ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3588.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3588/2022-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Statutárního města Olomouc , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, IČO 00299308, proti žalované Z. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Gabrielem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 30/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2022, č. j. 11 Co 146/2022-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě (odvolací soud) ze dne 2. 8. 2022, č. j. 11 Co 146/2022-179, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soud prvního stupně) ze dne 11. 5. 2021, č. j. 15 C 30/2021-34, jímž jí uložil vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku tam blíže specifikovaný byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné. Otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení §2 odst. 3, §8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
Při úvaze, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalované, tak i na straně žalobce, a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnila dovolatelka námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (neboť pominul její sociální situací, péči o děti a velmi nepříznivý zdravotní stav), že ji nepoučil podle §118a o. s. ř. (dospěl-li k závěru, že neprokázala svou obranu týkající se prokázání porušení dobrých mravů). K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.).
Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že pro právní posouzení věci (splnění podmínek pro vyklizení předmětného bytu) nejsou významné námitky žalované týkající se okolností neuzavření nové nájemní smlouvy. Nedohodnou-li se jinak, nemá nájemce na prodloužení (či uzavření nové) nájemní smlouvy žádný nárok, záleží jen na pronajímateli, zda se rozhodne nájemní smlouvu (ne)prodloužit nebo uzavřít novou smlouvu; pronajímatel nemá ani povinnost neprodloužení nájmu (neuzavření nové nájemní smlouvy) jakkoli odůvodňovat. Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k tvrzení dovolatelky, že její dcera byla dne 16. 9. 2022 propuštěna z nemocnice a bude podstupovat rehabilitaci, neboť se jedná o novou skutečnost, kterou v dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu