ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1742.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1742/2022-192
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) H. B. , narozené XY, a b) P. B. , narozeného XY, obou bytem XY, proti žalované TES, spol. s r. o. , se sídlem v Čáslavi, Vrchovská 1354, IČO 47539330, zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512/16, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 265/2021, o zaplacení pokuty a splnění povinnosti vydat řádné vyúčtování, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 26 Co 219/2021-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 26 Co 219/2021-166, se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 9. 2021, č. j. 9 C 265/2021-136, se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 27. 4. 2016, kterou se žalobci snažili doplnit a upřesnit podáními došlými soudu dne 1. 6. 2016, 13. 6. 2016, 10. 8. 2016 a 15. 6. 2020, a jejíž vady odstranili podáním došlým soudu dne 8. 6. 2021, se žalobci domáhali po žalované zaplacení pokuty ve výši 50 Kč denně za dobu od 1. 5. 2016 do 8. 6. 2021 za nedodání vyúčtování záloh za plnění spojená s užíváním bytu č. 1 v objektu k bydlení č. p. XY, který je součástí zastavěné plochy a nádvoří parc. č. XY, zapsané na LV č. XY pro obec a k.ú. XY, na adrese XY, a uložení povinnosti vydat žalobcům řádné vyúčtování služeb a záloh spojených s užíváním bytu za rok 2015.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 26 Co 219/2021-166, potvrdil výroky rozsudku pro uznání Okresního soudu v Kutné Hoře (soud prvního stupně) ze dne 21. 9. 2021, č. j. 9 C 265/2021-136, jimiž uložil žalované zaplatit žalobcům částku 50 Kč denně od 1. 5. 2016 do 8. 6. 2021 a vydat jim řádné vyúčtování služeb a záloh za rok 2015; současně změnil výrok o nákladech řízení účastníků (jejich výši) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Zjistil, že soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 9. 7. 2021, č. j. 9 C 265/2021-130 (doručeným dne 12. 7. 2021), vyzval podle §114a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), žalovanou, aby se ve lhůtě 20 dní vyjádřila k připojené žalobě, a spolu s touto výzvou jí doručil žalobu, a to jak původní podání sepsané samotnými žalobci ze dne 27. 4. 2016, včetně jeho doplnění, tak upřesnění žalobního nároku formulované jejich právním zástupcem ze dne 8. 6. 2021 (které je řádnou žalobou). Protože žalovaná na výzvu nereagovala, soud prvního stupně jí usnesením ze dne 9. 8. 2021, č. j. 9 C 265/2021-133 (doručeným 12. 8. 2021), uložil podle §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřila k připojené žalobě, uvedla, zda nárok uznává a vylíčila svou obranu, s tím, že pokud tak neučiní, bude mít za to, že nárok uznává a vydá rozsudek pro uznání (dále též jen „Usnesení“); společně s Usnesením žalované doručil jen původní podání žalobců (došlé soudu dne 27. 4. 2016). Ani na tuto výzvu žalovaná ve lhůtě stanové soudem nereagovala a k žalobě se písemně nevyjádřila. Uzavřel, že s ohledem na charakter uplatňovaného nároku a skutečnost, že žalovaná ignorovala prostou výzvu k vyjádření k žalobě, postupoval soud prvního stupně správně, jestliže jí zaslal kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. Za porušení procesních podmínek pro vydání takové výzvy nepovažoval ani skutečnost, že spolu s kvalifikovanou výzvou nebyla žalované doručena žaloba, ale pouze první podání žalobců, neboť žaloba včetně všech doplnění byla žalované doručena již dříve (s výzvou k vyjádření podle §114a o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Namítala, že závěr odvolacího soudu o splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkázala na jeho rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Podle této praxe lze rozsudek pro uznání vydat, jen netrpí-li žaloba vadami, které by bránily pokračování v řízení. Žalovaná však byla Usnesením vyzvána, aby se vyjádřila k připojené žalobě, kterou byl ovšem dopis žalobců adresovaný zaměstnankyni žalované, z něhož nevyplýval žádný konkrétní nárok; ve vztahu k takové žalobě tak nebylo možné výzvu podle §114b o. s. ř. vůbec učinit. V rozhodování dovolacího soudu pak nebyla dosud řešena otázka, zda je možno vydat rozsudek pro uznání na základě „nesprávného či matoucího pokynu“ - žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila k žalobě, která byla k výzvě připojena (a která náležitosti žaloby neměla), nikoliv, aby se vyjádřila k žalobě, která jí byla již dříve doručena. Jen obtížně mohla s ohledem na množství sporů o zaplacení pokuty, které proti ní žalobci vedou u stejného soudu, i stejného soudního oddělení, spojit dříve doručenou žalobu s následně doručenou kvalifikovanou výzvou, v níž se hovořilo jen o připojené žalobě. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku, zda byly v projednávané věci splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018, nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb.) vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. je zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces, dokonce i k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nejvyšší soud rovněž opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že soud nemůže o věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení (srovnej kromě rozsudku sp. zn. 21 Cdo 968/2003, na který poukazovala žalovaná v dovolaní, např. také rozsudek ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, uveřejněné pod číslem 2/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci soud prvního stupně Usnesením vyzval žalovanou podle §114b o. s. ř., ať se vyjádří k žalobě, která je připojena, připojil k němu ale (jen) podání žalobců, kterým bylo řízení zahájeno, jenž však nesplňovalo náležitosti žaloby (nebylo z něj zřejmé, proti komu směřuje a jaký konkrétní nárok je jím uplatňován).
Protože vydání rozsudku pro uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. je způsobilé významným způsobem zasáhnout do procesních práv žalované, je třeba, aby usnesení podle §114b o. s. ř. splňovalo všechny nezbytné náležitosti a bylo zcela srozumitelné a jednoznačné. Nelze po žalované vyžadovat (a to i s ohledem na požadavky, které jsou kladeny na obsah případného vyjádření), aby si domýšlela a pátrala, k jakému podání, jež jí bylo soudem (dříve) doručeno, se má ve skutečnosti vyjádřit a klást jí k tíži případné formulační nedostatky takového usnesení. Z obsahu Usnesení vyplývalo, že se žalovaná má vyjádřit k „připojené žalobě“, tj. k neúplnému a nejasnému podání a s ohledem na soudem použité formulace nelze žalované upřít, že se mohla domnívat, že se výzva týká právě (pouze) této žaloby, a že s ohledem na ustálenou judikaturu proto nepřichází v úvahu, aby soud prvního stupně ohledně takovéhoto podání rozhodl rozsudkem pro uznání.
Soudu prvního stupně samozřejmě nic nebránilo, aby v Usnesení uvedl, že se má žalovaná vyjádřit k žalobě, která jí již byla doručena (jak to ostatně bývá běžnou praxí); to však neučinil.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (soud prvního stupně) při zkoumání, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, nepostupoval dostatečně obezřetně a restriktivně, je jeho závěr, že v projednávané věci bylo možno za daných okolností vydat rozsudek pro uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a výše formulované závěry vylučují možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání v důsledku fikce uznání, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tento rozsudek změnil [§243d písm. b) o. s. ř.] tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu