občanském soudním řízení) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dovolatelé přesně neidentifikují právní otázku, v níž by odvolacím soudem nebyla respektována judikatura dovolacího soudu, a nesplnili tak požadavek §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z prostého převzetí textu odkazovaných rozhodnutí do dovolání způsobem, z nějž není detekovatelná jakákoliv kolize se závěry odvolacího soudu, není možné dovodit existenci konkrétní otázky řešené odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, případně otázky zakládající jiný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 613/2020, a judikaturu v nich odkazovanou, kladoucí důraz na skutečné postihnutí otázky, nikoliv jen formální odkaz na rozhodnutí).
Kromě toho závěry, na nichž spočívají odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, nejsou s posouzením projednávané kauzy odvolacím soudem nikterak v rozporu, neboť neprotiřečí stěžejnímu závěru o existenci okolností vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv, jež mohou spočívat ve výkonu jiného subjektivního práva či povinností stanovených zákonem, děje-li se tak v určitých akceptovatelných mezích. Úvahy odvolacího soudu naopak odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020), v níž se Nejvyšší soud zabýval náhledem na protiprávnost zásahu do osobnostních práv v podobě tvrzení adresovaných orgánům veřejné moci v rámci výkonu zákonem daného subjektivního práva.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019).
Kritika nedoplnění dokazování se pak míjí s vymezením otázky ve smyslu §237 o. s. ř. (k vadám řízení je ostatně Nejvyššímu soudu v zásadě umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání, viz §242 odst. 3 o. s. ř., to navíc jen jde-li o vady přímo ohrožující věcnou správnost výsledného rozhodnutí), mimoto postrádá specifikaci konkrétního procesního pochybení v tomto směru. Lze dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, pokud je neshledá potřebnými ke zjištění skutkového stavu věci a tento svůj závěr zdůvodní.
Jelikož podané dovolání neobstálo jako přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu