ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.533.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 533/2023-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Petrem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze, Ostrovní 126/30, proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 10/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 11 Co 274/2022-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám Mgr. Petra Beránka, advokáta se sídlem v Praze, Ostrovní 126/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2022, č. j. 33 C 10/2022-118, uložil žalované vyklidit bytovou jednotku č. 1942/10, nacházející se v budově č. p. XY, XY, která je součástí pozemku p. č. XY v k. ú XY, obec XY (dále též jen „předmětný byt“), do tří měsíců od právní moci rozsudku a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20.246 Kč.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 11 Co 274/2022-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna ve stanovené lhůtě byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci a uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč.
3. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
4. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelka v dovolání zejména obsáhle polemizuje se závěry odvolacího soudu a opakuje námitky, které uplatňovala ve svých vyjádřeních v průběhu celého řízení, aniž by – s výjimkou dvou níže uvedených otázek – formulovala konkrétní otázky, u nichž by vymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
5. První otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat jako otázkou v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, formulovala dovolatelka jako „posouzení významné nerovnováhy práv a povinností mezi podnikatelem a spotřebitelem při uzavírání smlouvy o zajišťovacím převodu práva s přihlédnutím k §2044 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“)“. Za významnou nerovnováhu práv a povinností v její neprospěch ve smyslu §1813 o. z. považovala nepoměr hodnoty bytu a výši dluhu (k němuž přistoupila a k jehož zajištění uzavřela smlouvu o převodu družstevního podílu).
6. Otázkou, kdy lze smluvní ujednání považovat za rozporná s požadavkem přiměřenosti, se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, uveřejněné pod číslem 102/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021, ze dne 21. 9. 2021, sen. zn. 33 ICdo 77/2020 – závěry přijaté za účinnosti předcházející právní úpravy jsou aplikovatelné i v právních poměrech úpravy občanského zákoníku, neboť východiska obou úprav jsou v zásadě podobná). V těchto rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Samotný nepoměr výše hodnoty práva a výše zajišťovaného dluhu významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele ve smyslu §1813 o. z. nepředstavuje. Ustanovení §2044 odst. 2 o. z. upravuje způsob uspokojení zajištěného věřitele a právo poskytovatele jistoty na případný přebytek hodnoty jistoty (hyperochy) v případě „přezajištění“ dluhu. Výklad tohoto ustanovení je tak pro interpretaci §1813 o. z. o zakázaných ujednáních ve spotřebitelských smlouvách irelevantní.
7. Dovolatelka dále vytýkala odvolacímu soudu, že otázku, zda smlouva o převodu družstevního podílu, jíž zajistila dluh (dluh syna, k němuž přistoupila), byla lichvou, a je proto neplatná podle §1796 o. z., posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
8. Odvolací soud se však při posouzení této otázky od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a proto ani pro tuto otázku není dovolání přípustné. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022 a judikatura v něm citovaná) zdůraznil, že při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze obvykle vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale je zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a je tedy v kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud se (ne)naplněním těchto znaků lichvy zabýval, přihlédl ke všem skutečnostem a jeho závěr, že tyto znaky naplněny nebyly, není s ohledem na okolnosti zjevně nepřiměřený. Sjednaná doba splatnosti dluhu, k němuž dovolatelka přistoupila a zavázala se ho zaplatit společně a nerozdílně se synem (dlužníkem), nebyla nepřiměřeně krátká; také tíseň (na její straně) nelze dovodit jen ze skutečnosti, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavírala v době, kdy synovi dříve sjednaná doba splatnosti zápůjčky uplynula.
9. Dovolatelka navíc ve vztahu k této otázce zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem rovněž prostřednictvím skutkových námitek. Brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů; skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují žádný významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnily. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
10. Nezpůsobilý dovolací důvod uplatnila dovolatelka také námitkou, že odvolací soud neprovedl dokazování (výslechy svědků, které navrhovala) k otázce výše nesplaceného dluhu v době, kdy uplynula sjednaná doba dočasného převodu práva. Přehlíží totiž, že v řízení netvrdila, že by na dluh bylo něco uhrazeno; soud nemůže zjišťovat skutečnosti (provádět dokazování), které ani nebyly tvrzeny.
11. Nepodařilo-li se dovolatelce zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o převodu družstevního podílu, kterou uzavřela se společností Gorstello a. s. jako zajišťovací převod práva, je neplatná, bylo nadbytečné zabývat se jejími n,ámitkami (u nichž ani nevymezila přípustnost dovolání) ohledně (ne)existence dobré víry žalobce při uzavírání smlouvy o převodu družstevního podílu, kterou uzavřel se společností Gorstello a. s.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
13. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu