ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.801.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 801/2023-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně ANA GLOBAL INVEST s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, IČO 08897255, zastoupené Mgr. Janem Bičiště, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 2132/47, proti žalované městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 600/20, IČO 00063461, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 146/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 70 Co 284/2022-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 20 C 146/2021-85, zamítl žalobu na „určení neplatnosti“ výpovědí z nájmu nebytového prostoru č. XY o výměře 74,74 m², umístěného ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. XY na adrese XY, ze dne 10. 5. 2021 (výrok I.), nebytového prostoru č. XY o výměře 64,41 m², umístěného tamtéž ze dne 10. 5. 2021 (výrok II.) a nebytového prostoru č. XY o výměře 1,5 m², umístěného v domě č. p. XY na adrese XY, ze dne 19. 5. 2021 (výrok III.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 70 Co 284/2022-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, žalobkyně byla nájemkyní nebytových prostor ve vlastnictví žalované na základě nájemní smlouvy ze dne 28. 1. 2008 (dále jen „1. nebytový prostor“), ze dne 12. 11. 2013 (dále jen „2. nebytový prostor“) a ze dne 20. 7. 2018 (dále jen „3. nebytový prostor“), přičemž nájem byl sjednán vždy na dobu neurčitou s tím, že účastnice mohou nájem 1. a 2. nebytového prostoru vypovědět bez uvedení důvodů s tříměsíční výpovědní lhůtou a že nájem 3. nebytového prostoru mohl být žalovanou vypovězen s jednoměsíční výpovědní lhůtou v případě, že by žalobkyně porušila své povinnosti zejména tím, že nezaplatí řádně a včas sjednané nájemné nebo zálohy na služby. Žalobkyně neuhradila nájemné za leden až květen 2021, žalovaná vypověděla dne 10. 5. 2021 nájem 1. a 2. nebytového prostoru bez uvedení důvodu s tříměsíční výpovědní lhůtou a nájem 3. nebytového prostoru dne 19. 5. 2021 z důvodu dlužného nájemného s jednoměsíční výpovědní lhůtou.
Odvolací soud uvedl, že podle přechodného ustanovení §3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se na postup při podání výpovědi vztahuje tento zákon, i když jde o výpovědi nájemních smluv uzavřených před jeho účinností. Vzhledem k tomu, že si účastnice v nájemních smlouvách k nebytovým prostorům 1 a 2 uzavřených dle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, sjednaly vlastní podmínky výpovědi (což bylo s dispozitivní úpravou §10 a §12 tohoto zákona v souladu), není možné aplikovat úpravu §2312 o. z. ohledně šestiměsíční výpovědní doby. Po provedení právního rozboru §2312 o. z. uzavřel, že i toto ustanovení je dispozitivního charakteru a dopadá na právní jednání jen v případě, že se účastníci nedohodli jinak, k čemuž právě v této věci došlo, a to i co se týče nájemní smlouvy k nebytovému prostoru č. 3 (uzavřené již za účinnosti nové právní úpravy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení otázky dispozitivnosti (kogentnosti) ustanovení §2312 o. z. v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Předně je třeba uvést, že přechodná ustanovení o. z. stanoví pro právní poměry z nájmu zvláštní pravidla. Podle §3074 odst. 1 o. z. se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht. To také znamená, že práva a povinnosti vzniklé od 1. 1. 2014 včetně posouzení platnosti a oprávněnosti výpovědi z nájmu se posoudí podle současné právní úpravy, což odvolací soud učinil.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr (srov. rozsudky ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněný pod č. 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 15. 4 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, uveřejněný pod č. 105/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní; strany se tedy mohou při úpravě svých práv a povinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené v části čtvrté, Hlavě II, Díle 2, Oddíle 3, Pododdíle 3 – §2302 a násl. o. z. Takováto odchylná úprava přitom může být založena i smluvním ujednáním (dohodou), které předcházelo účinnosti občanského zákoníku, tj. přede dnem 1. 1. 2014 (o tom svědčí např. závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019, proti němuž byla podána ústavní stížnost, jíž odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1654/2022). Jinými slovy řečeno, pokud se „stará“ nájemní smlouva odchyluje od dispozitivní nové úpravy, budou i napříště přednostně použita dohodnutá pravidla. Proto např. platí, že jestliže si strany před 1. 1. 2014 ujednaly výpovědní důvody z nájmu nebytových prostor, jsou takovým ujednáním vázány i po nabytí účinnosti občanského zákoníku, byť tento (nový) zákon dispozitivně stanoví důvody jiné (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014,
s.2011–2023, marg. č. 27 a 28). Výše uvedené nepochybně platí i o ustanovení §2312 o. z.
V souzené věci z obsahu nájemních smluv jednoznačně vyplývá, jaké výpovědní důvody i jakou výpovědní lhůtu (nyní dobu) si smluvní strany ujednaly, a vzhledem k výše uvedenému jsou těmito pravidly vázány bez ohledu na to, co stanoví (dispozitivní) právní úprava v o. z.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu