ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3449.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3449/2022-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK , se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, IČO: 00034398, zastoupeného JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalované M. H. N. , bytem XY, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 24/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2022, č. j. 11 Co 263/2022-78, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem (pro zmeškání) ze dne 17. května 2021, č. j. 13 C 24/2021-18 (dále jen „Rozsudek pro zmeškání“), uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt č. 47, umístěný v XY. nadzemním podlaží o velikosti XY, na adrese XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované pak Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. srpna 2022, č. j. 11 Co 263/2020-78, potvrdil usnesení ze dne 22. dubna 2022, č. j. 13 C 24/2021-60, jímž soud prvního stupně zamítl návrhy žalované na určení neúčinnosti doručení Rozsudku pro zmeškání, na zrušení Rozsudku pro zmeškání a na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti Rozsudku pro zmeškání.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud již na tomto místě předesílá, že skutkové námitky a vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); k vadám řízení dovolací soud přihlédne pouze v případě přípustného dovolání. Navíc dodává, že usnesení odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně zdůrazňuje, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Soudní praxe (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 1088/2017) se ustálila v názoru, že účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát (srov. §24 odst. 1 větu první a §25 odst. 1 větu první o. s. ř.). Znamená to, že je věcí vůle účastníka řízení, koho svým zástupcem učiní – pokud se tím neprotiví výslovným zákazům a omezením, které občanský soudní řád této volbě dává (nelze zvolit zástupcem právnickou osobu atd.). Tedy otázka, koho si účastník zvolí svým zástupcem pro soudní řízení a jakým způsobem svou vůli projeví (pokud se výsledek takového projevu vůle zákonu neprotiví a neporušuje citovaná omezení), je čistě soukromou sférou člověka a jeho svobody. Taková volba zástupce je projevem svobodné vůle a výsledkem dohody zástupce i zastoupeného, zmocněnce i zmocnitele a podléhá režimu soukromého práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. října 2016, sp. zn. 33 Cdo 3115/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 7. února 2017, sp. zn. I. ÚS 33/17/). Zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé řízení (tzv. procesní plná moc), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28a odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Tomu odpovídá, aby zvolenému zástupci byly doručeny všechny písemnosti (elektronické dokumenty), které by jinak byly doručeny účastníku (srov. §50b odst. 2 o. s. ř.). Zástupce, kterému byla udělena procesní plná moc, je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§115 o. s. ř.). Zástupci, kterému účastník udělil plnou moc jen pro určité úkony (prostou plnou moc), lze listiny doručovat – jak také vyplývá z povahy této plné moci, podle níž zástupce může činit pouze takové procesní úkony, které jsou v ní uvedeny – jen tehdy, jestliže ho k tomu udělená plná moc výslovně opravňuje; stanoví-li to zákon, musí být listina doručena též zastupovanému účastníku (srov. §50b odst. 4 o. s. ř.). Zástupci účastníka se však písemnost doručuje jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti soudem vykázána jeho plná moc. Byla-li soudu předložena plná moc až po odeslání písemnosti, není třeba písemnosti zástupci účastníka doručovat, i kdyby v době vlastního doručení byl účastník již zastoupen; rozhodující v tomto směru (z hlediska potřeby doručení písemnosti zástupci účastníka) totiž není den doručení písemnosti, ale den jejího odeslání adresátu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014, uveřejněné pod č. 99/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudek z 8. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 235/2014, uveřejněný pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 14. srpna 2014, sp. zn. III. ÚS 2583/14, a ze 17. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 3012/15/).
V usnesení ze dne 19. října 2021, sp. zn. 26 Cdo 2001/2021, pak Nejvyšší soud uzavřel, že plná moc, kterou účastník (žalovaný) vybavil svého zástupce pro jednání s žalobcem v době, která předcházela zahájení soudního řízení, není dokladem způsobilým po skončení soudního řízení prokázat, že účastník byl tímto zástupcem zastoupen i v průběhu řízení, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc v řízení nepředložil, žádný z nich soudu volbu zástupce pro řízení neoznámil a zástupce sám neučinil v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo možné usuzovat na zastoupení. Vztahuje-li se plná moc i na jiná řízení, je třeba v těchto jiných řízeních udělení plné moci znovu prokázat; odkaz na plnou moc založenou v jiném soudním spise zpravidla nepostačuje (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s., str. 179).
V projednávané věci dovolatelka namítla, že žalobu, výzvu k vyjádření a Rozsudek pro zmeškání neměl soud prvního stupně doručovat přímo do její datové schránky, nýbrž je měl ve smyslu §50b odst. 2 o.s.ř správně doručit jejímu dlouholetému zástupci – advokátu Mgr. Viktoru Klímovi, neboť mu toto její zastoupení muselo být známo už z toho, že samotný žalobce k žalobě přiložil mimo jiné plnou moc, kterou ke svému zastupování ve všech právních věcech zmíněného advokáta zmocnila již dne 5. srpna 2014 (dále jen „Plná moc“). Závisí-li však pouze na vůli účastníka, zda a koho si svým zástupcem v řízení před soudem zvolí a jak tuto svou vůli navenek (vůči soudu) projeví, nelze akceptovat dovolatelčin názor, že její zastoupení mohl soudu doložit též jiný subjekt (zde protistrana). Připuštění této možnosti by navíc mohlo vést k nejrůznějším nežádoucím důsledkům. Doručoval-li tudíž soud prvního stupně žalobu, výzvu k vyjádření a Rozsudek pro zmeškání přímo do datové schránky dovolatelky proto, že mu ona sama a ani její zástupce plnou moc k zastupování v řízení nedoložili, nelze takovému postupu nic vytknout. Nad rámec řečeného lze již jen pro úplnost dodat, že Plná moc přiložená žalobcem k žalobě, datovaná dnem 5. srpna 2014 (tedy bezesporu přede dnem 10. února 2021, kdy bylo zahájeno řízení v této věci), není dokladem způsobilým po skončení řízení prokázat, že dovolatelka byla Mgr. Viktorem Klímou zastoupena i v jeho průběhu, nebyla-li soudu tato skutečnost jí či daným advokátem zákonem stanoveným způsobem oznámena. Jestliže tedy odvolací soud za daných okolností výše naznačený postup soudu prvního stupně aproboval, je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.
K otázce omluvitelného důvodu ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 a 153b odst. 4 o. s. ř. lze uvést následující.
Soudní praxe se ustálila v závěru, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 30. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 3851/2017). Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Je nutno mít ale na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, ze 17. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 738/2017 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 21. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 2949/16/, a z 1. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 3056/17/, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2745/2019).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že po žalovaném, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby nesl pro něj nepříznivé následky spojené s vydáním rozsudku pro zmeškání, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání zúčastnit se jednání. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. – musí představovat "omluvitelný důvod“. Za omluvitelný důvod, pro který žalovaný zmeškal první jednání ve věci, k němuž byl řádně a včas předvolán, je třeba ve smyslu ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání dostavit se včas k soudu (například zdravotní indispozici, zpoždění veřejného dopravního prostředku použitého k přepravě na jednání soudu nebo technickou závadu na osobním automobilu při cestě k soudu), tak i okolnost žalovaným případně zaviněnou nebo jinak způsobenou, lze-li ji považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka – za omluvitelnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. června 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, z 22. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000, či z 25. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 355/2016).
V usnesení z 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, uveřejněném pod č. 3/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že úprava návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání z omluvitelných důvodů vychází z presumpce správnosti rozsudku. Předpokládá se tu, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku spočívajícího na správném právním posouzení věci, že však na straně účastníka nastaly okolnosti, jež soudu v době vydání rozsudku objektivně nemohly být známy a které účastníku zabránily se k jednání dostavit, případně svou neúčast předem řádně omluvit. V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání proto soud není oprávněn zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (k tomu slouží odvolání proti rozsudku pro zmeškání). Proto je nesprávné zaměňovat omluvitelný důvod zmeškání dle §153b odst. 4 o. s. ř. s posouzením předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Z citovaných judikatorních závěrů je zřejmé, že ztráta/zapomenutí přístupových údajů do datové schránky nemůže být omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání ani pro zrušení Rozsudku pro zmeškání. Především totiž nelze přehlédnout tvrzení dovolatelky, že dlouhodobě pobývá v zahraničí, a proto si „iniciativně k radě svého právního zástupce“ zřídila datovou schránku, kterou od roku 2013 do roku 2020 bezproblémově užívala. Již z tohoto důvodu na ní tedy bylo možné spravedlivě požadovat, aby si po ztrátě/zapomenutí přístupových údajů datovou schránku co nejdříve zprovoznila, neboť z obsahu spisu nevyplývá žádná okolnost, která by jí v tom bránila a ona sama ji v průběhu celého řízení ani netvrdila. Pokud pak v této souvislosti dále uvádí, že oznámení o doručení zpráv do datové schránky jí spadala do tzv. „spamu“, ale současně vytýká žalobci, že ji nekontaktoval jiným způsobem, zejména prostřednictvím e-mailové pošty, lze tuto námitku považovat za účelovou. Jestliže se totiž byla schopna v období let 2020 a 2021 přihlásit do e-mailové schránky, pak bylo zcela jistě v jejích možnostech přinejmenším zkontrolovat též složku „spam“. Omluvitelný důvod nemůže spočívat v pouhé nedbalosti účastníka, a to i za situace, kdy by byla jinak „lidsky“ pochopitelná. Vyjma ztráty/zapomenutí přístupových údajů do datové schránky, odůvodněné pouze obecným tvrzením o prodělaném onemocnění covid-19 v blíže neupřesněném období v roce 2021, totiž dovolatelka neuvádí jedinou konkrétní okolnost, která by jí měla objektivně, resp. i subjektivně, avšak ospravedlnitelně, bránit v (opětovném) zajištění přístupu do datové schránky a v kontrole doručené pošty. Lze tudíž uzavřít, že také tuto otázku vyřešil odvolací soud souladně s ustálenou judikaturou.
Konečně předkládá-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu též otázku „zcela neomezené možnosti soudního uvážení při rozhodování o vyloučení náhradního doručení“ a „prvního soudního jednání ve věci“ , nelze v této souvislosti především přehlédnout, že na posouzení takto nastolených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí); odvolací soud se jimi totiž v napadeném rozhodnutí nezabýval. Proto nemůže být ani dovolání pro jejich řešení přípustné (viz ustanovení §237 o. s. ř.). Nadto je zapotřebí zdůraznit, že pro účely jejich přezkumu nabídla (alespoň zčásti) jiný skutkový stav, než jak byl odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zjištěn. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak založena především, resp. ve vztahu k prve zmíněné otázce částečně, na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu