ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.759.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 759/2023-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy , se sídlem v Praze 1– Malé Straně, Karmelitská 529/5, IČO: 00022985, proti žalovanému V. P. , se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, o zaplacení částky 1.018.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 55/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2022, č. j. 22 C 55/2022-48, a Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 69 Co 116/2022-70, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2022, č. j. 22 C 55/2022-48, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 69 Co 116/2022-70, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. července 2022, č. j. 22 C 55/2022-48, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 1.018.650,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 2022, č. j. 69 Co 116/2022-70, citovaný rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal řádně zastoupený žalovaný (dovolatel) včasné dovolání, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2022, č. j. 22 C 55/2022-48, který byl rovněž dovoláním napaden, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (žalovaný uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zastavil (podle §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 o. s. ř.) řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. července 2022, č. j. 22 C 55/2022-48.
Dovolání, které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., pak Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019, či z 8. února 2022, sp. zn. 26 Cdo 3333/2021).
Dovolatel se však v dovolání k jeho přípustnosti vůbec nevyjádřil. Ačkoliv se z něj podává jeho nesouhlas se závěrem (soudů obou stupňů), podle něhož se má za to, že žalobou uplatněný nárok uznal, jelikož se v soudem stanovené lhůtě ve věci písemně nevyjádřil, ani soudu nesdělil vážný důvod, který by mu v tom bránil (§114b odst. 5 o. s. ř.), nelze ani z jeho celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovodit, že by ve vztahu k takto vymezené otázce šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019). Přitom okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatel nesouhlasí proto, že předložená právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (což ostatně sám dovolatel v dovolání uvádí); už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že tomuto požadavku dovolatel z velké části objektivně ani vyhovět nemohl, neboť v dovolání namítl převážně nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně důvodů, pro něž nijak nereagoval na výzvu soudu prvního stupně podle §114b odst. 1 o. s. ř.). V tomto ohledu tedy neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu