ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3144.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3144/2022-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, proti žalovanému S. V., XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, o zrušení rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 54/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 223/2021-553, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 223/2021-553, mj. výrokem I. 2. a) změnil rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 27. 5. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-534, ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-538, v části, v níž zamítl žalobu na zrušení usnesení shromáždění společenství vlastníků pro XY, ze dne 7. 8. 2009 (dále též jen „Shromáždění“, „Společenství“), jímž bylo rozhodnuto o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu č. p. XY v k. ú. XY (dále též jen „Rozhodnutí“) tak, že toto rozhodnutí shromáždění je neplatné.
Jednalo se o jeho druhé rozhodnutí v této věci, předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 9. 2012, č. j. 76 Cm 54/2010-269, kterým žalobu o zrušení (určení neplatnosti) Rozhodnutí zamítl, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2016, č. j. 14 Cmo 140/2013-414, kterým tento výrok potvrdil, Nejvyšší soud zrušil (v tomto rozsahu) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cdo 1503/2017-471. V rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněný pod číslem 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 57/2014“), formuloval a odůvodnil (závazný) právní závěr, že shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti výše uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné. Otázky, jejichž řešení žalovaný zpochybnil, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je (ne)platnost rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 7. 8. 2009 – podle dřívější právní úpravy (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 72/1994 Sb.
Otázka, zda lze po uplynutí prekluzivní lhůty „měnit“ žalobní petit (domáhat se místo nahrazení rozhodnutí shromáždění jeho neplatnosti), byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 758/2014. Stejně jako v tomto rozhodnutí, je i v poměrech projednávané věci pro úvahu o zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty (neuplatněním práva v prekluzivní lhůtě) určující posouzení, kdy žalobce požádal soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Z formulace žalobního návrhu (petitu) musí být alespoň zřejmé nesouhlasné stanovisko přehlasovaného vlastníka jednotky s většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek.
Z obsahu žaloby (zejména z vylíčení rozhodujících skutečností) bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobce žádá soud právě o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. Právo požádat soud o rozhodnutí podle citovaného ustanovení tedy uplatňoval od samého počátku, což je zřejmé i z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě. Jestliže později žalobní návrh upravil způsobem odpovídajícím deklaratorní povaze zmíněného rozhodnutí tak, že napříště namísto zrušení požadoval určení (vyslovení) neplatnosti dotčené části Rozhodnutí, šlo pouze o upřesnění návrhu, nikoliv o změnu žaloby (na základě stejného skutkového základu se domáhal téhož jako v „původní“ žalobě – rozhodnutí soudu podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že se jednalo „o zcela odlišné instituty“. Postup podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. byl omezen prekluzivní lhůtou 6 měsíců, v níž musí být žaloba podána, z důvodu právní jistoty společenství vlastníků jednotek i třetích osob, přičemž tato jistota se vztahuje k tomu, zda, a v jakém rozsahu, je či není rozhodnutí společenství vlastníků napadeno nikoli k tomu jak zní žalobní petit, resp. jak má o napadeném rozhodnutí soud rozhodnout.
Závěr odvolacího soudu (byť obdobnou úvahu výslovně neobsahuje), že žalobce uplatnil svůj nárok včas, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu pojmu „dohoda“ upraveného v §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní ustálené judikatury – zejména R 57/2014, z něhož ostatně vycházel i ve svém předcházejícím zrušujícím rozsudku v této věci (sp. zn. 26 Cdo 1503/2017). Tyto závěry respektuje rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud nemá důvod na nich cokoli měnit ani nyní.
V R 57/2014 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., aniž by byla nejprve uzavřena dohoda, jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek, předvídaná tímto ustanovením. Lze jistě přisvědčit dovolateli, že placení příspěvků na správu domu a pozemku jinak než poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech, jak vyplývá z §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., může v některých specifických situacích lépe vystihovat poměry v domě (SVJ), proto také jde o dispozitivní ustanovení. Protože však stanovení poměru výše příspěvků (jinak než podle velikosti podílu na společných částech) lze považovat za významný zásah do základního práva vlastníka, které se vztahuje k předmětu jeho bytového spoluvlastnictví, je k dohodě o změně poměru placení příspěvků na správu domu a pozemku potřebná shodná vůle všech vlastníků jednotek. V R 57/2014 Nejvyšší soud také zdůraznil, že jde o souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (dohodu), předvídaný tímto ustanovením, nikoliv o rozhodnutí shromáždění. I když nepochybně vlastníci jednotek mohou tento souhlasný projev vůle učinit (vyjádřit) i na shromáždění, nejde o rozhodnutí shromáždění, ale „jen“ o jejich dohodu.
Přípustnost dovolání nezakládají ani výtky dovolatele, že odvolací soud neměl – i když dospěl k závěru, že Rozhodnutím byl porušen zákon – vyslovit jeho neplatnost a měl dát přednost zájmu Společenství před individuálním zájmem žalobce. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014) z principu proporcionality jakožto obecné právní zásady vyplývá, že soud nevysloví neplatnost usnesení přijatého shromážděním, třebaže shledal žalobu podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. důvodnou, jestliže by vyslovení neplatnosti napadeného usnesení mělo závažné důsledky pro společenství (a zprostředkovaně jeho členy) nebo třetí osoby. Zamítnutí žaloby v takovém případě značí, že vyslovení neplatnosti napadeného usnesení představuje v poměrech dané věci neadekvátní prostředek nápravy stavu vyvolaného protiprávním rozhodováním vrcholného orgánu společenství. Smyslem promítnutí principu proporcionality do řízení o žalobě podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. je docílit všestranně šetrného, leč spravedlivého vypořádání střetu mezi individuálním zájmem vlastníka jednotky na vyrovnání újmy, která mu byla způsobena protiprávním rozhodováním nejvyššího orgánu společenství (shromáždění vlastníků jednotek), a kolektivním zájmem společenství na stabilitě jeho poměrů, resp. ochranou dobré víry subjektů stojících vně společenství.
O takovou výjimečnou situaci však v projednávané věci nešlo. Jak již bylo řečeno, stanovení poměru výše příspěvků (jinak než podle velikosti podílu na společných částech) lze považovat za významný zásah do základního práva vlastníka, při vyslovení neplatnosti Rozhodnutí zůstane zachován „zákonný“ poměr výše příspěvků a za závažné důsledky pro Společenství nelze považovat zvýšené úsilí a náklady, které bude muset vynaložit při výpočtu správné výše příspěvků na správu domu a pozemku a její promítnutí do svého účetnictví a hospodaření. Usnesením nebylo ani podstatně zasaženo do práv třetích osob, která by nabyly v dobré víře.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že nebyl před rozhodnutím poučen podle §118a o. s. ř. o změně právního názoru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Ostatně řízení ani namítanými vadami netrpí, odvolací soud své rozhodnutí zcela dostatečně a náležitě v souladu s §157 o. s. ř. odůvodnil, a dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na místě nebylo ani poučení dovolatele podle §118a o. s. ř. – skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný, při právním posouzení věci vycházel odvolací soud ze závazného právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí, takže dovolatel mohl být sice rozhodnutím odvolacího soudu rozladěn, nikoliv však překvapen.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu