ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1045.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1045/2023-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce P. Š. , proti žalované DORATI, s. r. o. , se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Sázavská 914/8, IČO 25725050, zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 210/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 72 Co 232/2022-499, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 7. 3. 2022, č. j. 23 C 210/2018-469, určil, že výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu je neplatná (výrok I), vzájemný návrh žalované na vyklizení předmětného bytu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 12. 10. 2022, č. j. 72 Co 232/2022-499, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že výpověď z nájmu bytu je neoprávněná (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
4. Předně je třeba uvést, že dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek (ohledně podnikání žalobce v předmětném bytě), nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování (nesouhlasí s tím, co odvolací soud z provedených důkazů zjistil) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
5. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces. Je třeba i přisvědčit odvolacímu soudu, že dovolatelka sice tvrdila, že žalobce v bytě podniká v rozporu s účelem užívání bytu a dobrými mravy a obtěžuje ostatní nájemce bytů bytového domu, avšak k tomuto tvrzení žádné důkazy nenavrhla, ačkoliv byla soudem vyzvána k označení důkazů k prokázání existence tohoto uplatněného výpovědního důvodu - tedy, zda a jakým způsobem podnikání žalobce působí zvýšené zatížení pro byt nebo dům (srov. §2255 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. z.“). Oproti mínění dovolatelky odvolací soud neučinil závěr, že žalobce v bytě nepodniká způsobem, který by byl v rozporu s §2255 odst. 2 o. z., nýbrž uzavřel, že dovolatelka neunesla ohledně tohoto svého tvrzení důkazní břemeno.
6. K námitce dovolatelky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí odpovídá závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; je řádně odůvodněno a má všechny náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř. Dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ostatně nebyly
– podle obsahu jejího dovolání – na újmu uplatnění jejich práv.
7. Z §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces také nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný
pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Dovolání není přípustné pro řešení otázky (kterou dovolatelka považuje za neřešenou), zda vlastník bytu může nájemci „přeúčtovat“ služby podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), tím, že „přepošle fakturu s popisem služeb, dlužných částek a přiloží k ní podrobné vyúčtování tohoto SVJ pro kontrolu výpočtu převzatých plnění a dlužných částek“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka neprovedla vyúčtování služeb řádně, neboť postrádají údaje (které konkretizoval) požadované v §7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.; pro závěr, zda vyúčtování má náležitosti požadované právními předpisy, není přitom významné, zda vyúčtování vyhotovila sama žalobkyně nebo „přeposlala“ jiné vyúčtování (fakturu apod.). V řízení navíc nebylo zjištěno, že by k předmětným fakturám, jimiž byly žalobci vyúčtovány poskytované služby, byla přiložena vyúčtování služeb vyhotovená SVJ.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na další žalobkyní formulované otázce
– zda hrubým porušením povinností nájemce [§2288 odst. 1 písm. a) o. z.] – je i nezaplacení jednoho nájemného včetně zálohy na služby (plnění spojená s užíváním bytu) společně s nedoplatkem z vyúčtování služeb. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že ani jedno z vyúčtování předložených žalobci nebylo ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu splatné, protože se nejednalo o vyúčtování řádná, neměl žalobce v době dání výpovědi z nájmu bytu vůči žalované žádný splatný dluh z vyúčtování.
10. Lze sice přisvědčit dovolatelce, že i když má poskytovatel služeb povinnost vyúčtovat zálohy na služby po skončení každého zúčtovacího období, provede-li vyúčtování za více zúčtovacích období najednou, není toto vyúčtování jen proto nesprávné. Podstatné je, zda vyúčtování (ať již za jedno či více zúčtovacích období) obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti. Závěr odvolacího soudu, že nenastala splatnost nedoplatků na vyúčtování služeb za období let 2013 až 2016 (ani za rok 2017) však byl založen nejen na argumentu, že vyúčtování za roky 2013 až 2016 zjevně odporuje zákonným požadavkům již proto, že v rozporu s §2 písm. c) zákona č. 67/2013 Sb. bylo provedeno za delší než dvanáctiměsíční zúčtovací období, nýbrž též na tom, že v obou vyúčtováních v rozporu s §7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. absentují údaje o skutečné výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh na služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování (§5, §6 zákona č. 67/2013 Sb.), a nelze tak z nich zjistit, z jakých skutečně vynaložených nákladů a za použití jakých pravidel pro rozúčtování jednotlivých služeb žalovaná dospěla k vyúčtovaným nedoplatkům. Ani pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné.
11. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu