ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2455.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2455/2022-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Nožička s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Kmochova 576/28, IČO 28855566, zastoupené JUDr. Vojtěchem Slówikem, advokátem se sídlem v Praze 10, Soumarská 974/3, proti žalovanému statutárnímu městu Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, IČO 00268810, o 417.501 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 C 88/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-204, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-204, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2022, č. j. 21 Co 50/2022-210, potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 21. 10. 2021, č. j. 38 C 88/2021-163, kterým zamítl žalobu na zaplacení částky 417.501 Kč s úroky z prodlení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení (jejich výši) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné; nepřihlížel přitom k doplnění dovolání ze dne 30. 11. 2022, neboť bylo učiněno až po uplynutí lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.
Předně dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem (že žalovaný jako podnikatel při uzavírání nájemní smlouvy mezi účastníky, ani v průběhu nájemního vztahu nezneužil svoji kvalitu odborníka nebo hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti žalobkyně jako slabší strany ve smyslu §433 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z“) především prostřednictvím skutkových námitek. Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že odvolací soud se zabýval postavením obou stran při uzavírání smlouvy o nájmu prostor sloužících podnikání z pohledu §433 o. z. zevrubně, jeho skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad, odpovídají obsahu spisu a ze skutkových zjištění učinil i odpovídající právní závěry. Dospěl-li k závěru, že žalovaný §433 o. z. neporušil a že smlouva o nájmu byla uzavřena platně (ani tento závěr se dovolatelce nepodařilo v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit), nemůže být dovolání přípustné pro řešení otázky následků porušení povinnosti ochrany slabší strany stanovené v §433 o. z. ve vztahu k absolutně či relativně neplatné nájemní smlouvě, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obstát nemůže ani dovolací námitka, že se odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezabýval otázkou (absolutní) neplatnosti nájemní smlouvy. Dospěl-li totiž odvolací soud (viz bod 18 jeho rozhodnutí) k závěru, že smlouva o nájmu není neplatná podle §580 o. z., posuzoval i otázku neplatnosti nájemní smlouvy pro případné porušení zákazu ochrany slabší strany upravené v §433 o. z. a s tím související otázku (ne)vhodnosti předmětných prostor k žalobkyní zvolenému podnikatelskému záměru, je zjevné, že se otázkou (ne)platnosti smlouvy o nájmu zabýval.
Důvodná není rovněž námitka dovolatelky, že smlouva o nájmu je absolutně neplatná, neboť jí byl do užívání přenechán prostor, který byl kolaudován k jinému účelu užívání, než byl sjednán ve smlouvě. Podle ustálené soudní praxe není s porušením veřejnoprávní povinnosti užívat stavby jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu spojována soukromoprávní sankce v podobě (absolutní) neplatnosti nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2345/2016, nebo usnesení ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1378/2022). Ve smyslu §2302 odst. 1 o. z. je rozhodující účel nájmu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2192/2020), nikoli to, jak pojímá pronajatou věc veřejné právo (zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon).
Poukazuje-li dovolatelka na ustálenou judikaturu, z níž plyne, že soud musí k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti, je třeba zdůraznit, že z této judikatury však současně také plyne, že tak soud činí jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod č. 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud přihlédl ke všem provedeným důkazům i tvrzení účastníků a zabýval se důvody neplatnosti smlouvy, na které poukazovala žalobkyně, nebo které vyplývaly z obsahu spisu. Vytýká-li mu dovolatelka, že neposoudil platnost smlouvy z pohledu ujednání, jímž si vyloučili použití §2315 o. z. o náhradě za převzetí zákaznické základny, pak jde o tvrzení, které nově (v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř.) zmiňuje až v dovolání. Navíc obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (viz §1 odst. 2 část věty před středníkem o. z.). Rovněž celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní, strany se tedy mohou při úpravě svých práv a povinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené v části čtvrté, Hlavě II, Díle 2, Oddíle 3, Pododdíle 3 - §2302 a násl. o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, uveřejněný pod číslem 105/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka také vytkla odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami (nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., čímž jí odňal možnost jednat před soudem, nerozhodl o jejím návrhu na vydání mezitímního rozsudku usnesením, nerespektoval ustanovení §132 o. s. ř. a nevypořádal se s její námitkou, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný). Nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jen mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že řízení ani namítanými vadami netrpí. Odvolací soud i soud prvního stupně provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci, svá rozhodnutí zcela dostatečně a náležitě v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. odůvodnily, ostatně tvrzené nedostatky odůvodnění zjevně ani nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv dovolatelky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, nebyl tak důvod pro postup podle §118a o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 3. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu