ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1400.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1400/2023-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Z. S. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1877, proti žalovanému D. M. , zastoupenému Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 118/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2022, č. j. 19 Co 223/2021-162, ve znění usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 19 Co 223/2021-183, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám Mgr. Františka Kela, advokáta se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 19 Co 223/2021-162, ve znění usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 19 Co 223/2021-183, změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (soud prvního stupně) ze dne 19. 10. 2021, č. j. 46 C 118/2021-123, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, že je neoprávněná výpověď z nájmu bytu ze dne 2. 2. 2021, doručená žalobci žalovaným dne 3. 2. 2021, kterou žalovaný vypověděl nájem bytu č. 081 o velikosti 2+1 v bytovém domě č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY, dále jen „předmětný byt“ či „byt“ (výrok I.), „změnil“ jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle nějž je žalovaný vlastníkem nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt. Vlastnické právo nabyl kupní smlouvou z 18. 12. 2020 od právního předchůdce Moravský statek, s. r. o. Žalobce se stal nájemcem předmětného bytu na základě nájemní smlouvy z 1. 10. 2014, kterou uzavřel s právním předchůdcem žalovaného MVDr. Ivo Dupalem jako pronajímatelem, přičemž nájem byl sjednán na dobu neurčitou. Dopisem ze dne 2. 2. 2021, který byl žalobci doručen 3. 2. 2021, dal žalovaný žalobci výpověď z nájmu bytu z důvodu, že byt potřebuje pro sebe. Žalovaný není vlastníkem jiné nemovitosti, trvalý pobyt má evidován na adrese ohlašovny, svou bytovou potřebu uspokojuje bydlením na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel jako nájemce k bytu o podlahové ploše 37,34 m². Dům, ve kterém se nachází předmětný byt, je 70 let starou stavbou, v níž se nachází dva byty: předmětný byt o velikosti 3+1 a druhý byt, který je dlouhodobě opuštěn a který dle závěru znalkyně není schopen bez zásadní rekonstrukce trvalého užívání.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že výpověď má všechny náležitosti požadované ustanovením §2286 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a že žalobce podal žalobu na přezkum její oprávněnosti včas; za nesprávný však považoval jeho závěr, že skutečná vůle žalovaného užívat předmětný byt pro sebe byla v řízení zásadním způsobem zpochybněna. S odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že proklamovaný záměr pronajímatele představuje ryze subjektivní skutečnost, jejíž existenci lze vyvrátit jen obtížně, proto je poskytována nájemci dodatečná ochrana před zneužitím výpovědi dané z tohoto důvodu, a to právní úpravou obsaženou v §2289 o. z.; výpovědní důvod je podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. naplněn bez dalšího.
Za nesprávný měl též závěr soudu prvního stupně, že výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §580 o. z. Tento závěr soud prvního stupně dovodil ze skutečnosti, že v domě se nachází ještě druhý byt, který by žalovaný po jistých úpravách mohl užívat pro sebe, přičemž se za této situace nejeví jako spravedlivé, aby žalobce, který předmětný byt užíval od roku 2014 a je zdravotně indisponovaný, musel předmětný byt vyklidit. S ohledem na bytovou situaci žalovaného neměl odvolací soud za nemravné, že žalovaný má zájem předmětný byt užívat pro sebe za účelem uspokojení své bytové potřeby, když z provedeného znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že druhý byt v předmětné nemovitosti není obyvatelný bez zásadní rekonstrukce. Na druhou stranu zjištěné poměry žalobce, který je výdělečně činný, má pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání stejně jako jeho družka, se kterou vede společnou domácnost, dle názoru odvolacího soudu nepředstavují takové okolnosti, které by odůvodnily závěr, že výpověď z nájmu bytu je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil otázky 1) zda v případě výpovědi z nájmu bytu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. proto, že byt má být používán pronajímatelem, je výpovědní důvod naplněn bez dalšího, a dále 2) rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkladu §2288 odst. 2 písm. a) o. z. je již ustálena. V rozsudku ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněném pod č. 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2018“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. naplněn bez dalšího. Pro účely posouzení, zda byl naplněn citovaný výpovědní důvod, tedy skutečně není významné, jaká je intenzita pronajímatelovy potřeby bydlení. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že záměrem tvůrců zákona č. 89/2012 Sb., promítnutým do citovaného ustanovení, bylo stvrdit stávající extenzivní výklad §711a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jenž vycházel z názoru, že výpovědní důvod opírající se o „potřebu“ bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, avšak „chce“ realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je (spolu)vlastníkem (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1849/97, a dále např. rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, a ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 617/2002). Výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. tak může pronajímatel použít i tehdy, je-li jeho potřeba bydlení již plně saturována jinak, tj. i tehdy, jestliže disponuje takovým právním titulem, který mu umožňuje bydlení trvalé povahy i v jiném bytě (např. ve vlastnictví, v nájemním poměru na dobu neurčitou nebo k němuž mu svědčí služebnost bytu apod.); z pohledu citovaného ustanovení je totiž k výpovědi z nájmu bytu dostačující i prostá vůle („chtění“) pronajímatele bydlet v bytě nacházejícím se v domě, jehož je (spolu)vlastníkem. V R 61/2018 pak dovolací soud též formuloval a odůvodnil závěr, že nesouhlasí-li nájemce s takovouto výpovědí, musí v řízení o žalobě na její neoprávněnost (2290 o. z.) tvrdit a prokázat konkrétní okolnosti, z nichž je možné usoudit, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé. S ohledem na to, že proklamovaný záměr pronajímatele představuje ryze subjektivní skutečnost, jejíž existenci lze vyvrátit jen obtížně, poskytuje nájemci dodatečnou ochranu před zneužitím výpovědi dané (nejen) z tohoto důvodu právní úprava obsažená v ustanovení §2289 o. z. Zdůraznil také, že výpovědní důvod nebude naplněn, bude-li zjevné, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé (k těmto závěrům se přihlásil též v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn 26 Cdo 3670/2020 ). Bez ohledu na právní úpravu obsaženou v ustanovení §2289 o. z. je však třeba se vždy zabývat otázkou zneužití práva (§8 ve spojení s ustanovením §2 odst. 3 o. z.), popřípadě otázkou neplatností výpovědi jako právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §580 ve spojení s ustanovením §588 o. z.
Právě řešení otázky rozporu výpovědi s dobrými mravy odvolacím soudem dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení) též zpochybnil.
Otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§580 zákona o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018).
Při posouzení otázky (ne)platnosti výpovědi z nájmu pro její rozpor s dobrými mravy přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak na straně žalovaného, přičemž vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvahy současně (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené, přitom právě jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení §2 odst. 3, §8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu, že z důkazů provedených soudem prvního stupně (výslech svědkyně) učinil odvolací soud jiná skutková zjištění, aniž je zopakoval, a nepřezkoumatelnost (nepředvídatelnost) napadeného rozhodnutí, uplatnil ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl, ani sdělení dovolatele, že dovolání směřuje „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výroky o nákladech řízení (výroky II. a III.), činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění, a navíc by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu