ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2814.2022.3
sp. zn. 26 Cdo 2814/2022-431
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. M. , bytem XY, b/ M. P. , bytem XY, c/ L. M. , bytem XY, a d/ A. H. , bytem XY (procesních nástupců původní žalobkyně V. Z., zemřelé 7. ledna 2021), proti žalované A. V. , bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 254/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, pokud jím byl ve vyhovujícím výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. září 2019, č. j. 8 C 254/2017-214, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 21. března 2018, č. j. 8 C 254/2017-92, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. srpna 2018, č. j. 26 Co 204/2018-125, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 24. září 2019, č. j. 8 C 254/2017-214, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou předat původní žalobkyni V. Z. (dále jen „původní žalobkyně“) do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č. 19, která se nachází v domě č. p. XY v ulici XY, část obce XY, s příslušným spoluvlastnickým podílem“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastnic.
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Dne 17. ledna 2008 uzavřeli původní žalobkyně (babička žalované) jako dárkyně a její syn M. P. (otec žalované) jako obdarovaný smlouvu o darování předmětného bytu (dále jen „Darovací smlouva“), na jejímž základě byl následně M. P. zapsán do katastru nemovitostí – s účinky vkladu práva ke dni 22. ledna 2008 – jako vlastník bytu. Darovací smlouvou bylo současně zřízeno ve prospěch původní žalobkyně věcné břemeno bezplatného užívání bytu na dobu určitou v trvání padesáti let, které bylo rovněž zapsáno do katastru nemovitostí s účinky vkladu práva ke dni 22. ledna 2008. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 25 Nc 3211/2013-60, který nabyl právní moci dne 10. prosince 2013, zbavil původní žalobkyni způsobilosti k právním úkonům a ustanovil její opatrovnicí dceru A. H.. Následně citovaný rozsudek změnil rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 26 P 1/2014-119, který nabyl právní moci dne 15. listopadu 2017, tak, že původní žalobkyni omezil ve svéprávnosti (v tam uvedeném rozsahu) na dobu pěti let; její opatrovnicí nadále zůstala dcera A. H.. Důvodem ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. k pozdějšímu omezení svéprávnosti byla duševní porucha původní žalobkyně, a to tzv. Alzheimerova typu, postupně rozvinutá do stavu těžké demence, kterou trpěla již v době uzavření Darovací smlouvy. Dne 30. ledna 2014 bylo zahájeno řízení vedené mezi původní žalobkyní a M. P. o určení vlastnického práva k bytu. V průběhu uvedeného řízení, konkrétně 25. května 2016, uzavřel M. P. jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně nájemní smlouvu, ve znění dodatku č. 1 z 13. července 2016 (dále též jen „Nájemní smlouva“), kterou jí přenechal předmětný byt do užívání (za sjednané nájemné) na dobu určitou od 1. června 2016 do 31. května 2036 s možností automatické prolongace nájmu o dalších deset let. V Nájemní smlouvě M. P. prohlásil, že k okamžiku jejího uzavření je výlučným vlastníkem bytu, avšak nebyla v ní zmínka o tom, že na bytu vázne věcné břemeno jeho bezplatného užívání zřízené ve prospěch původní žalobkyně. V řízení o určení vlastnického práva Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. června 2016, č. j. 15 C 23/2014-293 (ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 24 Co 485/2016-341), který nabyl právní moci 1. prosince 2016, vyhověl žalobě a určil, že vlastnicí předmětného bytu (bytové jednotky a příslušných spoluvlastnických podílů) je původní žalobkyně. Uvedené rozhodnutí založil na závěru, že Darovací smlouva je absolutně neplatná, neboť původní žalobkyně ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Na podkladě tohoto rozhodnutí bylo s účinky ke dni 13. prosince 2016 opětovně zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo k bytu ve prospěch původní žalobkyně.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že Darovací smlouva je absolutně neplatná, neboť původní žalobkyně ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Dále dovodil, že s ohledem na věcné břemeno sjednané v Darovací smlouvě, jež bylo v době uzavření Nájemní smlouvy zapsáno v katastru nemovitostí, je absolutně neplatná i posléze uvedená smlouva, a to přinejmenším pro rozpor s dobrými mravy (v této souvislosti odkázal na ustanovení §980 a §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy a ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Uzavřel, že za tohoto stavu užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu; tím neoprávněně zasahuje do vlastnického práva původní žalobkyně a je v této souvislosti nerozhodné, zda tak doposud činila v dobré víře, že M. P. byl v době uzavření Nájemní smlouvy vlastníkem bytu. Vzhledem k tomu – a také proto, že neshledal důvod k aplikaci korektivu dobrých mravů – žalobě vyhověl; žalované však stanovil delší (v tomto případě měsíční) než zákonnou (tj. patnáctidenní) lhůtu k vyklizení bytu (§160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. června 2020, č. j. 26 Co 60/2020-278, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tehdejších účastnic.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal i právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. K uplatněným odvolacím námitkám přičinil, že je-li Darovací smlouva absolutně neplatná a svědčilo-li tedy vlastnické právo k předmětnému bytu po celou dobu původní žalobkyni, nemůže být platná ani Nájemní smlouva, jelikož M. P. jako „nevlastník“ nikdy nebyl oprávněn s bytem tímto způsobem nakládat; z téhož důvodu pak nelze na daný případ aplikovat ani ustanovení §2221 o. z., jež upravuje následky změny vlastnictví pronajaté věci za trvání nájemního poměru. Podle názoru odvolacího soudu na tom nic nemění ani právní úprava obsažená v §1760 o. z., na níž žalovaná ve svém odvolání rovněž poukázala. V této souvislosti konstatoval, že podle citovaného ustanovení sice obecně platí, že absence oprávnění strany nakládat s předmětem smlouvy není sama o sobě důvodem neplatnosti smlouvy. V tomto případě však nelze přehlédnout, že při uzavření Nájemní smlouvy nejednala žalovaná v dobré víře; při zachování patřičné pečlivosti se totiž mohla z obsahu Darovací smlouvy dozvědět a v katastru nemovitostí si ověřit, že v dotčené smlouvě bylo také sjednáno věcné břemeno bezplatného užívání bytu pro původní žalobkyni, a proto nebyl M. P. oprávněn nakládat s bytem tak, že by jej přenechal do nájmu třetí osobě. Odvolací soud se – z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – dále také ztotožnil s názorem, že uplatněný nárok na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že také ostatní odvolací námitky (konkrétně námitku promlčení práva původní žalobkyně z věcného břemene, jakož i námitku, že soud prvního stupně vystavil své rozhodnutí na existenci věcného břemene, jež bylo ve prospěch původní žalobkyně zřízeno absolutně neplatnou Darovací smlouvou) považoval za nedůvodné (s poukazem na to, že v daném případě se původní žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva k bytu, nikoli práva z věcného břemene sjednaného v její prospěch v Darovací smlouvě; na uvedené věcné břemeno přitom soud prvního stupně odkázal pouze ve vztahu k úvaze o nedostatku dobré víry žalované), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Předně soudům nižších stupňů vytkla, že jejich rozhodnutí jsou z tam uvedených důvodů nepřezkoumatelná. Poté nesouhlasila zejména s názorem o absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy. Měla za to, že jestliže ustanovení §981 a §1266 o. z. výslovně předpokládají současnou existenci více věcných práv k jedné věci cizí, nelze bez dalšího vyloučit ani současnou existenci věcného břemene a obligačního závazku k téže věci; tím spíše pak nelze bez dalšího vyvozovat absolutní neplatnost Nájemní smlouvy pouze z formálního zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí, navíc za situace, kdy se práva z obou těchto titulů nijak nerušila (nebyla v kolizi) a výkon práva z věcného břemene byl ještě k tomu promlčen (jak namítala již v předchozích fázích řízení). Podotkla, že neplatnost Nájemní smlouvy nelze dovozovat ani z nedostatku oprávnění jejího otce k nakládání s bytem. Posuzováno optikou ustanovení §1760 o. z. totiž takový nedostatek nepůsobí neplatnost smlouvy, ale může nanejvýš přivodit její neúčinnost vůči oprávněné osobě. V tomto konkrétním případě však nájemní poměr založený (z předestřených důvodů platnou) Nájemní smlouvou působil i vůči původní žalobkyni, neboť na ni přešly práva a povinnosti z Nájemní smlouvy podle ustanovení §2221 odst. 1 o. z., jež je – podle mínění dovolatelky – namístě v dané věci aplikovat z důvodu její dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí; Nájemní smlouvu totiž uzavírala se svým otcem v době, kdy ještě byl v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník bytu, a je v tomto ohledu nerozhodné, resp. samo o sobě nezakládá její zlou víru v uvedeném směru, že v té době bylo v katastru nemovitostí zapsáno i věcné břemeno (služebnost užívání bytu) ve prospěch původní žalobkyně (k tomu odkázala na ustanovení §980 odst. 2 a §984 o. z. per analogiam). Dovolatelka odvolacímu soudu dále také vytkla, že se nezabýval otázkou ochrany její držby nájemního práva k bytu, ačkoli „držba nájemního práva musí již ze své podstaty působit i proti vlastníku věci“ . Poté rovněž namítla, že soud prvního stupně bez jejího souhlasu a tudíž nepřípustně nahradil provedení důkazů (konkrétně výpovědí svědků /jejího otce a sestry/ a její účastnické výpovědi), které navrhla k prokázání existence své dobré víry, pouhým předestřením protokolu o výslechu jednoho z navržených svědků (jejího otce) provedeného v jiném řízení, přičemž odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, a že oba soudy na ni navíc v tomto směru přenesly důkazní břemeno i přesto, že jí svědčila domněnka (presumpce) dobré víry, jíž upravuje ustanovení §7 o. z. Z důvodů podrobně rozvedených v dovolání vyjádřila také přesvědčení, že uplatněný nárok na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy, a vyslovila rovněž nesouhlas s (potvrzujícím) rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (včetně nákladů za „první“ odvolací řízení). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba na vyklizení bytu bude zamítnuta.
Původní žalobkyně ve vyjádření k dovolání (sepsaném advokátem) vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Protože původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení zemřela, soud prvního stupně usnesením ze dne 22. července 2022, č. j. 8 C 254/2017-416, rozhodl (podle §107a odst. 1 a 2 o. s. ř.), že namísto ní bude v řízení pokračováno s nynějšími žalobci (jejími dědici /dětmi/, kteří nabyli předmětný byt do podílového spoluvlastnictví).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Následně se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení §237 o. s. ř., avšak podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání ve vztahu k napadenému nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (výroku I., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II.) tak nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. to vylučuje.
Směřuje-li dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. (tj. ve výroku o věci samé), je také z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, zčásti je zjevně bezdůvodné a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, jestliže v dovolání – z tam uvedených příčin – rovněž namítla, že uplatněný nárok na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru totiž schází v dovolání náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se takto vadně nastolenou otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (resp. přesněji otázkou zjevného zneužití práva ve smyslu §8 o. z.) mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019).
Dovolání je zjevně bezdůvodné (ke zjevné bezdůvodnosti dovolání viz v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, a z 21. července 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020), předkládala-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu řešení otázky ochrany její držby nájemního práva k bytu a jejího působení proti původní žalobkyni jako tehdejší vlastnici bytu. Řešení uvedené otázky totiž vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení §1003 a §1007 o. z. Podle citovaných ustanovení může držitel žádat žalobou podanou u soudu (ve lhůtách uvedených v §1008 o. z.) ochranu proti svémocnému rušení držby nebo proti vypuzení z držby; v souzené věci však dovolatelka neuplatnila (v zákonem stanovených lhůtách, resp. vůbec) procesní nárok, jímž by se domáhala ochrany před rušením či vypuzením z držby, tedy nárok podřaditelný pod některé z dotčených ustanovení. Navíc, i kdyby takový nárok uplatnila, na výsledek řízení o podané žalobě na vyklizení bytu, jíž se původní žalobkyně domáhala ochrany svého subjektivního (vlastnického) práva, by to nemohlo mít žádný vliv. V případě držební ochrany totiž nejde o ochranu subjektivního práva, ale toliko o ochranu pokojného (posledního faktického) stavu, tedy o něco zcela jiného, než co bylo předmětem řízení v posuzované věci (k tomu srov. obdobně též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 18. září 2018, sp. zn. 22 Cdo 2724/2018). Tyto závěry jsou z rozhodné právní úpravy zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Dokladem toho je pak i napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které z nich, byť nikoli výslovně (tj. mlčky), vychází.
Dovolání pak není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky tvrzeného přenosu důkazního břemene na dovolatelku v rozporu s vyvratitelnou domněnkou (presumpcí) dobré víry zakotvenou v ustanovení §7 o. z., neboť na posouzení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Rozhodl-li totiž odvolací soud (soud prvního stupně) o věci samé na podkladě skutkového stavu zjištěného dokazováním (provedeným podle ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu) a nikoli na základě procesní odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení (tj. podle pravidla o důkazním břemenu), jak se snad (mylně) domnívala dovolatelka, pak napadené rozhodnutí nezávisí (objektivně ani záviset nemůže) na řešení právní otázky, kterou z (původních) účastnic řízení tížila povinnost prokázat určitou právně významnou okolnost (okolnost, již byla z hlediska aplikované hmotněprávní normy povinna také tvrdit).
Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. (tj. ve výroku o věci samé), je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek, zda Nájemní smlouva je vskutku neplatná, jak dovodily oba soudy, a zda v případě, že tomu tak není, mohla přejít práva a povinnosti pronajímatele z dotčené smlouvy na původní žalobkyni podle ustanovení §2221 odst. 1 o. z. V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež nebyly dosud v posléze nastíněné rovině v rozhodování dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešeny.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila především námitkou, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná. Podle názoru dovolacího soudu však řízení v dané věci vytýkanou vadou netrpí, neboť rozhodnutí obou soudů jsou pochopitelná a srozumitelná a i když lze připustit, že se podrobně nevypořádaly s každým dílčím argumentem, který dovolatelka uplatnila v průběhu řízení, z obsahu jejího odvolání a dovolání je zřejmé, že případné nedostatky odůvodnění dotčených rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k její dovolací námitce, že soud prvního stupně bez jejího souhlasu a tudíž nepřípustně nahradil provedení důkazů, které navrhla, předestřením protokolu o výslechu jednoho z navržených svědků provedeného v jiném řízení, přičemž odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, lze pak uvést, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k posléze uvedenému výkladu – však v posuzovaném případě jít nemohlo.
Jelikož jiné vady řízení nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř.
Podle §1760 o. z. skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.
Z uvedeného pro účely právního posouzení věci (/ne/platnosti Nájemní smlouvy uzavřené 25. května 2016 a změněné dodatkem z 13. července téhož roku) vyplývá, že k přenechání věci do užívání jinému se může platně zavázat i osoba, která k tomu nebyla při uzavření smlouvy vůbec oprávněna, jak výslovně připouští již zmíněné ustanovení §1760 o. z. Výjimkou jsou pouze případy, v nichž se jednající zavázal k plnění, které je od počátku objektivně nemožné ve smyslu §580 odst. 2 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. prosince 2020, sp. zn. 24 Cdo 2890/2020). Jinými slovy řečeno, počáteční absence dispozičního oprávnění, byť by působila subjektivní nemožnost plnění, nemá za následek neplatnost právního jednání (§1760 o. z.), nýbrž je třeba ji posuzovat podle pravidel o následné nemožnosti plnění (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, §580, str. 718 až 740, marg. č. 87). Tím spíše (a maiori ad minus) pak totéž platí pro případ, kdy je subjekt toliko omezen v možnosti nakládání s předmětem plnění (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§1721-2054/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, §1760, str. 197 až 200, marg. č. 4). Ani v takovém případě tedy nejde o právní nemožnost plnění, ale ani o rozpor se zákonem (srov. opět Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, §580, str. 718 až 740, marg. č. 83).
Z řečeného pro danou věc vyplývá, že nepůsobí neplatnost (a to ani relativní) Nájemní smlouvy okolnost, že M. P. (otec dovolatelky) nebyl v době uzavření Nájemní smlouvy vlastníkem předmětného bytu (v důsledku absolutní neplatnosti Darovací smlouvy byla nepřetržitě vlastnicí bytu až do své smrti původní žalobkyně); tato okolnost mohla mít vliv pouze na jeho schopnost plnit své povinnosti z dotčené smlouvy (v tomto konkrétním případě jej však alespoň do současné doby neměla, což vyplývá již z toho, že byt doposud užívá dovolatelka). Shodný závěr by pak platil i v případě, že by jej v možnosti přenechání předmětného bytu do užívání dovolatelky omezovalo věcné břemeno (služebnost) bezplatného užívání bytu původní žalobkyně. V těchto souvislostech je přitom nerozhodné, zda dovolatelka o nedostatku otcova oprávnění uvedeným způsobem nakládat s bytem věděla. Pakliže totiž podle §1760 o. z. není takový nedostatek na újmu platnosti smlouvy, byl by v přímém logickém rozporu s citovaným ustanovením požadavek, aby jednající osoba před uzavřením smlouvy zjišťovala, zda druhá smluvní strana je příslušným oprávněním vybavena, či aby alespoň neměla vědomost (míněna zřejmě vědomost ve smyslu §4 odst. 2 o. z.) o tom, že takovým oprávněním aktuálně vybavena není. Zde je ostatně třeba vycházet i z toho, že povinná strana může oprávnění nakládat s předmětem smlouvy nabýt i dodatečně (po uzavření smlouvy) a i přes počáteční nedostatek dotčeného oprávnění nakonec splnit svůj závazek ze smlouvy řádně a včas (srov. obdobně opět Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§1721-2054/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, §1760, str. 197 až 200, marg. č. 6). I vzhledem k tomu tudíž v dané věci nebylo možné usuzovat na neplatnost Nájemní smlouvy, a to ani pro rozpor s dobrými mravy (§547, §580 odst. 1, §588 o. z.), jen z toho, že v době jejího uzavření bylo ve prospěch původní žalobkyně zapsáno v katastru nemovitostí věcné břemeno (služebnost) bezplatného užívání bytu, což je ostatně okolnost, která sama o sobě ani nevypovídá nic o tom, že by Nájemní smlouva, v níž nebyla o daném věcném břemenu zmínka, svým obsahem nebo účelem odporovala dobrým mravům.
Z vyložených důvodů nelze tedy Nájemní smlouvu pokládat za absolutně (ale ani relativně) neplatnou, jak nesprávně dovodily soudy nižších stupňů. Vzhledem k tomu je pak zapotřebí rovněž zkoumat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu v konečném důsledku obstojí z pohledu právního závěru, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §2221 o. z., jež upravuje následky změny vlastnictví pronajaté věci za trvání nájemního poměru.
Nejdříve, a to i s přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám, je však zapotřebí předeslat, že podle §2221 odst. 1 o. z. změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka. Podle §2221 odst. 2 o. z. převedl–li pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníka závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví. To neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáních věděl.
Již v rozsudku ze dne 8. června 2021, sp. zn. 26 Cdo 595/2021, Nejvyšší soud vyložil, že nájemní právo je obecně obligace, tj. závazek, který zavazuje pouze smluvní strany (stejně jako výprosa a většina jiných závazků – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Změna vlastnického práva k pronajaté věci by se v takovém případě neměla nijak dotýkat trvání závazku. Na druhou stranu by však neměla ani žádné účinky vůči novému vlastníkovi, držiteli nebo třetí osobě, např. jinému nájemci téže věci. Nájem má však mezi závazky specifické postavení. Je totiž ustáleně vnímán jako déletrvající stav, jehož zachování se jeví jako ekonomicky a sociálně žádoucí. Předestřené specifické postavení nájmu se projevuje i v úpravě následků změny vlastnictví pronajaté věci, obsažené v ustanoveních §2221 až §2224 o. z., která vychází ze zásady, že změnou vlastníka nájem nezaniká, nýbrž nájemní obligace trvá s tím, že práva a povinnosti z nájmu přecházejí na nového vlastníka (viz §2221 odst. 1 o. z.). Smyslem této právní úpravy je přitom zajistit kontinuitu nájemního vztahu pro případ, že nastane předvídaná právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. prosince 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018, z 2. dubna 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či z 23. listopadu 2020, sp. zn. 26 Cdo 2176/2020).
S přihlédnutím k citované judikatuře je na tomto místě zapotřebí zdůraznit, že v poměrech souzené věci je evidentně vyloučena přímá aplikace ustanovení §2221 odst. 1 o. z. Je tomu tak již proto, že v daném případě (podle stavu v době vydání napadeného rozhodnutí – §243f odst. 1 o. s. ř.) totiž za trvání nájmu, založeného Nájemní smlouvou, nenastala změna ve vlastnictví bytu, natož taková změna, která by se týkala vlastníka v postavení (dosavadního) pronajímatele bytu; v důsledku absolutní neplatnosti Darovací smlouvy byla totiž vlastnicí předmětného bytu nepřetržitě až do své smrti původní žalobkyně. M. P. jako pronajímatel bytu jeho vlastníkem nikdy nebyl; vykonával-li k němu i přes to vlastnické právo, činil tak pouze coby jeho držitel (§987 o. z.). Vzhledem k tomu by byla možná pouze úvaha o analogické aplikaci §2221 odst. 1 o. z., a to se zřetelem k držbě vlastnického práva k pronajaté věci. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že citované ustanovení je – jak vyplývá ze shora uvedené judikatury – výjimkou z obecné zásady uplatňující se v závazkových vztazích, že obligace zavazuje pouze smluvní strany. Z povahy výjimky přitom plyne, že ustanovení o výjimce zpravidla nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k restriktivnímu výkladu výjimek srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný pod č. 53/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 13. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 1498/17/, a z 15. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1811/2018). V žádném případě pak není přípustné výjimku z obecného pravidla vykládat šířeji, tím méně aplikovat analogicky, za limity nastavené smyslem a účelem dané právní normy. Je-li tedy smyslem a účelem právní úpravy obsažené v ustanovení §2221 odst. 1 o. z. zajistit kontinuitu nájemního vztahu pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci (změny v subjektu určitého /vlastnického/ práva), nelze tuto právní úpravu ani analogicky aplikovat na případy pouhé změny držby vlastnického práva k pronajaté věci, neboť nabytí držby (§990 o. z.) ani zánik držby (§1009 o. z.) změnu subjektu (nositele) drženého (zde vlastnického) práva samo o sobě nepůsobí (nepředstavuje). Uvedený závěr se přitom prosadí bez zřetele k tomu, zda nájemce byl v dobré víře, že mu věc pronajal její vlastník. Případná dobrá víra nájemce totiž evidentně nemůže nic změnit na tom, že v konkrétní věci nenastal základní předpoklad přechodu práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu podle §2221 odst. 1 o. z. v podobě změny vlastnictví k pronajaté věci.
Vzhledem k řečenému lze shrnout, že v poměrech souzené věci nemohla přejít práva a povinnosti pronajímatele (M. P.) z Nájemní smlouvy na původní žalobkyni podle ustanovení §2221 odst. 1 o. z., jelikož za trvání nájmu založeného dotčenou smlouvou nenastala právně významná změna ve vlastnictví pronajaté věci (bylo-li „s účinky ke dni 13. prosince 2016“ znovu zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo k bytu ve prospěch původní žalobkyně, měl takový zápis – stejně jako podkladové rozhodnutí o určení vlastnického práva k bytu /tj. rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 27. června 2016, č. j. 15 C 23/2014-293/ – jen deklaratorní účinky). Lze proto pokládat za správný závěr, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §2221 o. z. Jelikož pak Nájemní smlouva zavazuje pouze smluvní strany, je v konečném důsledku správný žalobě vyhovující výrok týkající se vyklizení žalované.
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. použila dovolatelka ve svém důsledku neopodstatněně. Z týchž příčin pak nemůže představovat kvalifikovanou vadu řízení (ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací námitka, že soud prvního stupně bez jejího souhlasu a tudíž nepřípustně nahradil provedení důkazů, které navrhla k prokázání existence své dobré víry, předestřením protokolu o výslechu jednoho z navržených svědků provedeného v jiném řízení, přičemž odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil. Z toho, co bylo uvedeno v předchozím textu odůvodnění tohoto rozhodnutí, je totiž zřejmé, že tvrzená dobrá víra dovolatelky v oprávnění M. P. zřídit jí nájemní právo k bytu, i kdyby byla dána, by neměla na právní posouzení projednávané věci žádný vliv. Proto zde nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. a která by tak odůvodňovala (mohla odůvodňovat) změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Lze uzavřít, že z pohledu otázek otevřených dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí ve výsledku správné ve výroku I., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. Proto dovolací soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání v tomto ohledu rozsudkem (§243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Jinak dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání původní žalobkyní prostřednictvím advokáta JUDr. Martina Klímy. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 bodem 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 378,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu