ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1141.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1141/2023-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti žalovaným 1) J. B. , narozenému XY, a 2) L. B. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, o zaplacení částky 106 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 172/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 26 Co 125/2022-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 30. 6. 2021 u Okresního soudu v Berouně (soudu prvního stupně) se žalobce (právnická osoba vzniklá za účelem správy tam specifikovaného domu, jenž je postaven na tam uvedeném pozemku – dále jen „dům“ a „pozemek“) domáhal, aby mu žalovaní (spoluvlastníci dvou jednotek v domě – dále jen „Jednotky“) zaplatili mimo jiné částku 106 600 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), a to z titulu nezaplacených příspěvků na správu domu a pozemku za období od ledna 2018 do května 2021 (dále jen „rozhodné období“).
Jako obranu ve sporu žalovaní podáním z 20. 11. 2021 (č. l. 52 až 54 spisu) uplatnili k započtení na žalované plnění své pohledávky za žalobcem na zaplacení částky 150 550 Kč (s úrokem z prodlení) z titulu pokuty za prodlení v době od 1. 12. 2018 do 31. 10. 2021 s umožněním náhledu do podkladů k vyúčtování služeb z Jednotek za léta 2016 až 2020, částky 319 200 Kč (s úrokem z prodlení) z titulu pokuty za prodlení v téže době s včasným doručením řádných vyúčtování služeb z Jednotek za léta 2015 až 2020, částky 28 448 Kč (s úrokem z prodlení) z titulu škody za neplnění povinností při zajišťování správy domu a pozemku v období od 1. 12. 2018 do 31. 10. 2021 v souvislosti se zabráním společných částí domu L. M., resp. D. P., a částky 18 693 Kč (s úrokem z prodlení) z titulu škody za neplnění povinností při zajišťování správy domu a pozemku v tomtéž období v souvislosti se zabráním pozemku dvěma parkovacími místy. V odvolacím řízení pak podáním ze 7. 11. 2022 (č. l. 188 až 191 spisu) započetli na žalované plnění ještě své pohledávky za žalobcem na úhradu pokuty za prodlení v době od 1. 11. 2021 do 9. 10. 2022 s umožněním nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb z Jednotek za léta 2018 až 2021 ve výši 51 450 Kč a pokuty za prodlení v téže době s doručením řádných vyúčtování služeb z Jednotek za léta 2018 a 2019 ve výši 52 400 Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 10 C 172/2021-88, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně zaplacení částky 15 600 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 91 000 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 26 Co 125/2022-217, zastavil řízení o jejich odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.) a změnil citovaný rozsudek ve vyhovujícím výroku II. ohledně tam specifikovaného úroku z prodlení; jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Z pohledu uplatněných dovolacích námitek se dovolací soud zabýval nejprve otázkou, zda mohlo přivodit zánik žalované pohledávky podání dovolatelů z 20. 11. 2021.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se i v poměrech započtení, jež se řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ustálila v názoru, že o neurčitost právního úkonu (jednání) započtení jde (mimo jiné) tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje součet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020).
V posuzované věci dovolatelé podáním z 20. 11. 2021 uplatnili k započtení na žalované plnění soubor pohledávek, jejichž součet zcela zjevně přesahoval jeho celkovou výši. Z obsahu dotčeného podání přitom nevyplývalo, které z pohledávek použitých k započtení měly v jeho důsledku zaniknout a v jakém rozsahu a které naopak měly (byť jen zčásti) zánik žalované pohledávky přestát. Za tohoto stavu se odvolací soud od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže dovodil, že námitka započtení, uplatněná citovaným podáním, je z obsahového hlediska neurčitá. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani poukaz dovolatelů na zákonné pravidlo obsažené v ustanovení §1982 odst. 2 věty za středníkem o. z., dle kterého platí, že nekryjí-li se vzájemné pohledávky stran zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Citované pravidlo totiž upravuje pořadí, v němž se zúčtují jednotlivé součásti pasivní pohledávky (míněno pohledávky, vůči níž započtení směřuje) a jejího příslušenství (§1932 o. z.), nikoli pořadí (či dokonce rozsah), v jakém zaniknou jednotlivé aktivní pohledávky (pohledávky uplatněné k započtení), jak se snad (mylně) domnívali dovolatelé. V uvedených souvislostech pak zbývá jen dodat, že je-li ve smyslu §553 odst. 1 o. z. neurčitá kompenzační námitka, obsažená v podání z 20. 11. 2021, jen zdánlivým právním jednáním, k němuž se – i bez návrhu – nepřihlíží (§554 o. z.), pak celkovému závěru, na němž spočívá napadené rozhodnutí, že nemohla přivodit zánik žalované pohledávky, neškodí okolnost, že v tomto případě není (a vzhledem k „nicotné“ povaze zdánlivého právního jednání ani nemůže být) důvodem pro takový závěr nezpůsobilost použitých pohledávek k započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., jak v tomto případě (chybně) uvažoval odvolací soud.
K otázce, zda mohlo přivodit zánik žalované pohledávky podání dovolatelů ze 7. 11. 2022, lze uvést následující.
V rozsudku z 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkázal odvolací soud i dovolatelé, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyložil, že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Likvidita aktivní pohledávky je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li aktivní pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení ustanovení §1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne). V odůvodnění citovaného rozhodnutí však Nejvyšší soud současně zdůraznil, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., musí soud vzít v úvahu i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 845/2022, na nějž v dovolání poukázali dovolatelé).
V posuzované věci je závěr odvolacího soudu, že pohledávky dovolatelů, které uplatnili k započtení na žalované plnění podáním ze 7. 11. 2022, jsou nekompenzabilní (ilikvidní) ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a ostatně dovolatelé to ani nežádali). V tomto směru především nelze ztratit ze zřetele, že předmětnou kompenzační námitku vznesli dovolatelé až v samotném závěru odvolacího řízení, konkrétně pouhé dva dny před jednáním odvolacího soudu, které se konalo 9. 11. 2022 a při němž byl vyhlášen napadený rozsudek, jímž bylo řízení v dané věci pravomocně skončeno. Současně nelze opomenout, že jejím prostřednictvím uplatnili k započtení pohledávky evidentně zatížené vyšší mírou nejistoty, než jakou vykazuje – v zásadě nesporná – žalovaná pohledávka, žalobce vůči nim přednesl věcné námitky (viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 211 a 212 spisu) a i s přihlédnutím k širším souvislostem dlouhodobě problematických vztahů účastníků je zřejmé, že nejde o pohledávky zcela nepochybné. Za tohoto stavu by ovšem hodnocení dotčených pohledávek jako likvidních (způsobilých k započtení) nutně vedlo k tomu, že by se řízení v souzené věci ve svém samotném závěru (v pokročilé fázi řízení před odvolacím soudem, který není a s ohledem na přezkumnou povahu své činnosti ani nemůže být primárně skutkovou instancí) ocitlo v situaci, kdy by namísto rozhodování o uspokojení pasivní pohledávky, jež je předmětem řízení od samého počátku, mělo být zcela nově započato s řešením sporu účastníků o existenci a výši aktivních (započítávaných) pohledávek dovolatelů. Z této perspektivy tudíž neodporuje rozumnému uspořádání poměrů mezi stranami závěr, že pohledávky dovolatelů, které uplatnili k započtení podáním ze 7. 11. 2022, nejsou způsobilé k započtení na žalované peněžité plnění; naopak poctivému a spravedlivému uspořádání právních vztahů účastníků by se za popsaných okolností protivil závěr právě opačný.
Dovolatelé konečně odvolacímu soudu rovněž vytkli, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže se nezabýval jejich tvrzením o zániku závazku (tvořeného žalovanou pohledávkou a jí odpovídajícím dluhem) splněním. Nelze však přehlédnout, že na posouzení takto nastolené otázky napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí), neboť dovolatelé v nalézacím řízení ani netvrdili existenci příslušných právně významných skutečností. Vyjádřeno jinak, odvolací soud žádný právní závěr v uvedené souvislosti neučinil, jelikož mu k tomu scházel potřebný skutkový podklad. K tomu je zapotřebí zdůraznit, že dovolatelé zmínku o tom, že uhradili žalobci částku 596 717,21 Kč, předestřeli v nalézacím řízení primárně jako důvod, pro nějž žádali o přerušení řízení v dané věci, nikoli jako svou obranu ve sporu (viz jejich podání ze 7. 11. 2021 na č. l. 37 spisu). Kromě toho je však nutno rovněž poznamenat, že měli-li uvedenou částku poskytnout žalobci zřejmě dávno (roky) předtím, než žalovaná pohledávka vůbec vznikla (podle svých vlastních tvrzení, obsažených ve spisu, dovolatelé přestali hradit zálohy na služby a příspěvky na správu domu a pozemku v roce 2014), je dotčená zmínka příliš vágní na to, aby z ní bylo možné usuzovat na zánik předmětného závazku (žalované pohledávky a korespondujícího dluhu) splněním. Odkaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3273/2019, a z 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2829/2021, byl tak v poměrech souzené věci – vzhledem k diametrálně odlišné procesní situaci – nepřípadný. Proto nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení otázky zániku závazku splněním (viz ustanovení §237 o. s. ř.).
S přihlédnutím k charakteru části uplatněných dovolacích námitek dovolací soud jen pro úplnost podotýká, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu