ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3564.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3564/2022-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce P. P. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Kalenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, 120 00 Praha 2, proti žalované M. S. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Václavem Brettingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, o 814 217,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 426/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022, č. j. 23 Co 130/2022-238, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 15. 6. 2022, č. j. 23 Co 130/2022-238, v části, v níž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 14. 1. 2022, č. j. 40 C 426/2020-196, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci:
a) částku ve výši 23 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 23 000 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení,
b) částku ve výši 23 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 23 000 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení,
c) částku ve výši 23 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 23 000 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení,
d) částku ve výši 23 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 23 000 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení,
e) částku ve výši 23 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 23 000 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení.
Dovolání žalované není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) přípustné.
Předně je třeba uvést, že zpochybňuje-li dovolatelka právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem rovněž prostřednictvím skutkových námitek (zejména ve vztahu ke zjištění, zda a kdy skončila rekonstrukce salonku), nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu a nevykazují jakýkoliv nesoulad.
Námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že zamítl navržené důkazy, nevypořádal se s jejími námitkami, porušil zásadu rovnosti účastníků a nesprávně ji poučil o nepřípustnosti dovolání, opět uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám řízení může totiž dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237–238a o. s. ř.). Namítanými vadami ostatně řízení netrpí – soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit; vždy se však při odůvodnění rozhodnutí musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020). Odvolací soud (soud prvního stupně) provedl (ohledně této části nároku uplatněného žalobou) všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a svůj postup řádně odůvodnil; nedošlo proto k porušení zásady rovnosti. Nesprávné poučení o přípustnosti má za následek pouze prodloužení lhůty k podání dovolání (viz §240 odst. 3 o. s. ř.); ostatně vzhledem k tomu, že žalovaná dovolání podala včas, nemohla jí vzniknout nesprávným poučením žádná újma.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu dovolatelka zpochybnila správnost výkladu právního jednání (obsah ujednání ve smlouvě o nájmu týkajícího se rekonstrukce salonku, jeho užívání a placení nájemného) učiněného odvolacím soudem. Pro tuto otázku však dovolání není přípustné, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za souladný s touto ustálenou soudní praxí lze považovat výklad ujednání účastníků v nájemní smlouvě učiněný odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že hrazení zvýšeného nájemného bylo vázáno jednak na provedení (ukončení rekonstrukce) salonku a jednak na uplynutí doby jednoho roku (po tu dobu mohla žalovaná užívat tento prostor bezplatně, což mělo kompenzovat její náklady vynaložené na rekonstrukci); nikoliv však na odsouhlasení zahájení provozu salonku oběma účastníky formou písemného dodatku. Z ujednání stran (ani z jejich předcházejícího či následného jednání) nevyplývalo, že by bez uzavření písemného dodatku mohla po uplynutí jednoho roku po skončení rekonstrukce salonku užívat tento prostor i nadále bez navýšení nájemného. Za „pravidelnou hostinskou činnost“ (k níž měl být salonek užíván po rekonstrukci) bezpochyby nelze (již z běžné povahy salonků) chápat jen každodenní užívání salonku návštěvníky restaurace.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu