ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3582.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3582/2023-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. G. , zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 209/16, proti žalovanému městu Benešov , se sídlem Benešově, Masarykovo náměstí 100, IČO 00231401, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 210/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 26 Co 128/2022-323, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 26 Co 128/2022-323, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově (soudu prvního stupně) ze dne 23. 6. 2022, č. j. 4 C 210/2020-255, jímž zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č. 1 v bytovém domě č. p. XY ve XY ulici v XY, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 1. 6. 2020, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (soud dovolací) odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako vadné, neboť dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ani žádný dovolací důvod.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše uvedeným požadavkům dovolání žalobkyně zcela nevyhovuje. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, žádnou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, však výslovně neformulovala a nelze ji zjistit ani z obsahu dovolání, a neuvedla ani judikaturu, od které by se odvolací soud měl při věcném řešení věci odchýlit.
Dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek; nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování (především svědeckých výpovědí), nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, mají oporu v provedených důkazech; nejsou tudíž vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Námitkou, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolatelka odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Nadto vytýkanou vadou řízení netrpí, neboť rozsudky soudů nižších stupňů splňují náležitosti odůvodnění rozsudku stanovené v §157 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř., jde-li o rozsudek odvolacího soudu) a dovolatelkou tvrzené nedostatky jejich odůvodnění nebyly – podle obsahu jeho odvolání a dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost lze dodat, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (jako tomu je v projednávané věci), pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 509/2018, je nepřípadný, neboť v něm dovolací soud posuzoval (ne)přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který pro své meritorní rozhodnutí převzal (jako správný a úplný) skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, avšak ve skutečnosti nalézacím soudem zjištěný skutkový stav trpěl defekty. O takový případ však v souzené věci nešlo. Soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně popsal, která konkrétní dílčí skutková zjištění učinil, ze kterých důkazů vycházel, jak provedené důkazy hodnotil a proč neměl pochybnosti o jejich věrohodnosti (srov. odstavce 5 až 42 a 44 rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu